Pražská divočina: Nádraží obsadili černí pasažéři. Exotické kytky se sem svezly s bavlnou a obilím

Karel Knobloch

První dvě koleje za stadionem Slavie jsou důkladně promořeny herbicidem, ze sterilního štěrku nekouká ani stéblo. Hned na dalším „nástupišti“ ale začíná psychedelická lesostep táhnoucí se na východ až k Zahradnímu Městu. Právě tady, na dnes opuštěném vršovickém seřaďovacím nádraží, kytky uprchlé na nákladních lodích a vagonech ze Severní Ameriky, Afriky nebo Austrálie testovaly, jak se jim bude dařit v české kotlině. Ty, které se zvládly adaptovat, dnes v kolejišti válčí s původními druhy i uprchlíky z okolních zahrádek. Z Edenu vyrážíme na další vycházku do ne tak známé městské divočiny.

Tři roky jsem kousek nad Edenem bydlel, a tak se považuji se za protřelého Vršovičáka. Navíc po trati kolem stadionu jsem za svůj život vlakem projížděl snad stokrát, takže jsem vůbec nechápal, jakou že divočinou mě chce botanik Jan Albert Šturma zrovna tady, v mém rajonu, ohromit. Když jsme o hodinu později mezi haldami porostlými obří lebedou narazili na mělké jezero, na jehož březích by se vyjímala stáda žíznivých zeber a pakoňů, musel jsem se mu v duchu omluvit.

Vršovické seřaďovací nádraží bylo uvedeno do provozu v roce 1919, vyrostlo tehdy zčásti na navážce suti vzniklé při bourání pražských hradeb. Fungovalo do let devadesátých, pak byly koleje vytrhány nebo je pohltila náletová zeleň. Pokud by se prostor nechal dalších pár set let bez dozoru, časem by tu vyrostl menší bratříček Krčského lesa. To se ale nestane. Brownfield se má proměnit v obytnou čtvrť rozříznutou vedví novou železniční tratí, která zrychlí cestování mezi Vršovicemi a Hostivaří.

Dnes se tato lokalita vyznačuje výskytem velkého množstvím nepůvodních druhů rostlin. Na nádraží se dostaly mnoha různými způsoby. Dřív sem pronikali hlavně 'černí pasažéři' nákladních vlaků, teď podle Šturrmy mají navrch 'uprchlíci' z vršovických a strašnických květinových záhonků. Do druhé skupiny patří třeba halucinogenní durman obsypaný charakteristickými ostnatými tobolkami, na jehož výstavní exempláře v kolejišti narážíme.

Člověk nemusí být zrovna archeolog, aby vydedukoval, že se právě promenádujeme po dříve vzorně udržované zahrádce zbouraného drážního domku. Zplanělé růže, konvalinky, psí hrobeček s křížem… A taky durman, zřejmě k ukrácení dlouhých podzimních večerů. „No, jo, jak se říká, učňáková droga. Když nemáš na nic jiného, dej si durman,“ směje se Šturma.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital