Opíjeli se ve službě a žádali propuštění. StB v 50. letech upadla do hluboké deprese

 FOTO: Info.cz

Radek Schovánek

01. 08. 2020 • 07:00
V polovině padesátých let se Státní bezpečnost propadla do hluboké krize. Po puči v únoru 1948 bylo jejím úkolem udržet režim a nepřipustit jeho pád. Používala k tomu brutálních metod, při kterých prakticky všichni operativci Státní bezpečnosti porušovali platné zákony.

Zpráva o vyšetřování nezákonného jednání orgánů Vojenské kontrarozvědky a Obranného zpravodajství vzniklá pro potřeby ÚV KSČ v lednu 1963 konstatuje: „Od roku 1949 se fyzické násilí vůči vyšetřovancům používá ve stále větší míře, není téměř jediného vyšetřovance, který by nebyl týrán.“ Zpráva podrobně rozebírá činnost sadistického velitele pankráckého „Domečku“ Pergla. „Škpt. Pergl, jako správce věznice byl znám svou surovostí (…) sám iniciativně vymýšlel různé způsoby týrání. (…) K mučení a týrání vyšetřovanců používal různých způsobů, jako např. bití obuškem, fackování, dávání do želez (zaplombování), pochodování v noci, cvičení až do umdlení, buzení vyšetřovanců, kopání a bití přes chodidla, (tzv. baštováda), zvedání za ušima, bití přes mokrý ručník ‚kolotoč‘ atd.“

Ve věznici nebyla poskytována lékařská péče, při nemoci vězňů odpíral Pergl lékařskou pomoc a dával nemocným tenoftalin, po jehož požití se dostavovaly prudké průjmy a celková tělesná slabost. O lékařské vyšetření se postaral teprve tehdy, když poznal, že vyšetřovanec by bez odborné pomoci zemřel. (…) Pergl vytvořil z vojenské věznice v ‚Domečku“ mučírnu, která snese srovnání s věznicí Gestapa.“ Při vyšetřování v roce 1968 popisovala tehdejší pomocná síla obavy, které měl Pergl a jeho podřízení z reakcí soudců, kterým předávali ztýrané osoby k projednání jejich činnosti. Nikdo prý ale nevznesl žádnou námitku a podle svědectví této zapisovatelky také nikdo nevydržel vzdorovat mučení déle než tři měsíce, nadiktované protokoly nakonec podepsali všichni. 

Nešlo o jediné způsoby mučení, které používala komunistická tajná policie. Je znám případ vyšetřovance, kterého nechali v sudu naplněném vodou, z něhož mu vykukovala pouze hlava. Když estébáci po několika dnech sud otevřeli, zjistili, že nebožák se zaživa rozložil a za několik hodin zemřel. Znásilňování žen, mučení elektrickým proudem nebo pálení chodidel žhavým železem byly způsoby, jakými na přelomu čtyřicátých a padesátých let udržovala Státní bezpečnost u moci komunistický režim. Roztočená kola represí začala postupně a zákonitě požírat vlastní strůjce. Byl popraven generální tajemník KSČ Slánský, popraven byl i nadřízený mučitele Pergla gen. Musil i náčelník Státní bezpečnosti Osvald Závodský.

Po smrti Stalina a Gottwalda začaly první nesmělé pokusy o rehabilitaci lidí, kteří byli nespravedlivě odsouzeni. Jako první se obnova procesů týkala bývalých členů komunistické strany a úplně poslední byli z lágrů propuštěni uvěznění kněží, řeholníci a řeholnice. Přesto obnova procesů a i částečná a nedůsledná rehabilitace obětí s sebou nesly vyšetřování těch nejkřiklavějších porušování zákonů. Desítky estébáků se ocitly ve vězení, a protože mučení a porušování zákonů nebyly jednotlivé výstřelky, ale pracovní metody celé Státní bezpečnosti, upadla tato pěst dělnické třídy v polovině padesátých let do hluboké deprese. Prudce se zvýšila nekázeň, požívání alkoholu ve službě a žádosti o propuštění ze služeb ministerstva vnitra. Když se v roce 1953 stal ministrem vnitra ambiciózní Rudolf Barák musel především řešit situaci, kdy se většina jeho podřízených dopouštěla porušování zákonů. Několik usnesení ÚV KSČ zabránila vyšetřování vražd, na kterých se podíleli příslušníci Státní bezpečnosti. Dalším nástrojem, který měl sloužit k tomu, aby závažné přestupky proti služebnímu řádu neskončily před soudem, ale byly vyřízeny v rámci ministerstva vnitra, bylo zřízení tzv. Důstojnických čestných soudů. Ty byly ustanoveny rozkazem ministra vnitra č. 22 ze dne 15. dubna 1955.  

