Rébus lidovců je pořád stejný: jak zůstat křesťanskou stranou a oslovit nové voliče?

Vratislav Dostál

25. 01. 2020 • 08:00

Lidovci si v sobotu zvolí nové vedení. A ať už se předsedou strany stane kdokoli, jeho úkol bude jasný: nalézt a realizovat strategii, která lidovcům umožní i do budoucna zůstat relevantní silou české politiky. Vzhledem k pozici, kterou KDU-ČSL dlouhodobě ve stranické soustavě zaujímá, a také s ohledem na dlouhodobý trend, který spočívá v úbytku hlasů pro všechny tradiční formace, nebude řešení tohoto úkolu jednoduché. O možnostech i limitech KDU-ČSL jsme hovořili s renomovanými politology.

Předně stručná rekapitulace: o post předsedy se ucházejí Tomáš Zdechovský, Marian Jurečka a Jan Bartošek. S každým z nich jsme v posledních několika týdnech a měsících zveřejnili obsáhlý rozhovor (ZDE, ZDEZDE). Čtenář si tak může učinit zevrubný obrázek o tom, kam by se strana pod vedením každého z nich ubírala: v čem by bylo její programové těžiště, kde taktické nebo strategické priority. Vyloučit navíc podle informací INFO.CZ nelze scénář, že se za jistých okolností o post předsedy bude ucházet také poslanec Ondřej Benešík.

V roce 1998 volilo lidovce ve sněmovních volbách v absolutních číslech 537 013 voličů. Ve sněmovních volbách v roce 2017, tedy o necelých dvacet let později, jich bylo už jen 293 643. Přestože se tedy lidovcům jako jediné straně podařilo po roce 2010, kdy vypadla ze sněmovny, na půdu dolní komory v roce 2013 vrátit, neznamená to, že strana našla recept na dlouhodobý úbytek voličů.

A jen tak mimochodem: v roce 2010 lidovce volilo 229 717 voličů, což pro ně znamenalo zisk 4,39 procenta hlasů, v roce 2013 jim svůj hlas dalo 336 970 (6,78 procent) voličů. Jinak řečeno: KDU-ČSL nepřišla o voliče jen v dlouhodobé perspektivě, ale také mezi posledními dvěma volbami do sněmovny. Závěr zní jednoduše: lidovci se prakticky před každým volebním kláním strachují, zda se jim podaří překonat pěti procentní hranici nutnou pro vstup do dolní komory.

„KDU-ČSL již v roce 2010 zažila situaci, kdy hranici pro vstup do sněmovny ve volbách nepřekonala. Novému vedení na čele s Pavlem Bělobrádkem se podařilo trend propadu zvrátit, čemuž velmi pomohla síla strany v některých krajích (Zlínský, Vysočina, jižní a východní Čechy). Nicméně ani tato stabilizace nevedla k posílení, což naznačily i námluvy se STAN ohledně možné volební aliance pro volby v roce 2017,“ připomíná hledání efektivní strategie politolog Ladislav Cabada.

Na přeplněné stranické scéně, pro kterou je v posledních letech typické tříštění sil ve středu a napravo od něj, Cabada příliš možností k výraznému posílení nevidí. „Naopak, chybná změna rétoriky či strategie ve snaze přetáhnout voliče některých dalších stran – například protiimigračně populistická rétorika, s níž koketuje Jiří Čunek, či naopak možnost příklonu k ekonomickému neoliberalismu, jež by byla v rozporu se stranickou linií sociálně-tržního hospodářství – by naopak mohla stranu poškodit,“ uvažuje politolog.

Proto považuje za jedinou skutečně stabilizující strategii hledat cestu k volební alianci či dokonce integraci se stranami umístěnými napravo od středu. Nejblíže ke KDU-ČSL, myslí si Cabada, je stále STAN. „Ale určitě by měly dále pokračovat i jednání s TOP 09 a ODS,“ dodává. Jeho kolega Josef Mlejnek má pak za to, že jádro problému spočívá v následující otázce: „křesťanská strana to má ve společnosti s nízkou mírou religiozity těžké, a tudíž vlastně ani nějakou vítěznou super strategii nelze vymyslet.“

K tomu se ale ještě vrátíme. Politický analytik Lukáš Jelínek totiž připomíná, že jistotou KDU-ČSL je pevné voličské jádro dané regionálně, vírou, ale i rodinnými tradicemi. „Aby měla ale strana jistotu sněmovní účasti, musí nabrat i další voličské skupiny, například mladé nebo městské seniory sociálním programem. Tam, kde je silně lokálně ukotvená, by také mohla zintenzivnit provázání komunální politiky s politikou celostátní,“ myslí si Jelínek.

