Soused dělal karbanátky z lidského masa, vyprávěla přeživší blokády Leningradu

Mikuláš Kroupa, Paměť národa

08. 09. 2020 • 22:31
Před devětasedmdesáti lety 8. září 1941 zahájila německá nacistická vojska obléhání Leningradu (dnes Petrohrad). Blokáda trvala neuvěřitelných 29 měsíců do konce ledna 1944. V obleženém městě zemřel skoro milion lidí hlady. Tehdy jedenáctiletá Irina Juřinová přežila se svou babičkou v Leningradu nejtvrdší zimu blokády. Její vzpomínky zaznamenali studenti z pražského gymnázia Evolution Jižní Město, kteří se zapojili do projektu Příběhy našich sousedů.

Irina Juřinová, rozená Klučira, prožívala šťastné dětství v sovětském Leningradě, rodina trávila spoustu času společně. Navštěvovali babičku, chodili do divadla, otec ji učil hrát šachy. Pak ale v červnu 1941 začala válka: „Byl krásný slunečný den, mám dojem, že to byla dokonce neděle. Byla jsem venku a najednou přiběhla máma. ‚Pojď honem domů, začíná válka!‘ Člověk absolutně nechápal, co to obnáší,“ začíná své vyprávění paní Irina. Matka narukovala do armády jakožto vojenská lékařka, bakterioložka, otec byl nasazen v továrně na tanky.

Tatínek vyčerpáním zemřel, babička vařila polévku z truhlářského klihu

O svou dceru se tatínek staral, dokud hlady a vyčerpáním nezemřel. A to se stalo už po třech měsících blokády v prosinci 1941. Irinu si k sobě vzala babička. Právě s ní prožila přelom let 1941 a 1942, tedy nejtvrdší zimu blokády: „Babička byla nesmírně šikovná, všude šmejdila, aby dostala nějaké jídlo. Udělala třeba polívku. Do vody dala klih, co používali truhláři, bobkový list, koření, a tak jsme měly jídlo.“

Spolu s dalšími rodinami bydlela s babičkou v komunálním bytě bez vody a elektřiny. Topilo se spalováním nábytku v provizorních kamnech, která ale celý byt vyhřát nedokázala: „Právě v jednom tomto pokoji bydlela maminka s dvěma malými dětmi. Každý měsíc, ke konci měsíce chodila z úřadu nějaká paní, která kontrolovala, kolik lidí zůstalo naživu. Ten, kdo zůstal naživu, ten dostával potravinový lístky na příští měsíc. No, a ta sousedka měla dvě holčičky. Jedna ještě snad neměla ani rok, a umřela. Umřela nějak uprostřed měsíce, a aby na ni dostala lístky na další měsíc, tak ji zamotala do prostěradla a dala ji do kuchyně pod okno, protože se netopilo, nevařilo, takže pod oknem ležela jinovatka. No, a ona tam tu mrvou holčičku měla zhruba půl měsíce, a jak měla přijít ta kontrola, tak ji dala to postýlky. Kontrola přišla, koukla a viděla, jak obě holčičky spí v posteli, jedna mrtvá, druhá živá. Maminka dostala zase lísky na další měsíc pro dvě děti. No, a totéž opakovala i s další holčičkou,“ vypráví děsivé zážitky z blokády Leningradu na přelomu let 1941 a 1942.

Jejich soused prý pekl a prodával karbanátky z lidského masa: „Byly tam případy kanibalismu. Bydleli jsme v prvním patře, no, a říkalo se, že pod námi pán prodává podezřelé karbanátky. Babička z toho měla obrovský strach. Takže jsem musela sedět doma a nikdy se odtamtud nehnout,“ vypráví Irina.

Vesničané je nakrmili liškou a medvědem a dali brambory

Po několika měsících se vrátila z fronty její maminka. Podařilo se jí najít cestu mimo okupovanou zónu. Záchranu nalezly v jedné menší vesnici, kde je ubytovali v opuštěné chalupě: „Lidi nám tam velice pomáhali. Třeba přitáhli stehno od lišky, nebo kus medvědího masa. Přišlo jaro a babička dostala nějaké brambory a řekli jí: ‚Prosím tě, tak to zasaďte tady.‘ Měly jsme kousek nějaké hlíny. No, a když to vzešlo, tak celá obec chodila a smáli se nám, protože babička zasadila jednu bramboru vedle druhé. Smáli se nám, že nevíme, jak rostou brambory, jak se sázej, že přijeli městský lidi,“ vypráví Irina Juřinová, která se v roce 1944 vrátila s babičkou do Petrohradu.

Po válce studovala pedagogiku, ve škole se zamilovala do českého studenta Karla Juřiny. Až do Stalinovy smrti v březnu roku 1953 nebyl možný sňatek s cizincem a vystěhování. Po smrti diktátora Irina s Karlem využili příležitost: „S manželem jsme běželi na matriku. Řekli jsme, že chceme, aby nás úřednice oddala. A podařilo se,“ popisuje s dojetím Irina, která pak s manželem odjela do Československa.

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt obecně prospěšné společnosti Post Bellum. Snaží se žákům přiblížit totalitní režimy 20. století jinak, než nabízejí učebnice. Žáci osmých a devátých tříd a studenti středních škol a učilišť tvoří tří až pětičlenné týmy. Během půl roku v doprovodu svého učitele a odborníka z Post Bellum hledají zajímavého člověka ze starší generace, který by jim vyprávěl svůj příběh. 

Příběhy Iriny Juřinové zpracovali studenti do krátké reportáže, kterou můžete slyšet v pořadu Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus  >>>

SDÍLET