Jedním z mála dodnes známých případů, který skončil před estébáckým „čestným soudem“ je příběh několika opilců z Okresního oddělení Státní bezpečnosti v Jičíně. Hlavní postavou je v něm Josef Šindelář, který se později stal řídícím orgánem vnitřní ochrany věznic ve Valdicích. Jeho pracovní náplní bylo řídit udavače ve Valdické věznici, kde bylo vězněno poměrně velké množství vězňů svědomí.

Josef Šindelář se narodil 23. června 1923 v rodině lesního dělníka a byl vyučený strojní zámečník. Ke Sboru národní bezpečnosti nastoupil 13. listopadu 1949 a zařazen byl do strážního útvaru Jeřáb, který měl na starosti ostrahu lágrů v Jáchymově. Po krátké době byl přeřazen do vyšetřovacího oddělení a 15. dubna 1953 k Okresnímu oddělení Státní bezpečnosti v Jičíně. V jeho personálním spise se zachoval tento záznam: „Dne 20. ledna 1956 v 8.00 jsem byl vyslán za služebním úkolem s por. Kučerou a řidičem s. Jorem. V uvedený den mělo být provedeno vázání kandidáta agentury. Kandidát se do místnosti nedostavil do 10 hod. V místnosti jsem byl přítomen společně s s. Kučerou, kdy v rozhovoru mě sdělil, že když kandidát se nedostavuje, abychom věc projednali se s. Janků, což také bylo učiněno. Dále prohlásil, že by rád se stavil na pivo, neb má žízeň. S uvedeným jsem souhlasil. Odešli jsme z místnosti ven před budovu, kde stálo naše služební auto řízené s. Jorem. S. Jora jsme vzbudili s tím, že jdeme na pivo, zda-li jde s námi. Prohlásil ano, a řekl, že má velkou žízeň. Společně as v 10.20 jsme přišli do místnosti hostince U Šuků. Zde jsme si dali pivo. Oba uvedení říkali, že by si rádi spravili chuť, a proto jsem objednal tři malé odlivky kořalky. Po prohlášení co s malými jsem objednal velké. Ještě jsme nepili, když jsem viděl kolem hostince jít kandidáta agentury, proto po poradě se s. Kučerou jsem za ním odešel a dostihl jej před samou obcí Soudná. Uvedenou záležitost jsem projednal a vrátil jsem se po projednání do uvedeného hostince. Zde jsme společně vypili uvedený alkoholický nápoj. Po tomto vypití jsem se díval na hodinky, přičemž s. Kučera prohlásil, abych se na ně nedíval a poručil ještě jednou kolem. Opět jsme uvedené vypili. Po tomto vypití jsem chtěl již, abychom odjeli, a proto jsem celou útratu a poručený nápoj s. K. zaplatil. Nyní však poručil další nápoj s. Jor a uvedeným způsobem jsme dále pokračovali. Skončili jsme s pitím v hostinci as ve 11.45 a odejeli jsme služebním autem do budovy MV, kde s. Kučera hlásil s. náčelníkovi, že jsme se opili ve službě a žádáme o potrestání. Po delším rozhovoru s s. náčelníkem tento nás posílal domů si lehnout. Uvedeného rozkazu jsme neuposlechli.“

