Výbuchy po čase nevnímáte, mise mě naučily improvizovat, říká vrchní armádní lékárník

HalfPageAd-1

Lenka Petrášová

15. 03. 2020 • 08:00

Původně jsme se měli bavit hlavně o misích, o tom, co mu daly a jak moc se liší život lékárníka v Česku a v polní nemocnici, kde se každou chvíli ozývají výbuchy. Nešlo však nezeptat se nejdřív na hlavní téma posledních dnů, tedy na koronavirus, protože Václav Ješeta coby vrchní armádní lékárník onemocnění z titulu své funkce také musí řešit.

Mobile-rectangle-3

Šéfujete úřadu, který je řekněme vojenskou obdobou Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Jak ze své pozice vnímáte celou situaci s koronavirem?

To je téma, kterému jsem se sice vážně chtěl vyhnout, ale chápu, že to v těchto dnech asi nejde. Na paniku je vždycky čas, stačí dodržovat základní hygienické návyky místo panikaření. Zkrátka nebál bych se.

A chystáte případně nějaká opatření ve smyslu polních nemocnic nebo očkování vojáků proti chřipce?

Samozřejmě situaci také řešíme, ale o konkrétních opatřeních se nemohu zmiňovat.

I na INFO.CZ jsme už psali o vojenské nemocnici v Těchoníně coby záloze pro případ šíření epidemie. Je to ale spíš uzavřená laboratoř s menším počtem lůžek. Je to tak?

Ano, máte pravdu. Tato nemocnice je zcela samostatná jednotka, která by měla spíš v případě epidemie nebo neznámých nemocí působit jako izolace nemocných a něco, co zabrání šíření nemoci a umožní ji podrobně zkoumat. Tím je v podstatě řečeno vše. Jako typické infekční oddělení její využití nevidím, tedy že by jednou branou proudili nemocní a druhou ven ti uzdravení. Spíš by se tu v laboratořích zkoumal virus a hledal se na něj lék.

Máte o dost rušnější život než běžný lékárník. Jak se člověk dostane k takové práci?

Já už jsem v armádě pětatřicet let, dvacet let jsem vedl nemocniční lékárnu ve vojenské nemocnici. Ale jinak na samém začátku byla spíš náhoda. Mne vždycky bavila chemie a biologie, takže jsem se rozhodl vystudovat farmacii. A v podstatě náhodou jsem ve správný čas dostal od vojáků nabídku, abych ji vystudoval coby voják. Což znamená normální studium a vedle toho ještě vojenskou akademii.

A jak jste se pak dostal k misím? Dobrovolně?

Poprvé jsem vyjel v roce 2002 do Afghánistánu a zaujalo mne to, protože to byla nabídka zkušeností, jaké se v České republice nedají získat. Tenkrát to totiž bylo ještě z velké části dobrovolné, a byla to spíš dost humanitární mise, takže jsme léčili i dost místních civilistů. Dnes, pokud tam armáda nějakého svého odborníka potřebuje, tak jej tam může vyslat v podstatě rozkazem.

Jak tam tehdy vypadal typický den lékárníka?

Tenkrát jsem na své první misi strávil asi tři a půl měsíce. Byli jsme tam jako jedni z prvních, protože tam byla nasazena polní nemocnice už od jara 2002. A typický den? Normální pracovní režim, až na to, že po práci máme sice možnosti volnočasových aktivit, jako třeba zahrát si fotbal, cvičit v posilovně, a samozřejmě sledování filmů, ale stejně jsme připraveni „na písknutí“ a na poplach a znovu nástup do práce. A to se stávalo dost často.

Václav Ješeta, vrchní armádní lékárník

Na rozdíl od seriálu ale léky na misích nemáme uložené v policích volně, a nechodí se tam randit se sestřičkami, ale spíš si to představte jako soustavu kontejnerů – protože léky musí být uchovávány při určité teplotě a například tak, aby se na ně neprášilo. Kontejnery jsou seskládané jako komplex, který je „přilepený“ k polní nemocnici. Každý stát to má trochu jinak, ale samozřejmě je tam i tára.

A co kvalita jídla?

Řekl bych, že se to o dost zlepšilo. Na první misi nám dokonce vařili čeští kuchaři, takže byly i knedlíky a další běžná česká jídla. Podruhé jsme neměli vlastní kuchařskou jednotku, to už jsme byli součástí velké národnostní základny na letišti v Kábulu a tam už jídelna byla na úrovni restaurace, včetně výběru z pěti druhů masa.

Co všechno si berete s sebou, když si doma balíte? Nějaké speciální léky? Slovník? Talisman?

