Pískovny suplují Česku „moře“. A jsou i významným zdrojem pitné vody, upozorňuje hydrogeolog

 FOTO: Martin Stolař / MAFRA / Profimedia

Michal Půr

09. 09. 2020 • 16:52
Koupání v zatopených pískovnách a lomech je letní fenomén, jehož obliba stoupá nejen s epidemiologickým omezením vycestovat k moři, ale také s teplotou a množstvím sinic v tuzemských rybnících. Právě těžební jezera totiž zůstávají čistá i v situaci, kdy hygienici uzavírají přírodní koupaliště. Co způsobuje tuto zázračnou očistu a proč těžba štěrkopísků dokonce představuje jeden z pilířů vodárenství, vysvětluje v rozhovoru pro INFO.cz hydrogeolog a přírodovědec Zdeněk Patzelt.

Z dětství si pamatuji, že když jsem se chtěl vykoupat ve vodě, v níž je vidět na dno, musel jsem do bazénu anebo právě do nějaké zatopené pískovny. Průzračnou vodu dodávají naší přírodě paradoxně vlivy těžební činnosti! Proč tomu tak je?

Hlavně je to z toho důvodu, že těžebními jezery protéká podzemní voda a neustále se v nich tak přirozeně vyměňuje. V rybnících naopak voda často stojí nebo do nich přitéká voda povrchová, takže se snadněji zanáší nečistotami a za vyšších teplot se v nich velmi ochotně množí sinice. Do těžebních jezer v pískovnách se navíc voda dostává průsakem skrz štěrkopísky, čímž se kvalitně vyčistí. Je to podobné jako bazén s filtrací a bez ní. Zatímco ten první zůstává čistý celou sezonu, ten druhý je už za týden zelený. Pískovny tak mnohem lépe odolávají horku a udržují si průzračnou vodu i v době, kdy jsou rybníky plné sinic a zhoršenou kvalitu vody vykazují i řeky.

Těžební jezera také bývají oproti rybníkům mnohem hlubší, a proto jsou také chladnější, i to přispívá k jejich čistotě. Méně známá je pak skutečnost, že jezera v pískovnách jsou daleko odolnější vůči suchu. To je dáno tím, že jsou často obrovská a představují značnou zásobu vody, která je podzemním průsakem hydraulicky propojena s řekami, proto v nich prakticky nedochází k většímu kolísání hladiny. S ohledem na klimatickou změnu je obrovským přínosem těžebních jezer i zadržování vody v krajině.

A kde se tu ty písky vlastně vzaly?

Jsou to říční nánosy, odborně se jim říká kvartérní fluviální sedimenty. Hlavně v dobách meziledových, kdy tály ledovce, měly řeky obrovské průtoky a po tisíce let přinášely z hor nánosy štěrků, štěrkopísků a písků, které se v nížinách podél řek ukládaly. Tento proces ostatně probíhá i nyní, i když jen v menší míře. Zejména v povodí Labe či Moravy díky tomu dnes máme bohaté zdroje těchto štěrkopísků a ty zároveň představují jednu z nejdůležitějších stavebních surovin.

A díky těžbě štěrkopísků zase máme i nádherná jezera, která nám s trochou nadsázky suplují moře, jež nám slíbil už Jára Cimrman?

Ano, patrně narážíte na obrovské jezero Ostrožská Nová Ves, kterému se přezdívá „Slovácké moře“.  Ale je třeba dodat, že koupání v čisté vodě není z pohledu hydrogeologa či přírodovědce to nejdůležitější, co těžební jezera přináší. Je třeba prokázáno, že na mnoha rekultivovaných lokalitách, ale i v dosud aktivních štěrkovnách se usídlili ohrožení živočichové i rostliny. Těžební jezera s mokřadní vegetací pro ně často představují poslední přírodní oázu v nehostinné zemědělské či průmyslové krajině. Některá proto byla vyhlášena chráněným územím. Třeba na jednom z Tovačovských jezer, která vznikla právě těžbou štěrkopísků, žije rodina bobra evropského, což bylo hlavním důvodem zahrnutí oblasti do evropské soustavy chráněných území Natura 2000. Tato fakta jsou poměrně známa, ovšem málokdo ví, že pískovnám vděčíme i za významné zdroje pitné vody.

