„Říkal jsem si, jsou to ku*vy...“ StBáci mu slíbili rozloučení s umírající maminkou, pak ho podrazili

Post Bellum, Mikuláš Kroupa

Stanislav Pitaš čelil šikaně StB celá 80. léta jen proto, že se rozhodl žít po svém navzdory režimu, který porušoval lidská práva. Málokterý chartista z větších měst má za sebou to, co on. Právě na něj se soustředila pozornost celého náchodského oddělení StB.

Pravidelně ho navštěvovali kvůli domovním prohlídkám, týdny trávil ve vazbě, měsíce ve vězení nebo blázinci. Trestali ho za hanobení prezidenta a napadení veřejného činitele. Když to všechno dobře dopadlo a z kriminálu ho dostala sametová revoluce, jako by mu historie nadělila mnohé absurdity.

Kdysi všemocné policisty a udavače, místní soudruhy, kteří ho pronásledovali, zatýkali, vyslýchali a posílali do kriminálů, potkával na ulici, na pivu, ale i na stavbě, kde „jeho“ estébák s lopatou a krumpáčem plnil úslužně příkazy mladých stavbyvedoucích a bývalý příslušník StB, který neměl v roce 1989 odslouženo na výsluhy, úslužně poslouchal na slovo.

A Standa Pitaš, který na stavbě občas pracoval jako řidič jeřábu či bagru, se bavil. Přemýšlel, že by ho pozval na pivo, aby se ho zeptal, proč mu v roce 1989, když nastoupil k desetiměsíčnímu – už třetímu – výkonu trestu, nepovolili rozloučit se s umírající maminkou a účastnit se jejího pohřbu?

Vesnický chartista

Stanislav Pitaš, kterému přátelé neřeknou jinak než Guma, se narodil v roce 1957 v Kocbeřích ve východních Čechách kousek od Trutnova. Tady žil do svých patnácti let, kdy se odstěhoval od svých rodičů na internát do Rumburku. Vyučil se v oboru obsluha silničních strojů a po vojně se přistěhoval do Trutnova, kde bydlel asi dva roky, než ho z města vyštvala Státní bezpečnost.

Estébákům byly trnem v oku jeho návštěvy undergroundové komunity v Nové Vísce u Chomutova, odkud vozil do Trutnova samizdatové časopisy Vokno a Voknoviny, které distribuoval ve svém okolí. 

„Poslední kapka byla, že jsme chodili do jedné hospody, kde v první místnosti seděli estébáci. A jeden z nich se mě na toaletě zeptal, co budeme dělat, protože byl pátek, a já jsem mu řekl, že jedeme do Polska pomoct Solidaritě tisknout plakáty. On se tomu smál, protože si myslel, že si dělám legraci. V sobotu ráno jsme skutečně vyjeli z Trutnova do Wroclawi, tam jsme spali v nějaké škole a tiskly se letáky a plakáty a roznášelo se to po městě. A oni nám s sebou dali spoustu věcí, třeba placky a letáky s nápisem Solidarność. No a v pondělí jsme šli na pivo a tenhle estébák se mě ptá: ‚Tak jak bylo v Polsku?‘ A já říkám: ‚Jo, dobrý, a dal jsem mu jednu tu placku.‘ Tak to byl tenkrát z toho hodně vytočenej.“

sinfin.digital