EKONOMICKÝ DENÍK | Trhavinou jsme otevřeli zabarikádované železná vrata, na vězeňský dvůr vjel obrněný transportér, a postupně jsme začali jsme dostávat objekt věznice pomalu pod kontrolu. Nejtvrdší jádro vzbouřenců se stáhlo na střechu jednoho z objektů a nechtělo se vzdát. Nad nimi létal vrtulník. Nakonec měli hlad a neměli co pít, postupně jsme získávali situaci pod naši kontrolu, říká v rozhovoru pro Ekonomický deník vzpomíná jeden z přímých účastníků zásahu proti vzpouře vězňů ve věznici ve slovenském Leopoldově v březnu 1990. Bývalý příslušník Útvaru rychlého nasazení URNA Karel A. dnes po třiceti letech od zásahu připouští, že s podobnou akcí neměl on, ani jeho kolegové, zkušenosti.
Celé jméno si jako bývalý příslušník elitního útvaru nepřejete zveřejnit. Chápu. Tak tedy Karle, byl to vůbec první, a zatím i poslední, zásah Útvaru rychlého nasazení proti vzbouřeným vězňům v takovém rozsahu. V leopoldovské káznici nebyli vězni žádná ořezávátka. Tresty si tam odpykávali odsouzenci s nejtvrdšími tresty, vrahové, pachatelé loupežných přepadení. Co se vám, když jste dostal rozkaz, začalo honit hlavou? Že půjde možná i o život?
Na dumání o takových věcech nebylo moc času, ten přesun do Leopoldova byl rychlý. Drtivá většina z nás tam letěla vrtulníky do městečka poblíž Leopoldova. Přistáli jsme v kasárnách a k vězení jsme se přesunuli vojenskými auty a autobusy. Někteří specialisté, například pyrotechnici, museli jet z Prahy autem, protože sebou vezli potřeby pro zásah, které se nedaly přepravovat letecky.
