Většina toho, co dělám, mě baví. Kvůli politice bych se nepřestěhovala, říká Alice Nellis

HalfPageAd-1

Lenka Melicharová

22. 03. 2020 • 06:59

„Baví mě většina toho, co dělám. A to ostatní většinou dělám proto, abych mohla dělat to, co mě baví,“ říká režisérka Alice Nellis. Přizává zároveň, že kromě dělání toho, co jí nebaví, ji zároveň štve česká politika. Že by se ale kvůli znechucení z ní přestěhovala, si představit nedovede. Jaká bude Prodaná nevěsta v Národním divadle v její režii? A jak vnímá stárnutí? To a mnohem více se dozvíte v rozhovoru.

Mobile-rectangle-3

Alice, jste takřka renesanční člověk, nadaná hudebně, výtvarně i literárně. Vystudovala jste tři vysoké školy, vychováváte tři děti. Máte vůbec nějaké limity?

S těmi vysokými školami to nebylo zase tak žhavé - studovala jsem na filozofii a přitom jsem dělala konzervatoř, ale na té jsem skončila už ve čtvrťáku, protože jsem mezitím také začala pracovat. A z FAMU mě pak naopak ve čtvrtém ročníku, když jsem točila Výlet a nemohla chodit tolik do školy, vyhodili. Takže jsem vystudovala pouze jednu vysokou. Spíš bych to popsala jako fakt, že mě bavilo zkoumat různé obory.

Narazila jste na něco, co vám fakt nejde?

Nikdy. Mně jde úplně všechno… tedy včera se mi nepodařilo otevřít okurky. Ovšem to je tak asi jediná věc. Po pravdě, nejde mi spousta věcí, ale mám práci, při které stačí najít někoho, komu to jde. Já si pak jen vymýšlím a ostatní to realizují. Například hrát vůbec neumím, ale myslím, že docela umím hledat dobré herce (nebo dobré castingové režiséry). Jsem velmi nešikovná na sporty a na tanec, ale o to raději lidi, kteří fyzicky něco opravdu umí, točím nebo sleduji v divadle.

Čím jste nejraději, co vás v životě vlastně nejvíc baví dělat?

Baví mě většina toho, co dělám. A to ostatní většinou dělám proto, abych mohla dělat to, co mě baví. Takže mám velké štěstí. Baví mě být maminka. Nebaví mě prát a skládat prádlo, tak si k tomu pouštím muziku nebo audioknihy. Baví mě dělat filmy, nebaví mě shánět na ně peníze. Tak jich holt točím spíš míň než víc, ale o to jsem vděčnější, když mohu natočit něco autorského.

A naopak, co vás v životě nejvíc štve?

Když dělám něco, co mě nebaví. Ne kvůli tomu, že to dělám, ale kvůli tomu, že to neumím dělat tak, aby mě to bavilo. A taky mě strašně štve současná politika. Ale koho ne?

Umíte si představit, že byste proto třeba žila v nějaké jiné zemi?

Protože jsem byla provdána za Američana, tak takové myšlenky proběhly. Ale neviděla jsem důvod, neměla jsem pocit, že bych se někde měla výrazně líp. Mne dnes doma politika samozřejmě štve, ale představte si, že bych zrovna teď žila v Americe. To by nebylo vůbec lepší. A politika se přelévá. 

Takže jaká je podle vás politická realita v České republice?

V současné době mi situace v Česku přijde strašná. Ale na druhou stranu to, že bych z toho utekla, by to, co je strašné, nevyřešilo. Já tu můžu žít, mě to štve kvůli mým dětem. Že bych z toho utekla, že bych je třeba přemístila někam jinam, to mi v žádném případě nedává jistotu, že tam za dva roky nenastane něco obdobného.  Mně přijde daleko smysluplnější, když už mě to štve, dělat, mým drobným způsobem, alespoň něco.  Tak, aby se to postupnými kroky měnilo k lepšímu.

Ať si to chceme přiznat, nebo ne, je to i naše chyba. Naše chyba, že ta část národa, možná část, která si o sobě myslí, že je chytřejší, neumí s tou druhou částí komunikovat.  A to, že toho nějaký gauner využije a my mu to dovolíme, je i naše chyba. Řada nemorálních lidí může být u moci, protože část národa je tam dovedla, část národa je zvolila. Ta naše “inteligence”  asi není tak vysoká, když nedokážeme polovině voličstva lidsky vysvětlit, že to je špatně.  Věřím, že nastupující generace stejná nebude, už proto, že je různorodější. Mládež je daleko sociálnější a i tolerantnější. Jejich informovanost je mnohem větší. Současní politici ještě hodně spoléhají na to - a teď pominu Prahu -, že lidé žijí ještě v relativní izolaci. A ta za čas, věřím, nebude vůbec možná! Uvidíme, co to udělá. Ale já mám radost, že třeba moje děti, i přesto, že se doma o politice příliš nebavíme, mají úplně jasno. Takže to mi dává naději.

Chystáte nějaký umělecký počin v letošním roce?

Tento rok bych chtěla víc psát, tak uvidíme, jestli to nějaký počin přinese.  A také mě čeká příprava Prodané nevěsty pro Národní divadlo. A pár kousků s Českou filharmonií.

Přesto jste hned začátek roku strávila na natáčení v Africe, takže i film?