Také politolog Lubomír Kopeček nicméně připomíná, že se žádnému vedení lidovců po roce 1989 nepodařilo prorazit mimo tradiční elektorát koncentrovaný hlavně na východní a jihovýchodní Moravě mezi věřícími. „A to přesto, že se o to snažily. Těžko čekat, že nějaký nový předseda najde kouzelný proutek a změní to,“ myslí si Kopeček. V zásadě jediná strategie, která by podle něj zbavila lidovce rizika nepřekročení pětiprocentní klauzule, je tvorba volebních aliancí.

„Buď v podobě klasických volebních koalic s někým větším, u koho není problém překročit vyšší desetiprocentní klauzuli pro dvojčlenné koalice, například s ODS,“ uvažuje politolog. Jako další možnost zmiňuje faktické kryptokoalice, tedy kandidaturu, která by nevyžadovala překročení vyšší uzavírací klauzule pro volební koalice. Jako příklad uvádí kandidátku lidovců s podporou Starostů a nezávislých. Podobných variant ale existuje teoreticky několik. Svízel tohoto scénáře nicméně spočívá v tom, že s ním nejsou zrovna pozitivní historické zkušenosti.

Pokud jde o Mlejnkem zmíněnou okolnost, tedy že lidovci operují ve výrazně nenáboženské společnosti, Cabada má za to, že křesťanská profilace jistě může být pro KDU-ČSL i limitem, současně ale tvrdí, že by bez tohoto vymezení a poznávacího znaku strana již zřejmě neexistovala. „Je tedy tzv. stranou trvalé menšiny a její zásadní strategií musí být neztrácet stávající voliče a současně oslovovat i co nejvíce prvovoličů. Klíčovým aktérem tohoto získávání nových voličů dosud byly rodiny, tedy přenos voličské podpory KDU-ČSL z rodičů na jejich dospívající děti. Avšak je možné, že do budoucna strana najde i jiné cesty,“ říká.

„Pokud se v České republice nezvýší religiozita, pokud nedojde k nějakému křesťanskému obrození,“ navazuje Mlejnek, „tak těžko čekat, že křesťanská demokracie bude dosahovat dvouciferných výsledků. Josef Lux sice kdysi relativně úspěšně zkoušel strategii oslovení širší veřejnosti, ale to bylo v situaci dominance dvou velkých stran, ODS a ČSSD, kdy lidovce nabízel jako umírněnou třetí cestu, klidnou sílu mezi dvěma ideově vyhraněnými obry. Což ale nyní nelze použít.“

Jelínek je pak přesvědčený, že důraz na křesťanskou identitu lidovců postupně ustupuje do pozadí. „A ve své laicizaci by měla pokračovat. Pomáhat jí v tom může i počínání papeže Františka, který liberalizuje celou katolickou církev,“ uvažuje Jelínek v rozhovoru pro INFO.CZ. Kopeček ale souhlasí s Mlejnkem. „Pochopitelně to je – a vždy byl – problém pro jakoukoliv voličskou expanzi strany. Po roce 1989 se ukázalo, že lidovci nejsou schopni překročit určité vcelku zjevné mantinely dané tím, jak vypadá česká společnost, jak vlažná je ve vztahu ke křesťanství a s ním spojeným hodnotám,“ říká.

Postupně to podle něj navíc zhoršuje fakt, že tradiční zázemí lidovců koncentrované kolem struktur strany mizí. „Nejlépe je to vidět na dlouhodobém úbytku členů a mizení místních organizací. Právě členové a místní struktury byly vždy důležité i pro širší voličské zázemí strany,“ upozorňuje Kopeček. Připočíst je k tomu třeba další podstatnou okolnost: lidovci čelí dlouhodobě mimořádně nevyrovnané teritoriální podpoře: třeba v Ústeckém kraji horko těžko oslovují procento voličů, na Vsetínsku nebo ve Zlínském kraji jsou naopak schopni volby vyhrávat.

„Josef Lux v letech 1996 až 1998 naznačil ambici proměnit KDU-ČSL ve velkou stranu rozkročenou mezi liberálním a křesťansko-demokratickým centrismem, jejímž významným znakem měla být proevropská orientace. Situace se nicméně zásadně změnila – tehdy zde byly v zásadě čtyři relevantní strany, po roce 2017 se stranický systém atomizoval a prostor pro oslovení relativně silné voličské skupiny centristů napříč republikou se zmenšil,“ upozorňuje Cabada.

Podle něj by se ale strana mohla aspoň zčásti inspirovat situací v Praze. „Aktivity Jana Čižinského a jeho spolupracovníků v Praze ukázaly, kudy by se KDU-ČCSL mohla vydat ve středně-velkých a velkých městech, kde nemůže fungovat její spíše rurální orientace. Nicméně nelze nevidět, že Čižinský zjevně uspěl i proto, že se od KDU-ČSL spíše distancoval a prezentoval se jako tak trochu polonezávislý kandidát,“ říká Cabada.

