Sekery, mačety, plamenomet... Chtěli nás vyhodit do vzduchu, vzpomíná příslušník zásahovky na vzpouru vězňů v Leopoldově

HalfPageAd-1

Jan Hrbáček, Ekonomický deník

27. 03. 2020 • 10:33

EKONOMICKÝ DENÍK | Trhavinou jsme otevřeli zabarikádované železná vrata, na vězeňský dvůr vjel obrněný transportér, a postupně jsme začali jsme dostávat objekt věznice pomalu pod kontrolu. Nejtvrdší jádro vzbouřenců se stáhlo na střechu jednoho z objektů a nechtělo se vzdát. Nad nimi létal vrtulník. Nakonec měli hlad a neměli co pít, postupně jsme získávali situaci pod naši kontrolu, říká v rozhovoru pro Ekonomický deník vzpomíná jeden z přímých účastníků zásahu proti vzpouře vězňů ve věznici ve slovenském Leopoldově v březnu 1990. Bývalý příslušník Útvaru rychlého nasazení URNA Karel A. dnes po třiceti letech od zásahu připouští, že s podobnou akcí neměl on, ani jeho kolegové, zkušenosti.

Mobile-rectangle-3

Celé jméno si jako bývalý příslušník elitního útvaru nepřejete zveřejnit. Chápu. Tak tedy Karle, byl to vůbec první, a zatím i poslední, zásah Útvaru rychlého nasazení proti vzbouřeným vězňům v takovém rozsahu. V leopoldovské káznici nebyli vězni žádná ořezávátka. Tresty si tam odpykávali odsouzenci s nejtvrdšími tresty, vrahové, pachatelé loupežných přepadení. Co se vám, když jste dostal rozkaz, začalo honit hlavou? Že půjde možná i o život?

Na dumání o takových věcech nebylo moc času, ten přesun do Leopoldova byl rychlý. Drtivá většina z nás tam letěla vrtulníky do městečka poblíž Leopoldova. Přistáli jsme v kasárnách a k vězení jsme se přesunuli vojenskými auty a autobusy. Někteří specialisté, například pyrotechnici, museli jet z Prahy autem, protože sebou vezli potřeby pro zásah, které se nedaly přepravovat letecky.

Tedy pyrotechniku, zásahové výbušky, a podobně…

Ano, vezli nebezpečný náklad, který se ve vrtulníku standardně přepravovat nemohl. Ale letěli s tím po dálnici z Prahy doslova jak o život.

Co samotnému zásahu předcházelo, nějaké sešikování před leopoldovským kriminálem, rychlé seznámení s plány na ovládnutí vzpoury? Obklíčili jste věznici, nebo se šlo přímo „šturmem“?

Ta věznice už byla zajištěná, obklíčená vojáky a speciály, parašutisty z Prostějova. Čekalo se na velitelské rozhodnutí. Dovnitř jsme šli první my – URNA.

Znali jste podrobnosti, kolik je uvnitř aktivních vzbouřenců, jestli nezajali rukojmí, jestli někoho nezabili?

Informace byla taková, že vzbouřenci sice neovládli celou věznici, ale vzbouřilo se jich hodně a měli v rukou podstatnou část z toho komplexu, z toho vysokými zdmi uzavřeného prostoru. A, že ovládli tu nejstarší, nejrozlehlejší, vězeňskou budovu. Dostali jsme také informaci, že když ta vzpoura začala, tak se proti ní ne malá část vězňů postavila. A ty vzbouřenci nahnali do kinosálu v jiné budově. Součástí toho poznatku bylo také, že měli tu budovu se svými oponenty, kteří se do vzpoury zdráhali zapojit, zapálit.

Takže se tehdy dost spěchalo…

To si pište. Spěchali jsme, abychom se dostali dovnitř co nejdříve, abychom ty zajaté, kterých se podle těch informací vzbouřenci pokusili zbavit, dostali ven. Měli jsme možnost dostat se tam dvěma vstupy. Jeden z nich končil průjezdem a tam vzbouřenci zabarikádovali železná vrata. Rozhodlo se o tom, že se dovnitř půjde tudy, ale bylo zapotřebí ten zabarikádovaný vstup zprůchodnit. Takže se tam dávala výbušnina, aby se ty vrata trhly a mohlo tam jako první vjet ótéčko (obrněný transportér OT-64 SKOT – pozn. red.). Za ótéčkem pak měli postupovat zasahující.

Tento plán se podařilo realizovat?

V podstatě to proběhlo podle toho plánu. Jediný problém v tu chvíli byl, že se muselo chvátat. Když se pracovalo s tou výbušninou na těch vratech, tak jsme škvírou viděli, že tam ti vzbouření muklové přivezli kyslíkové láhve na dvoukoláku s autogeny a pod vraty začal téct olej. Bylo zapotřebí reagovat opravdu rychle, protože mastný olej a kyslík může explodovat, a nevěděli jsme, jak to tam narafičili. Předpokládali jsme, že to celé chtěli vyhodit do vzduchu, protože věděli, že za těmi vraty jsme. Chtěli nás paralyzovat, zranit, možná i zabít, znemožnit nám vstup dovnitř.

>>> POKRAČOVÁNÍ ROZHOVORU ČTĚTE NA STRÁNKÁCH EKONOMICKÉHO DENÍKU <<<

V leopoldovské trestnici byli za totality vězni zaměstnáváni v kovovýrobě společnosti TOS Trenčín a textilního kombinátu Liberec. To trestancům výrazně usnadnilo tvorbu povstaleckého zbraňového arzenálu. Na obranu proti zasahujícím policistům si vyrobili zápalné láhve, pohonné hmoty získali z vozového parku věznice. Používali také kovové tyče s bodly, sekery, dýky, mačety, boxery nebo pouhé žiletky, a podařilo se jim vyrobit i funkční plamenomet. Vzbouřenci drželi jako rukojmí zhruba 150 vězňů, kteří se nechtěli podílet na rabování a ničení věznice. Po celou dobu odmítali vyjednávat a trvali na svém propuštění. Do obří akce se 28. března 1990 zapojilo 62 příslušníků jednotky rychlého nasazení URNA, 150 výsadkářů, 350 dozorců, 80 psovodů, 350 příslušníků vojsk ministerstva vnitra a 1000 pohraničníků. Vnitro a armáda nasadila šest obrněných transportérů, jeden lehký a čtyři těžké vrtulníky. Zdravotní péči zabezpečovalo 200 lidí a okolní civilní nemocnice byly připraveny na nápor zraněných. Zasahující museli často bojovat se vzbouřenci stylem muže proti muži. Po dvou a půl hodinách byla věznice obsazena bezpečnostními složkami. Při zásahu byla zhruba třicítka vzbouřenců zraněna, jeden zemřel.

SDÍLET

Billboard-bottom-1