Stehlík, Padevět a mikrohistorie: Masaryk slepne a Beneš prosí Čapka, aby přepsal hru

Jan Januš

05. 01. 2020 • 07:00

GLOSA JANA JANUŠE | Slepnoucí Tomáš Garrigue Masaryk se chystá na oslavu svých posledních narozenin, Thomas Mann utíká před nacisty a přijímá české občanství a Karel Čapek nevyslyší prosbu Edvarda Beneše na změnu pesimistického závěru právě premiérované hry Bílá nemoc. To vše v kulisách španělské občanské války, bojů v Africe, krvavých čistek v Sovětském svazu a nezastavitelně se blížící druhé světové války. Právě takto vykresluje historik Michal Stehlík ve své nové knize Krok do propasti často opomíjený rok 1937. Přístup je to poučný: malé dějiny se potkávají s těmi velkými a i když lidé dál žijí své životy, řítí se na největší katastrofa naší minulosti. Podobně jako v aktuálních knihách Jiřího Padevěta.

Čeští historici se v posledních letech stále častěji věnují „malým dějinám“, vykreslují i jiné než politické a válečné souvislosti rozebírané doby a obracejí se tak i takzvaným „dějinám každodennosti“. Tento trend se dá vysledovat i v několika nedávno vydaných knihách.

Jednak jde o zmíněnou publikaci bývalého děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a náměstka generálního ředitele Národního muzea Michala Stehlíka s podtitulem 37 příběhů roku 1937, jednak o poslední tituly ředitele nakladatelství Academia Jiřího Padevěta Sny a sekeryDvacet minut na vsi. V prvním z nich nalezneme příběhy z téměř celého 20. století, v druhém pak ty spojené s lidickou tragédií.

Právě takovéto historické postupy jsou dnešku zvláště přínosné a pro čtenáře až nad míru přijatelné. Tyto přístupy totiž nejen odkrývají souvislosti světových a českých dějin, ale prostřednictvím jednotlivců, do nichž se můžeme vžít, vysvětlují ony „velké dějiny“ a pochopitelněji je tak zprostředkovávají a zhmotňují.

„Nutnost připomínat konkrétní lidi jsem si uvědomil, když jsem před 15 lety připravoval knihu o Lidicích. To, co byl 10. červen 1942 za hrůzu, kdy během jediného dopoledne postříleli mužskou část obyvatel, mezi nimi i kluky, kterým nebylo ani 15, jsem si naplno uvědomil, když jsem si tehdy v Památníku Lidice půjčoval jejich portrétní fotografie a do reversu jsem psal vždy jméno a rok narození těch lidí. Seznam jsem psal tři a půl hodiny. Najednou mi to došlo. Řekl jsem si, že tam potřebuji dostat ne to, že popravili 173 chlapů a kluků, ale konkrétní obličeje a konkrétní jména. Teprve pak si člověk uvědomí tu hrůzu mnoha desítek zmařených lidských životů,“ popisoval ostatně v nedávném rozhovoru pro INFO.CZ také vojenský historik Eduard Stehlík.

To vše tak platí i pro zmiňované knihy Michala Stehlíka a Jiřího Padevěta. Zejména Michal Stehlík pak ukazuje i vzájemné osobní vztahy a provázanosti, které jsou pro nás dnes už jen těžko představitelné. Například vzájemný respekt Tomáše G. Masaryka a pozdějšího předního komunistického ideologa, ministra Zdeňka Nejedlého.

SDÍLET