Třístoličník: němečtí „rouškaři“ se na hranici setkávají s českými „nerouškaři“

Marek Kerles

13. 07. 2020 • 22:27

REPORTÁŽ | Na šumavském Třístoličníku se dnes hromadně potkávají lidé ze zemí, z nichž každá má jiná opatření proti šíření koronaviru. Turisté s rouškami tu sedí vedle turistů bez roušek a přitom zákon své země dodržují všichni.

Třístoličník s výškou 1333 m n. m. leží přímo na česko-německé hranici, přičemž necelé dva kilometry cesty po hřebeni je také hranice s Rakouskem. Hora je proto oblíbeným místem návštěvníků ze všech třech zemí. Restaurace pod vyhlídkou stojí na německém území, ovšem s vchodem doslova jen několik kroků od českých hranic. V době koronavirové pandemie přispěla tahle poloha Třístoličníku k situaci srovnatelné s mírnou nadsázkou s překračováním zelené hranice ve známé pohádce Pyšná princezna. Švec v ní skákal přes hranici, aby si mohl na chvíli beztrestně zazpívat. Podobnou možnost mají nyní němečtí turisté pokud jde o povinnost nosit roušku.

„Ano, začalo to nyní znovu platit v celém Německu, bohužel,“ říká „orouškovaná“ číšnice za výdejním okénkem v restauraci. Krčí bezmocně rameny a podává mi předtištěný formulář, na který má každý zákazník, i kdyby si objednal jej jedno pivo, vyplnit své jméno a telefonní číslo. A to pro případ, že by se na hoře objevil někdo s nákazou a bylo potřeba dohledat další potenciálně nakažené. Především ale takřka všichni, kdo na Třístoličníku mluví německy, ať už se jedná o Němce či Rakušany, mají na obličeji roušky.

Bavorsko i Horní Rakousy totiž po zjištění nárůstu nových případů covid-19 zavedly znovu povinnost nosit roušku nejen v uzavřených veřejných prostorách, ale dokonce i při pohybu na zahrádkách restaurací. Sundat si ochranu obličeje lidé mohou pouze, když sedí u stolu. Doporučení zakrýt si nos a ústa rouškou ale platí pro všechny lokality, kde se schází větší množství lidí. A Třístoličník, který je v pátek odpoledne plný turistů, pochopitelně není výjimkou.

Němci i Rakušané doporučení prakticky bezezbytku dodržují. Z Čechů naopak nemá na sobě roušku nikdo, což, i když je to zde zakázané, obsluha chápe a dává Čechům pivo i bez roušky. Někteří se alespoň ze slušnosti snaží při objednávce schovat obličej do propoceného trička. Na české straně, v jižních Čechách, povinnost zakrývání nosu a úst na veřejnosti už nějakou dobu neplatí. Hranice mezi povinností nosit roušku a „svobodou“ je však tenká. Stačí, podobně jako v Pyšné princezně, udělat krok na druhou stranu hranice.

Na Třístoličníku se tak může stát, a zřejmě i stává, že dva lidé, držící se přes hranici za ruce, dodržují epidemiologická opatření, i když jeden roušku má a druhý nikoli. Má ale takové uplatňování pravidel proti šíření koronaviru podle státní hranice vlastně smysl? Neměly by se spíše sousední země dohodnout, že v široce navštěvovaných příhraničních lokalitách, kde se běžně stýkají lidé z obou zemí, budou platit stejná pravidla?

K absurditě současné „koronavirové“ situace na Třístoličníku přispívá fakt, že ještě zcela nedávno bylo „rozdělení rolí“ v přístupu k rouškám úplně opačné. Němci a Rakušané se zavedením povinnosti nosit je ve veřejných prostorách na rozdíl do Čechů dlouho váhali. „Dokonce se mi stalo, že jsem přišel na začátku pandemie v Linci do banky s rouškou a obsluha mě slušně, ale důrazně vyzvala, abych si ji sundal. Prý vyvolávám zbytečnou paniku,“ řekl INFO.CZ Jiří Novotný, který pracuje jako kuchař v jednom z hornorakouských hotelů.

K podobným případům docházelo v Německu i Rakousku dlouho zcela běžně. Dnes se v Horních Rakousích i Bavorsku, sousedících s jižními Čechami, používají roušky jako základní opatření, které, na rozdíl od nedávné minulosti, nikdo nezpochybňuje. Svědčí o tom i německý nápis na dveřích hospody na Třístoličníku: „Povinnost nosit masku se nevztahuje jenom na hrdiny, ale platí také u nás.“

Situace se tak zcela obrátila. Je to možná jen subjektivní dojem autora tohoto článku, ale ti, kteří na Třístoličníku mají zakrytá ústa, se na ty, kteří přicházejí z české strany bez „masky“, dívají tak trochu úkosem.

Ředitelka Krajské hygienické stanice v Českých Budějovicích Kvetoslava Kotrbová ale setkávání davu „roškařů“ s „nerouškaři“ na Třístoličníku (i jinde na šumavském hraničním hřebeni) za až tak absurdní nepovažuje. Podle ní bude možná podobný obrázek v budoucnu zcela běžný i v českém vnitrozemí. „My totiž někdy žijeme v mylné představě, že o nošení či nenošení roušky rozhoduje pouze zákon či vládní nařízení. Tak to ale není. Záleží také na odpovědnosti a osobním přístupu každého jednotlivce,“ řekla INFO.CZ Kotrbová.

Státem nařízená povinnost zakrývat si nos a ústa vycházela podle ní z epidemiologické situace, která se v jižních Čechách zlepšila natolik, že pokračování této povinnosti formou úředního nařízení není (prozatím) nutné. To ale podle ní nikomu nebrání, aby si třeba na místo, jako je Třístoličník (kde scházejí lidé z více zemí), roušku bral dobrovolně. „Stejně jako na koncerty či shromáždění, o nichž vím, že na nich budou kromě obyvatel jižních Čech, v nichž dnes evidujeme jen 15 infikovaných, i lidé z jiných, koronavirem mnohem více postižených regionů,“ řekla Kotrbová.

Každý by mě podle ní na základě svého uvážení zvážit míru rizika a i v době, kdy už „úředně“ nosit roušku nemusí, sám rozhodl, zda si na určitých místech ústa zakryje, či nikoliv. A protože se, jak připomíná Kotrbová, bude výsledek tohoto hodnocení ze strany jednotlivců pochopitelně vždy lišit, zřejmě si musíme zvyknout na to, že vedle sebe budou do budoucna, stejně jako dnes na Třístoličníku, běžně pohybovat lidé s rouškami i bez roušek. „A já bych jen apelovala na to, aby obě skupiny byly k sobě maximálně tolerantní,“ vyzývá Kotrbová.

SDÍLET