Sexuolog Chvála: Orbánův „zákon o LGBT“ má své opodstatnění, politici to jen nechtějí slyšet

Tento článek patří do placené sekce.
Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.

Koupit předplatné od 99 KčKoupit předplatné od 99 Kč

Poslanci Evropského parlamentu rezolucí odsoudili Maďarsko za takzvaný zákon o LGBT. Ten, ve zkratce řečeno, zakazuje například zobrazování a propagaci homosexuality nebo změn pohlaví při výuce nezletilých. Podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové a mnohých dalších unijních činitelů je to diskriminační norma, která jde proti základním hodnotám EU. Podle premiéra Orbána je cílem „ochrana dětí“. Někteří odborníci jsou v hodnocení zákona poměrně zdrženliví. Například podle Vladislava Chvály, známého českého sexuologa a specialisty na rodinnou terapii, má předloha určité opodstatnění, které mnozí politici přehlížejí. „Dospívající děti dnes žijí pod obrovským informačním tlakem, kvůli kterému rapidně přibývá mladých lidí, zmatených ohledně jejich sexuální identity. A určité omezení v duchu takzvaného Orbánova zákona může tento tlak zmírnit,“ řekl Chvála v rozhovoru s INFO.CZ.

V čem by měl být Orbánův zákon pro děti přínosný?

Hned na začátku bych chtěl říct, že nejsem v žádném případě příznivcem maďarského premiéra, považuji ho za totalitáře a antidemokrata, rozhodně k němu nechovám žádné sympatie. Právě naopak. To ale neznamená, že bych jako sexuolog nemohl minimálně z části souhlasit s maďarským zákonem, který je dnes v Evropě předmětem tak ostrých diskusí a týká se především ochrany dětí.

„Ochranou dětí“ argumentuje i Orbán. Jen mi stále není úplně jasné, v čem má ta ochrana spočívat…

Musíme si uvědomit, že dětství a dospívání je období, v kterém se člověk vyvíjí, formuje, a to včetně vztahu ke své sexuální identitě. Pro dítě je tato doba velmi složitá, někdy i bolestná, a vždycky byla. Ať už v pravěku, nebo nyní. To, co se ale děje dnes, nemá v historii obdoby. Děti se především díky všudypřítomné pornografii, zobrazování sexu ve všech podobách a možnostem internetu setkávají mnohem dříve se sexualitou dospělých, což ovlivňuje křehký proces zrání jejich vlastní sexuality. V ordinaci řešíme takových případů celou řadu.

Můžete nějaké z nich stručně popsat?

Kdysi jsem se setkal se čtrnáctiletou dívkou, které v pěti letech, kdy ještě neuměla psát, zkušenější spolužačky poradily, aby do tátova počítače zadala písmena „s“, „e“ a „x“. Touto cestou našla obrazy tělesného kontaktu ženy a muže, které se jí dodnes hnusí. Nic takového nechce snášet. Jiná dívka se dodnes těžce potýká se svými intimními vztahy, protože jí v devíti letech přinesly kamarádky fotografie felace s tím, že se to musí naučit, jinak nebude šťastná. A ona dodnes nabízí partnerům nejdříve felaci.

Dobře, ale co to má společného s homosexualitou či změnou pohlaví? Kritici Orbánovi vyčítají právě to, že zahrnul homosexualitu, tedy sexuální orientaci, a transgender do zákona omezujícího šíření pornografie mezi dětmi…

Tak jako přebujelá pornografie a internet ovlivňují zrání sexuality u dětí, může ji ovlivnit i mylný výklad toho, jaký signál či signály mohou svědčit o homosexualitě nebo pocitu nutnosti změny pohlaví. A to se dnes, jak se přesvědčujeme i v naší ordinaci, často děje. Opravdu rapidně přibývá dětí, které jsou velmi zmatené v souvislosti se svou sexuální identitou.

Pokud jde o propagaci homosexuality a transgenderu, mělo by být jasně řečeno, že dokud není člověk dospělý, nelze z jeho chování s jistotou usuzovat na homosexuální orientaci.