Ne, nejedná se o film, ale o reklamu.  Jela jsem natočit léto, které tady zrovna není. Žádný konkrétní film zatím na obzoru není. Na poslední projekt jsme nedostali grant. A já už v tomhle věku nemám chuť se někam cpát. Musím říct, že když jsem byla mladá, tak pro mě bylo sehnat peníze na film jednodušší . Možná proto, že člověk vypadal mlaději a hlavně nadějněji.

Možná jste byla dravější?

Myslím, že dravost v tom zase tak velkou roli nehraje. Je to možná taky náladou, co se nyní od filmů čeká očekává. V současné době mi to připadá hodně rozpadlé na to, že filmy jsou buď čistě artové, a nebo čistě komerční. Já se nejraději pohybuji někde mezi.

Když už jste zmínila reklamu, může být i ona také uměleckým dílem?

Uměním bych to asi přímo nenazývala, i když viděla jsem pár reklam, které takové jsou a za umění je lze označit. Práce na reklamě dovolí člověku zkoušet na malých kouscích různé žánry, různou techniku - pokaždé je to něco jiného. A zároveň mi to pak umožní dělat věci, které dělat chci, jako je třeba opera a divadlo. Anebo psát něco, aniž bych dopředu věděla, že mi to někdo zaplatí.

Mluvila jste rovněž o přípravách inscenace Prodané nevěsty v Národním divadle, byl to někdy váš sen?

Do svých třiceti let jsem vůbec nepřemýšlela o tom, že budu dělat filmy nebo divadlo. Takže jsem o tom ani nesnila. A já na snění vlastně vůbec nejsem. Cokoliv jsem si jako mladší nějak v životě namyslela, tak stejně dopadlo jinak. Většinou zajímavěji, takže jsem se od určitého věku na snění vykašlala. Zjistila jsem, že když se na něco upnu, tak ztrácím přehled o tom, co se zrovna děje. Mám relativně štěstí, že můj život je zajímavý i teď, a nemusím čekat na nějaký sen. Nebo na to až vyrostu, a co bude, až vyrostu. Ale musím se přiznal, že mě v životě nenapadlo, že budu režírovat Prodanou nevěstu, vlastně mě nenapadlo, že budu režírovat operu.

Čím je režírování opery jiné? 

Opera samozřejmě není jednoduchý žánr a zkoušení je velmi náročné. Zpěváci musí zkoušet, ale přitom zpívat večerní představení a cestovat mezi operními domy, takže trošku bojujeme s časem. Partu lidí, se kterými při inscenaci pracuji, mám osobně moc ráda, a všechna ta klišé o operních zpěvácích tito lidé dokázali popřít.  V kolosu Národního se vše musí velmi dopředu a velmi podrobně plánovat. A i když premiéra opery je naplánovaná až na duben 2021, tak já už musím v létě odevzdat návrhy koncepce, scény a podobně.

Co můžeme nového očekávat od Prodané nevěsty v režii Alice Nellis?

Bude to samozřejmě v něčem nové, ale myslím, že je ještě předčasné o tom mluvit. Mně by se samozřejmě líbilo dodržet žánr. Prodaná nevěsta je původně komická opera. Takže jsme s mým týmem hledali klíč, aby se nám ten žánr povedlo dodržet s tím, že tušíme, že lidi se nebudou popadat za břicho jen kvůli tomu, že Vašek je medvěd a koktá. Ale není mým cílem, aby mým největším kladem bylo udělat to jinak než všichni ostatní.

Před časem šel v televizi snímek, z cyklu Jak si nepodělat život v režii Terezy Kopáčové, „Můj bezvadnej život“, ke kterému jste psala scénář. 

Tereza k tomu řekla: Měla jsem takové období, kdy jsem si myslela, že zvládnu svou energií, odhodláním a nasazením úplně všechno. Ale bylo toho zjevně už moc, takže po takové poslední kapce můj organismus řekl ne a vyrobil mi podivné věci okolo očí, šířilo se to, zanedlouho jsem se proměnila v ještěra. Doktoři si nevěděli rady, alternativní medicína a šarlatáni taky ne, nakonec jsem pochopila, že budu muset změnit pohled na sebe samotnou a svůj život. „Když jsme s Alicí hledaly téma pro můj film a moc nám to nešlo, vyprávěly jsme si i naše holčičí věci a já jí mezi řečí ukázala mé ještěří fotky. Alice se toho chytla, i když já se bránila, že to není na film.“

Taky máte za sebou podobné období?

Ne, v ještěra jsem se ještě neproměnila. Někdy po ránu vypadám jako panda. Ale to spíš souvisí s mou leností umýt si makeup, který zase tolik nenosím, takže na nějaké odličování nejsem moc zvyklá. Co se týče toho myšlení si, že všechno jde zvládnout, mně to vysvětlila lymská borelióza docela dobře. Takže vím, že ono se to beze mě nezblázní. Tedy - vím to, ale stejně se samozřejmě někdy chovám, jako že se to zblázní.

Mně ještě „Můj bezvadnej život“ připomenul takové to „ženské zrání“ (nechci použít to hnusné slovo stárnutí).  V případě televizního snímku notně hořké… Chutná vám také hořce?

SDÍLET

Billboard-bottom-1