Vážně? Dle médií by se mohlo zdát, že je tomu právě naopak.

Ale ano, pro vodárenské účely se těžební jezera využívají velmi často. Důvodem je skutečnost, že jezera napomáhají zvýšení vydatnosti vodních zdrojů, zajišťují stabilitu hladiny podzemních vod ve svém okolí a představují značnou zásobní kapacitu vod. Vodním zdrojům situovaným poblíž těžebních jezer tak ani v době sucha nehrozí větší ztráta vydatnosti a průsak vody skrze štěrkopísky zaručuje její vysokou kvalitu. Bez nadsázky tak lze říci, že budování vodních zdrojů v koexistenci s těžebními jezery ve štěrkopíscích může představovat jeden z hlavních nástrojů, jak zajišťovat výrobu dostatečného množství pitných vod v obdobích sucha zapříčiněných klimatickými změnami.

Když ale vodárny berou vodu z blízkosti těžby štěrkopísků, nemůže to ohrozit kvalitu vody? 

Při řádně provozované těžbě nemůže a dlouhodobá praxe to jasně prokazuje. Ukázkovým příkladem je vodní zdroj Kluk u Poděbrad, kde probíhá těžba štěrkopísků v naprosté symbióze s vodárenským využitím. Rovněž v povodí Moravy je sedm z deseti hlavních vodárenských soustav v kvartérních štěrkopíscích záměrně vybudováno v těsném sousedství těžebních jezer, protože je to pro vodárenství výhodné. V řadě případů je pitná voda čerpána přímo z těžebních jezer. Odpovědí na vaši otázku je i skutečnost, že téměř polovina pitných vod pro statisíce obyvatel je zde vyráběna v návaznosti na těžbu štěrkopísků.

A co když pískovnu zaplaví povodeň?

Taková možnost samozřejmě existuje, většina těžených štěrkopísků a zároveň i vodních zdrojů se nachází právě v záplavových územích, a jímání vod přímo z jezer je tedy jen doplňkovou metodou po období bez povodní. Pitné vody jsou proto jímány hlavně ze studní v okolí těžebních jezer, a jak už jsem řekl, i v případě zatopení těchto jezer se voda prosakující skrze štěrkopísky ke studním kvalitně vyčistí. Prakticky u všech zmíněných vodárenských soustav v povodí Moravy i Labe se proto vodní zdroje bez problému nacházejí nejčastěji ve vzdálenostech od 25 m do cca 200 m od těžebních jezer.

Proč přes všechny zmíněné argumenty těžba štěrkopísků naráží v řadě regionů na odpor ze strany obcí a obyvatel.

Asi je to dáno dobou, která dnes nepřeje těžbě čehokoliv. Z jednoho extrému jsme se dostali do druhého. Zatímco dříve nemělo dobývání surovin prakticky žádné limity, dnes jsme v situaci, kdy sice písek či kamenivo potřebuje téměř každý, ale jeho těžbu ve svém okolí nechce téměř nikdo. Pomocí sociálních sítí a internetu se nechá velké množství lidí přesvědčit, že těžba štěrkopísků je jen cosi špinavého a pro přírodu škodlivého, málokdo si dá tu práci, aby se alespoň na internetových leteckých mapách sám přesvědčil, jak krásná rekreační a přírodně cenná území těžbou štěrkopísků vznikají. Přitom stát vynakládá obrovské dotace na budování vodních ploch a zadržování vody v krajině a tady by nemusel vynaložit ani korunu. Určitě má svůj vliv i klimatická změna, kdy jsme všichni pocítili, jaké to je mít nedostatek vody. Zrovna u štěrkopísků je to ale paradoxně právě naopak – jejich řádně prováděnou těžbou lze zvýšit kapacitu vodních zdrojů, prospět tím vodárenskému využití a zároveň i přírodě. Ale zkuste to někomu vysvětlit…  

SDÍLET