Tady prosím skutečně o detailnější vysvětlení…

To, že děti v určité fázi dospívání cítí větší či menší sounáležitost s příslušníky či příslušnicemi svého pohlaví, není nic neobvyklého. Vždycky se to tak dělo. Dospívající prochází mezi dvanáctým a osmnáctým rokem dvěma fázemi, které charakterizuje zvýšená přitažlivost světa matky a později otce. Pro dívku je první fáze homoerotická a druhá heteroerotická. U chlapců je přitažlivost nejprve matky a pak otce ve stejném pořadí, ale význam obou fází opačný.

Co tím chcete říci? Že nelze už v dětství z momentálních pocitů dítěte předpovídat jeho budoucí sexuální orientaci v dospělosti?

Ano, je to tak. Jenže dnes žijeme v takovém světě, v kterém se díky internetu a všudypřítomné propagandě malé dívky hrdě označují za lesby a chlapci za homosexuály jenom proto, že sebemenší náznak pocitu náklonnosti ke stejnému pohlaví je všeobecně vykládán jako normální projev homosexuality. To ale u dětí může v konečném důsledku ještě zvyšovat pocit nejistoty ve složitém období dospívání a vést k psychickým problémům.

S tím by ale asi mnozí vaši kolegové nesouhlasili. Zdůrazňují naopak, že homosexualita je vrozená a sklon k ní se nedá nijak ovlivnit výchovou nebo vnějšími vlivy…

Ale to přece není v rozporu. Sexualita má sice hluboký vrozený základ, ale to neznamená, že všichni, kdo v období dospívání cítí větší či menší náklonnost ke stejnému pohlaví, jsou skutečně homosexuály. A přesně tohle se jim někteří aktivisté snaží vnutit. Pokud si však děti ve dvanácti nebo ještě i patnácti letech myslí, že tato přitažlivost je totožná s homosexualitou, a na základě scénářů, které viděly příliš brzy na internetu, je chtějí uskutečnit, mohou se dostat do velkého zmatku. Fakt, že jde o vývojové fáze, neznamená, že jejich chování směřuje k homosexuální orientaci.

Podle vás je tedy dobře, když se podobně jako v Maďarsku propagace homosexuality a změny pohlaví mezi mladými do 18 let zakazuje?

Jak už jsem říkal, obecně je pro citlivé zrání dětské sexuality největším nebezpečím všudypřítomná pornografie, přístupu k ní ze strany dětí ale dnes prostě nejde zabránit. Pokud jde o propagaci homosexuality a transgenderu, mělo by být jasně řečeno, že dokud není člověk dospělý, nelze z jeho chování s jistotou usuzovat na homosexuální orientaci. O to totiž jde, o nic jiného. Neznamená to žádnou diskriminaci homosexuálů. Jen by prostě nemělo být dětem vnucováno, že každý pocit sounáležitosti se stejným pohlavím je vlastně normálním projevem homosexuality. To může v dětské duši opravdu způsobit velký zmatek nad rámec toho, jaké zmatky se v dětské duši odehrávají i bez toho.

Někteří LGBT aktivisté ale tvrdí, že právě „utajovaná homosexualita“, nebo-li obava dítěte z odhalení jeho skutečné homosexuality, může a také vede v některých případech až k sebevraždám dětí. A tuhle hrozbu může maďarský zákon údajně ještě zvýšit…

S výkladem příčin sebevražd u dětí je třeba zacházet velmi, ale opravdu velmi opatrně, a to mimo jiné kvůli tomu, že se jedná skutečně o strašnou tragédii nejen pro dítě, ale i jeho okolí. Bohužel k těmto sebevraždám dochází a docházelo i v minulosti, a to, jak už jsem předtím uvedl, v mnoha případech právě kvůli zmatkům v dětské duši, spojeným s hledáním vlastní identity a smyslu života v období dospívání. A to nemluvím zdaleka jen o sexuální identitě. Pokud dnes někdo zobecňuje případy dětských sebevražd jako nějaký přímý důsledek sporu o změny zákonů, pak to bohužel považuji za hrubé zjednodušení a vlastně i zneužití lidské tragédie. Tak jednoduché to není. Stejně tak bychom mohli spekulovat nad tím, zda psychické problémy některých dětí nezvyšuje právě obrovský informační tlak vyvíjený některými LBGT aktivisty. Ti vlastně dětem v některých případech podsouvají, že za jejich traumata nebo psychické potíže automaticky může homosexualita.