„Dne 21. ledna 1956 uvedená záležitost byla řešena s. mjr. Šuvarinou, s. kádrovým pracovníkem a s. náčelníkem OO-MV Jičín. Vyjádření píši na základě jejich rozhodnutí. Sám po příchodu do místností OO-MV jsem se v podnapilém stavu rozhodl, že si podám žádost o propuštění ze služby v MV, což jsem také učinil. Na svoji žádosti o propuštění ze služeb MV trvám a prosím, aby mě byla schválena a jako odstrašující příklad a jako předseda ÚO-KSČ byl propuštěn.“

„Motiv celého jednání byl v tom, že během rozhovoru vedeném v hostinci jsem zjistil, že oba dále uvedení byli den před tím rovněž v některém hostinci a to do třech hodin ráno. Kde mě není známo. S. Kučera rovněž sdělil, že má rozbitou hlavu a neví, kdo mu přes ni praštil, proto oba také měli žízeň. Během dalšího jednání viděl jsem, že tato zábava zpočátku nevinná se řítí k vyvrcholení, neb již v podnapilém stavu s. Kučera sdělil, že chce být zbaven funkce zástupce a nyní že k tomu rozhodně dojde. Rovněž já i s. Jor v rozhovoru jsme si vzájemně stěžovali, že takto dále nejde sloužit, neb na to nestačíme, samé papírování a jelikož za chvíli nebudeme moci řádně plnit svoje povinnosti, že je lépe jít dřív než déle do jiného zaměstnání. Jinak se mluvilo o rodinách, těžkostech, které z výkonu služby s tímto máme apod. Vyvrcholení celé pitky bylo v tom, že s. Kučera počal plakat, když prohlásil, že když o tom dokážeme mluvit v hospodě, že to půjdem říct náčelníkovi a prohlásil, že tímto bychom (ho) zničili, neb jako iniciátor pitky by byl označen on a má tři děti. Po tomto jsme ihned z hostince odešli. Dále je jist vše uvedeno.“      

„Dnes, kdy jsem střízlivý, chápu význam služby v MV, provedl jsem také pohovor se svojí manželkou, která rovněž s mým dalším postupem souhlasí. Abych psal, že svého činu lituji apod., vymlouval svůj poklesek, kterého jsem se dopustil, myslím, že nemá cenu.“

Náčelník Okresního oddělení zaznamenal návrat od Šuků pro čestný soud následovně: „S por. Šindelář si chvílemi počínal dosti výbojně a to tak, že několikráte uhodil do stolu, aby zdůraznil to, co chtěl říci, chvílemi zase plakal. Lítostivě si též počínal s. por. Kučera, který prohlašoval, že on zástupce nese za celý případ celou zodpovědnost a že musí být nejvíce potrestán. Všichni souhlasně žádali, aby byli zavřeni. Na upozornění, aby v takovém stavu šli se raději vyspat, s tímto nesouhlasili.“

Zápis z jednání Čestného soudu uvádí, že s. Šindelář je vinen „tím, že porušil hrubým způsobem kázeň příslušníka MV a svým jednáním zapříčinil, že mohlo dojít k ohrožení dobrého jména a vážnosti příslušníků MV na veřejnosti. Čestný soud uděluje mu za toto provinění (…) důtku.“

Čestný soud měl v tomto případě správný odhad a ze soudruha Šindeláře se stal oddaný vnitrák. V šedesátých letech vystudoval VUML a v srpnu 68 nezklamal. „Svůj internacionální postoj k Sovětskému svazu projevoval tím, že krátce po 21. srpnu využíval každé příležitosti k tomu, aby se setkal se sovětskými vojáky. K přátelství k sovětským vojákům vedl i členy své rodiny. V období po srpnu 1968 se podílel nejen na kolportáži „Zpráv“ a jiných tiskovin, ale účastnil se také rozmnožování projevů soudruhů Biľaka, Indry, Nového a jiných. (…) V roce 1971 mu byla udělena medaile III. stupně „Za upevňování přátelství ve zbrani“.“ Do důchodu odešel 30. června 1978.

SDÍLET