Senátoři budou příští týden volit nového předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů. Nominováni jsou dva kandidáti – stávající místopředseda Josef Prokeš a Jiří Kaucký, který byl donedávna státním tajemníkem v Ministerstvu vnitra, nyní je ředitelem Odboru správního tamtéž.
I přes jeho dlouholetou právní praxi nejenom na „vnitru“ se v poslední době okolo Kauckého vyrojila řada pochybností, jestli na funkci, do níž byl nominován senátorským klubem ODS, má prokazatelnou praxi. V pondělí odevzdával dokumenty dokazující, že splňuje podmínky, které jsou pro volbu nutné. Při té příležitosti se server Česká justice zeptal na jeho vize pro Úřad pro ochranu osobních údajů i vysvětlení informací, které o něm „vypluly“ na povrch v posledních dnech.
Jaké jsou vaše profesní zkušenosti?
Hned po škole – v roce 1997 – jsem nastoupil na Ministerstvo vnitra, od začátku na odbor legislativy a koordinace předpisů. Legislativa a její propojování je nejenom moje celoživotní povolání, ale do jisté míry i celoživotní koníček. Tvořit právo a právní regulaci tak, aby pomáhala upravit společenské vztahy pro dobrou věc, to mě vždy velmi bavilo. Ministerstvo vnitra v tom bylo ideální, protože má nejširší záběr k veřejné správě a díky tomu, že jsem na MV přišel v době, kdy se dělaly velké rekodifikace, mohl jsem být u velmi zajímavých zákonů, které mají poměrně širokou platnost. Od začátku jsem se začal věnovat legislativě správního řízení a přestupkům. Když bylo založeno oddělení reformy správního řízení a správního trestání, tak jsem se stal jeho vedoucím. Od roku 2001 do roku 2015 jsem byl ředitelem odboru legislativy. Díky tomu jsem se dostal k dalším věcem, které mne velmi zajímaly. Například legislativa týkající se eGovernmentu. Vůbec jsem nepředpokládal, že bych se někdy mohl s touto oblastí práva setkat, ale ukazuje se, že je to velmi důležitá část práva a do velké míry souvisí i s ochranou osobních údajů.
Která další oblast, kromě správního práva, vás baví?
Nejvíc mne oslovila agenda třetího odboje, a když to vezmeme z hlediska ochrany soukromí, tak pohled zpět na to, jak se choval stát vůči svým občanům. Jak dokázal zneužít často banální informace, které získával prostřednictvím informátorů, proto, aby domnělé nepřátele režimu psychicky rozložil vytvořením dojmu vševědoucnosti a všemohoucnosti. Jsem velice hrdý na to, že jsem se byl na vnitru u toho, když se podařilo doktoru Pavlu Žáčkovi soustředit fondy StB a dalších represivních orgánů komunistického Československa do Archivu bezpečnostních složek a posléze vybudovat respektovanou instituci Ústav pro studium totalitních režimů. Práce lidí v tomto Ústavu pak dala základ tomu, že se ve společnosti mohlo začít diskutovat o odškodnění účastníků III. odboje.
To bylo podmíněno také legislativou, podílel jsem se na zákonu o účastnících odboje a odporu proti komunismu. To byla úžasná věc. Vzhledem k tomu, že bylo potřeba ten zákon uvést v život, tak jsem byl osloven, abych se stal členem Etické komise (Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Posuzuje, zda zamítnutí osvědčení o potvrzení účasti ve III. odboji vystavené Ministerstvem obrany je oprávněné či nikoliv – pozn. red.). To je úžasná a neopakovatelná životní zkušenost. I když číst příběhy lidí, kteří o ocenění žádali a kteří kvůli boji za svobodu strávili někdy i více než deset let ve velmi špatných podmínkách ve vězení anebo dokonce obětovali život, bylo mnohdy děsivé. Takže jak ta právničina na vnitru, tak pak praxe v Etické komisi mi daly hrozně moc.
Právě práce v Etické komisi je Vám vyčítána, Lidové noviny přinesly názor právníků, podle nichž se členstvím v Etické komisi přerušil váš služební poměr. Protože v zákoně o státní službě je explicitně zmíněno, že právě členství v Etické komisi není státní službou. Čím si zpětně vysvětlujete, že je tam zmíněna zrovna Etická komise?
Já si myslím, že je to spíš nedorozumění. Etická komise vznikla na začátku trochu bezprizorně. Zhruba 4,5 roku byla právně neukotvená, členové nebrali žádné odměny, chápali členství jako čestnou službu veřejnosti. Těch několik let se řešila podoba novely zákona tak, aby se tento stav napravil. Funkční období Etické komise bylo pětileté a teprve po více než čtyřech letech prvního funkčního období se tuhle věc podařilo vyřešit. Jak se prováděly zvláštní předpisy ke státní službě, tak z takové hyperkorektnosti, aby někdo neměl pocit, že jmenováním do Etické komise někomu vzniká služební poměr, tak se to dalo do paragrafu 2 služebního zákona mezi výčet pozic, které nejsou státní službou.