Ve skutečnosti pohlaví nelze žádnou operací změnit. Je to jen lepší převlek, který umožňuje člověku, aby byl rozpoznáván ostatními jako žena nebo muž.

A jak je to u změny pohlaví? I její propagaci maďarský zákon v případě dětí do 18 let omezuje…

S takzvaným transgenderem je to ještě složitější. Počet dětí, které žádají o změnu pohlaví, totiž rapidně roste. V ordinaci nyní řešíme 13 takových případů, nárůst je zřetelný v celém západním světe. Nedávno jsem četl, že na jednotce pro mladistvé transsexuály na britské klinice v Tavistocku narostl během dvou let počet žadatelů o změnu pohlaví desetkrát, více než o tisíc ročně. Asi se něco s dětmi děje.

Někteří LGBT aktivisté by vám asi řekli, že prostě liberalizace společnosti dospěla do fáze, kdy se tito lidé, včetně dětí, už nebojí vystoupit z anonymity a řešit změnou pohlaví to, co je trápí…

Opět je třeba stejně jako u homosexuálů zdůraznit: Nikdo soudný, natož sexuolog, nemůže popírat, že ve společnosti existují lidé, kteří se opravdu cítí jako cizinci ve vlastním těle a změna pohlaví jim pomůže k nalezení vlastní identity. Otázkou je ale opravdu míra, v jaké se dnes transsexualita vyskytuje. Tady bych skutečně polemizoval, zda za každou žádostí o změnu pohlaví je skutečně snaha získat svou pravou sexuální identitu.

Jak to myslíte? Můžete znovu uvést nějaké konkrétní příklady?

Těch je mnoho. Řešili jsme nedávno například případ čtrnáctileté dívky, která se chce stát chlapcem. Hlavním důvodem je ale její asexualita, nikoliv příklon k mužskému pohlaví. Jak jsme zjistili z pohovorů, té dívce se prostě stýská stejně jako řadě dalších po době, kdy byla dítě a sexualita v jejím životě nehrála prakticky žádnou roli. Tak to máme všichni. Sexuální pud je sice krásný a hodně nám dává, ale na druhou stranu zase něco bere. A každému se asi občas zasteskne po době, kdy jsme byli děti, svět byl takzvaně kamarádštější a nezatížený sexuálními vztahy. A tahle dívka toužila v takovém světě zůstat napořád.

Dobře, proč se ale tedy chtěla nechat takzvaně přeoperovat na chlapce?

Protože jí začala růst prsa, objevila se menstruace a ona měla pocit, že právě to ji žene do sexuality, v které nechce být. Nechtěla být ale ani chlapcem, chtěla zůstat asexuálním dítětem. A došla k názoru, že jedinou cestou k tomu je odstranění ženských pohlavních znaků. Vůbec nešlo o to, že by se cítila mužem. Nechtěla být vnímána jako žena.

Tím chcete říci, že deklarovaná snaha o změnu pohlaví může někdy vycházet z úplně jiných pohnutek, než je transsexualita?

Ano. Proto je velmi důležité pečlivě posuzovat případ od případu, protože unáhlenost může mít někdy fatální následky. Je to podobné jako u kluků, kterým se někdy stýská po tom, když byli malí, tolik se v dětské partě neřešily vztahy s dívkami, ale spíše kamarádství mezi kluky. To je přece nádherné období, plné tvořivosti a radostných her. Každému z nás se někdy po tom zasteskne, aniž by kvůli tomu musel být homosexuál nebo transsexuál. Citlivější jedinci to ale s velkým přispěním dnešní propagandy LGBT aktivistů snaží řešit fatálně, jsou přesvědčeni o tom, že důvodem jejich stesku nebo smutku je falešná sexuální identita. Přitom to tak vůbec nemusí být. Zdrojem velké beznaděje pro dospívající může být také rozdělení světa na dvě pohlaví, která spolu nedokáží dobře vycházet. Někteří o tom jsou ochotní mluvit. Jako rodiče jsme sice dělali, co jsme mohli, ale nedopadlo to až v 50 % dobře.