Balím si kromě standardního vojenského vybavení a uniformy třeba hrneček s víčkem, protože když si chcete dát kafe, tak se vám tam do něj jinak bude prášit. No a samozřejmě taky mám talisman od ženy. To je přívěsek, který jsem od ní dostal před první misí, kdy ještě nebyla má žena a já ji za něj pak po návratu poděkoval tak, že jsem si ji vzal. Ženu mám už osmnáct let stejnou a přívěsek od té doby taky nosím dodnes. Slovník jsem si ovšem nebral, to nemělo cenu, v Afghánistánu se mluví dost těžkou řečí, takže jsem se nebyl schopen naučit skoro ani pozdrav. Mluvili jsme standardně anglicky a využívali jsme taky místních překladatelů. To byli třeba Afghánci, kteří studovali v Česku, takže nám dost pomohli.

Měl jste někdy strach?

Na druhé misi v Kábulu jsme měli už nějaké útoky na základnu, ale že bych se bál o život, to ne.

Ani vám tam nikdo blízký nezemřel…

Naštěstí ne, všichni jsme se v pořádku vrátili domů.

Jaké léky na misích nejčastěji využijete? Musíte léčit i exotické choroby, s nimiž se v Česku nesetkáváte?

Jsou to běžné léky, jako v Česku, takže širokospektrá antibiotika, vakcíny proti tetanu, a podobně. Jen to plánování je jiné, není to jako v Česku, kde si písknete a odpoledne do lékárny dorazí dodavatel s léky, které chybí. Tam nové zásoby přijedou nejdřív za čtrnáct dnů, takže se člověk dost naučí improvizovat. Jinak se tam poměrně dost často setkáte s leishmaniózou, což je nemoc, která je typické pro oblast Afghánistánu a nedá se tomu moc vyhnout, protože ji přenáší komáři. Naštěstí z nás Čechů jí nikdo neonemocněl.

Jak vypadá příprava před odjezdem na misi?

Absolvovali jsme samozřejmě školení o místní politické situaci a vojenský výcvik, což pro mne nebyla žádná novinka, ale pro některé ano. Tam se učíte třeba to, jak se chovat, když vedle vás něco vybuchne. Musíte mít zažité, že okamžitě zalehnete, ne že se leknete a budete se vestoje rozhlížet, co se kde děje. Musíte mít zkrátka vytrénované instinkty, protože v Kábulu byly výbuchy prakticky na denním pořádku. S tím se ovšem naučíte žít a časem to i přestanete vnímat, pokud to není něco hodně blízko vás.

Co vám ty mise daly? Naučil jste se díky nim něco?

Dobře improvizovat. Což je typicky česká vlastnost, která se tam dobře hodí. Člověk se naučí třeba opravovat přístroje, poradit si vlastně na koleni, protože když tu techniku potřebujete, tak musí fungovat a ne že třeba auto odstavíte a budete čekat, až vám někdy za dva týdny pošlou náhradní díly. Prostě spojíte drát a jedete dál. Ale vím, že třeba Američané či Němci vystoupí, zavolají vysílačkou ať pro ně někdo přijede a odtáhne je. Oni totiž mají tuším i nařízeno, co mají v takových případech dělat. Kdežto Čech nebo Slovák si poradí sám. Včetně toho, že nečekáte třeba na dodávku infuzních roztoků, když dojdou, ale namícháte si to jako lékárník sám. To už dnes běžně lékárníci nedělají. Snad jedině ve fakultních nemocnicích.

A jinak mi mise daly jednu dost důležitou věc – kamarády na celý život. S mnohými z těch, co jsme byli na první misi před osmnácti lety se dodnes vídáme. Chodíme spolu na pivo, udržujeme přátelství a to jsme se často ani neznali před odjezdem na misi. Tady ale platí to, že boj a zajímavé společné zážitky daleko od domova, to utužuje kolektiv.

Takže kdyby vaše děti přišly s tím, že taky pojedou na misi, pustil byste je?

Hmm… To je zajímavá otázka. Nad tím musím chvíli přemýšlet… Ale asi ano. Ano, pustil.

Má armáda aktuálně nějaké lékárníky na misích? Vím, že od druhé poloviny roku bychom měli vlastně šéfovat misi v Mali, nechystáte se tam?

Tam ne, tam nemáme polní nemocnici a kde není, tak tam lékárníci nejezdí. Ale český lékárník je teď například v rámci výpomoci v Kábulu.

A čím to, že třeba Američané vnímají své vojáky uctivě a váží si jich, kdežto u nás se o armádě mnohdy mluví spíš v souvislosti s drahými zakázkami nebo v krajním případě padají slova o „žoldácích“?

Myslím si, že Češi armádu berou jako něco, co v podstatě nepotřebujeme, co je zbytečné. A drahé. Samotného mě to mrzí, když vidím, že jsou země, kde vojáky berou jako hrdiny. A zdaleka to není jen ta Amerika.

Po těch zkušenostech - jel byste ještě na misi?

Ano, nebránil bych se tomu. To by spíš asi chtěla zarazit žena. Řekla by „dědku starej, copak ti to nestačilo?!“

SDÍLET

Billboard-bottom-1