„Jednou cestou mohou být nová témata, která by lépe oslovila voliče v regionech, kde dosud lidovci nebodovali,“ odpovídá Jelínek na otázku, jak čelit nevyrovnané podpoře napříč republikou. A zmiňuje dostupné bydlení, sociální politiku, revitalizaci regionů. Druhou cestou je podle něj navazování posilujících spojenectví s příbuznými stranami, hnutími a občanskými iniciativami. „Lidovcům by pomohla i změna volební legislativy. Nejen spravedlivější hranice pro kandidující koalice, ale třeba i zavedení jediného volebního obvodu, jak o tom uvažuje ministr vnitra Hamáček,“ říká.

Kopeček je ale skeptický, řešení podle něj spočívá pouze v hledání širších volebních aliancí. „U druhořadých voleb, typicky třeba krajských, to platí také. V řadě nemoravských krajů prostě nemají šanci se samostatně prosadit,“ myslí si. Pokud tomu tak je, bude muset budoucí předseda a jeho vedení hledat totožnou cestu. Lidovce tak čeká podobná budoucnost, ať už je povede Tomáš Zdechovský, Marian Jurečka nebo Jan Bartošek. Cabada zároveň připomíná, že je KDU-ČSL stranou, která se dosud poměrně výrazně bránila tomu, aby byla prezentována jako strana silného lídra.

„I v době Josefa Luxe jsme ve straně pozorovali několik výrazných frakcí a to platí i po secesi TOP 09. Spekuluje se o tom, že by Marian Jurečka mohl být nejvíce nakloněn budoucí spolupráci s hnutím ANO v příští vládě, nicméně to myslím neznamená, že ostatní kandidáti by jako předsedové jednoznačně takovou spolupráci odmítli, a současně ani to, že Marian Jurečka stranu do koalice s hnutím ANO určitě dovede,“ říká Cabada s tím, že všichni tři kandidáti reprezentují většinu typických vlastností KDU-ČSL jako pantové strany usilující o konsensuální politiku, účast na vládnutí a sociálně-tržní hospodářství.

S tím souhlasí také Mlejnek: „Mezi Jurečkou a Bartoškem nebude nijak zásadní rozdíl, a ani jeden z nich pravděpodobně nějakou zásadní proměnu nepřinese. Zdechovský by asi stranu více změnil, jako specialista na marketing a krizovou komunikaci by ji asi začal více řídit jako firmu, což by jí nejspíše prospělo. Nicméně skutečnost, že je europoslancem, jeho šance na zvolení za předsedu podle mne limituje.“ Podle Jelínka má nicméně každý z uvažovaných třech kandidátů straně co dát.

„Zdechovský umí brnkat na národní i populistickou stranu a jde mu marketing. Jeho součástí byl i nápad chovat se vstřícněji k homosexuálům. Sám jej ale zastínil nešťastným sčítáním homosexuálů mezi lidoveckými funkcionáři. Jurečka je zručný manažer a pragmatik, který umí uzavírat dohody. Působí jako typický středový lidovec. Bartošek je muž velkých projevů a gest, jimiž umí oslovit i pravicovou populaci ve městech,“ vypočítává Jelínek základní charakteristiky kandidátů na předsedu lidovců. Ať vyhraje kdokoli, bude podle Kopečka narážet na stejný problém s omezeností voličského jádra strany, jako jeho předchůdci s malou šancí ho řešit.

Pokud se nad tím tedy poctivě zamyslíme, lidovci se nejspíš opět pokusí o nějakou předvolební alianci. Dopředu se k takovému scénáři staví rezervovaně snad jen Marina Jurečka, který v rozhovoru pro INFO.CZ řekl, že nevěří v jednu unifikovanou nabídku opozičních stran. Dokonce tvrdí, že je to naopak pestrost nabídky, vzájemná zdravá konkurence, co podle něj přinese voliče všem opozičním stranám. Jistá opatrnost, pokud jde o předvolební aliance, nejspíš pramení z historie osobních vztahů jednotlivých aktérů.

Třeba Cabada je ale přesvědčený, že volební aliance mezi KDU-ČSL a jiným stranickým subjektem (STAN) nebo dokonce několika subjekty (zmiňuje i ODS a TOP 09) je pro zachování přítomnosti KDU-ČSL ve sněmovně téměř nutností. „Jinak řečeno, nepředpokládám, že by se zopakovala situace z roku 2017 a do Sněmovny se přes pětiprocentní práh dostaly všechny menší středopravé subjekty. Žádný z nich, a tedy ani KDU-ČSL, by tedy neměl riskovat, že kvůli samostatnému postupu na čtyři roky vypadne z celostátní sněmovní politiky,“ říká politolog.