Jestli vám dobře rozumím, pak byste podpořil i tu část Orbánova zákona, která zakazuje propagaci změny pohlaví mezi dětmi. Je to tak?

Opět ale jen v tom smyslu, že by se neměla dětem vnucovat představa řešení jejich (někdy poměrně běžných psychických traumat) změnou pohlaví. To je strašně nebezpečné. Pokud je někdo skutečně transsexuálem, cestu ke změně si najde i bez této propagace. Jestliže ale někdo této propagaci podlehne, aniž k tomu má opravdu reálný a vážný důvod, může z toho mít trauma na celý život. A to se skutečně děje, jen se o tom moc nemluví. Dnes se chtějí nechat často přeoperovat na dívky kluci, kteří jsou prostě citliví, nebo až přecitlivělí, dříve by se řeklo: to je divnej kluk. Jenže to neznamená, že každý divný kluk je vlastně dívka v chlapeckém těle. 

Čili opět byste radil, aby, pokud možno, člověk rozhodoval o změně své vlastní pohlavní identity až v dospělosti a v dětství s touto možností nebyl konfrontován?

Jednoduše řečeno, vždy musí jít o velmi pečlivé hodnocení, nikoliv operaci za každou cenu. Ve skutečnosti pohlaví nelze žádnou operací změnit. Je to jen lepší převlek, který umožňuje člověku, aby byl rozpoznáván ostatními jako žena nebo muž. Ale X a Y chromozom z buněk neodstraníte. Potíž je v tom, že do ordinace chodí tyto děti příliš pozdě, rozhodnuté dosáhnout změny pohlaví za každou cenu. Dospělým nedůvěřují. Náš úkol není je přesvědčit o opaku, ale získat je pro reflexi všech jejich stesků, aby měly čas dozrát, než udělají nezvratná rozhodnutí. Je třeba doprovázet rodinu ve složitém období separace. Popsali jsme ho s L.Trapkovou už v knize Rodinná terapie psychosomatických poruch v r. 2004, která vyšla v Portálu znovu v roce 2017 a natočili jsme o tom Rozhovory ve třech s Markem Hermanem na YouTube.

Orbánův zákon každopádně vzbudil zejména ve starých členských zemích EU ostrou kritiku, jako by šlo o porušení základních lidských práv, dokonce někteří politici mluví o zradě základních principů unie. Čím si to jako odborník vysvětlujete?

Mně to celé každopádně velmi mrzí, protože rozhodně nejsem příznivcem Orbána a naopak se považuji za zarytého Evropana a fandím Evropské unii. Bohužel se ale stává, že lidé, kteří třeba na základě své odborné praxe docházejí k trochu jiným názorům, než jaké prezentují někteří LGBT aktivisté, jsou automaticky řazeni mezi xenofoby a příznivce politiků jako Orbán či Putin. Přitom to tak vůbec není. Pokud chceme v případě podobných zákonů, jaký je ten diskutovaný maďarský, dojít k nějakému opravdu smysluplnému a všeobecně akceptovatelnému závěru, musíme vést diskusi mnohem seriózněji a na základě faktů. A nikoliv někoho vylučovat z diskuse jen proto, že třeba v tom zákoně vidí i určitý přínos.

Vladislav Chvála

MUDr. Vladislav Chvála (*1952) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Hradci Králové. Pracoval jako porodník a gynekolog, nyní působí jako sexuolog a rodinný terapeut a vedoucí Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Získal též nástavbovou atestaci z psychosomatiky. Vyučuje rodinnou terapii v Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny, o. p. s. Je předsedou výboru Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP. Spolu s L. Trapkovou napsal knihu Rodinná terapie psychosomatických poruch (Portál, Praha 2004) a Rodinná terapie a teorie jin-jangu (Portál, Praha 2008).

Maďarská vláda dál dráždí evropské instituce, arzenál opatření namířených proti ní roste

Líbil se vám tento článek?
Předplaťte si INFO…

Koupit předplatné od 99 KčKoupit předplatné od 99 Kč
sinfin.digital