Mlejnek přesto odhaduje, že lidovci půjdou nakonec do voleb samostatně. „Ledaže by se jim propadly preference hlouběji pod pět procent, pak by asi hledali záchranu v nějakém předvolebním spojenectví. Ale dokud budou v průzkumech spíše nad pěti procenty, což zatím jsou, zkusí dobýt sněmovnu ve vlastním dresu,“ říká a zdůrazňuje: „Navíc, kvůli velkým regionálním výkyvům v podpoře je aktuální volební systém nemusí v přepočtu na mandáty srazit tak, jako posledně TOP 09 a STAN.“

A připomíná také v této souvislosti, že jsou lidovci zejména na Moravě a v českých oblastech blízkých Moravě silní. „V tamních volebních obvodech je tedy volební systém, překročí-li celostátně pětiprocentní laťku, tak říkajíc neseřízne, kdežto na severu Čech jim to může být jedno, tam paběrkují a mandáty tam tak jako tak neberou.“ Podobně jako Mlejnek to vidí také Jelínek. „Členská základna KDU-ČSL je opatrná,“ zdůrazňuje politický analytik v rozhovoru pro INFO.CZ.

„Jan Bartošek sice podobně jako Marek Výborný, ale zase na rozdíl od Mariana Jurečky, fandí spolupráci s ODS, ta ale asi dá přednost samostatné kandidatuře do Sněmovny,“ dodává Jelínek s tím, že si příliš nedokáže představit, jestli po rozchodu s TOP 09 a nepovedeném pokusu se STAN budou mít členové KDU-ČSL ještě vůli a sílu zkusit partnerství s třetí pravicovou stranou, tedy s ODS. „Kromě toho, jak upozorňuje i Jurečka, volební zákon znevýhodňuje koalice a představa, že jedna strana pouze upíchne své lidi na kandidátku strany druhé, je utopická,“ říká.

A pak je tady ještě jedna zásadní otázka. Tématem se sice stane až po sněmovních volbách, to však neznamená, že voliče nezajímá už teď. Pokud jsou totiž lidovci tradičně stabilizačním prvkem české politiky s vysokým koaličním potenciálem, musíme se ptát, zda mohou po příštích volbách skončit v koalici s hnutím ANO. „Již jsem zdůraznil, že KDU-ČSL je tradiční stranou středu a konsensu, tedy si takovou spolupráci umím představit,“ odpovídá na tuto pro mnoho voličů klíčovou otázka Cabada.

Zdůrazňuje ale, že bez znalosti toho, kolik stran by hnutí ANO ve vládě doplnilo (zda jedna či více), stěží můžeme spekulovat, jaké by si kterákoli formace včetně KDU-ČSL mohla klást podmínky. „Zásadní je jistě série kauz Andreje Babiše, ale v roce 2021 již může být situace zcela jiná,“ uzavírá Cabada rozhovor pro INFO.CZ. Také Mlejnek si lidovce v koalici s hnutím ANO po příštích volbách představit dokáže. „Ostatně, už v ní jednou byli,“ připomíná vládu Bohuslava Sobotky z let 2013 až 2017.

„Problém samozřejmě představuje osoba Andreje Babiše, který skoro po celou dobu vládního angažmá lidovců s ČSSD a hnutím ANO nebyl trestně stíhán, to nastalo až s koncem volebního období,“ dodává Mlejnek s tím, že lze jen těžko předvídat, jak Babišova kauza dopadne. „Avšak lidovci by si případně mohli stanovit podobné podmínky jako ČSSD, tedy že budou chtít vnitro nebo spravedlnost, aby se pomocí těchto resortů Andrej Babiš z trestního stíhání nevyvlékl,“ uzavírá Mlejnek.

Kopeček to vidí takřka stejně: „Představit si to dokážu, ve vládní koalici s hnutím ANO už v letech 2013 až 2017 byli. V zásadě jedinou překážkou takové koalice jsou problémy předsedy vlády Andreje Babiše – zvláště jeho trestní stíhání. Pokud zmizí, anebo se veřejný dopad těchto problémů výrazně oslabí, je podobná vládní koalice možná.“ Lukáš Jelínek má ale nakonec za to, že spíše převáží vůle ovlivňovat dění z ministerských křesel, a to i za cenu vyjednávání s Andrejem Babišem. „Zvlášť když je vidět, že jeho podpora i podpora hnutí ANO ani po všech nechutných kauzách ve veřejnosti neklesá.“

SDÍLET