Estébák ze Svobodné Evropy: „Jáchym“ měl podávat jed a rozkládat stanici zevnitř, StB se ale přepočítala

 FOTO: Info.cz

Radek Schovánek

22. 07. 2020 • 07:00
Rozhlasová stanice Svobodná Evropa byla od svého vzniku terčem desítek akcí Státní bezpečnosti. Rozvědka k ní vedla spis pod číslem 10081, který byl jedním z nejdéle vedených objektových svazků. Když v květnu 1951 zahájila Svobodná Evropa pravidelné vysílání, již po několika minutách se rozjely komunistické rušičky.

Komunistický režim přísně trestal šíření pravdivých informací. Jeho propaganda sváděla téměř čtyřicet let boj s rozhlasovou stanicí, která měla na své straně obrovskou výhodu: říkala lidem pravdu a posilovala je ve víře, že odporný komunistický režim jednou skončí a Československo bude zase svobodnou zemí.

Přestože komunisté oficiálně protestovali proti jejímu zřízení, stížnost neměla žádný účinek. Státní bezpečnost tedy dostala za úkol co nejpečlivěji sledovat dění ve Svobodné Evropě a všemožným způsobem její počínání ztěžovat. Jedním z nejúčinnějších způsobů boje bylo „vysadit“ mezi její spolupracovníky komunistické špicly. Přestože se v Archivu bezpečnostních složek nachází mnoho svazků agentů vysazených do zahraničí za účelem infiltrace této, zdá se, že jejich úspěchy byly jenom minimální.

V roce 1993 vznikl Úřad dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti a jeho pracovníkům se otevřely tajné archivy. Zpracování historie rádia Svobodná Evropa se začal věnovat Jiří Gruntorád a brzy se ukázalo, že jedním z nejhodnotnějších agentů umístěných v redakci v Mnichově byl Jiří Brych, který měl v agenturní síti krycí jméno Brada. Pracoval jako redaktor a za svoji spolupráci obdržel od Státní bezpečnosti více než sto tisíc západoněmeckých marek, za které si koupil na okraji Mnichova dům. Když byl jeho příběh zveřejněný, Brych se ozval na adresu ÚDV a ve velmi emotivním dopise popsal, že celou dobu spolupráce byl řízený Američany, kteří hráli s StB zpravodajskou hru. Jiří Gruntorád mu odepsal, že je bývalý disident a vězeň komunistického režimu, a navštívil „agenta Bradu“ v Mnichově.

Informace které Brych poskytl, naprosto souhlasily s obsahem spisu. Bylo tedy mimo jiné jasné, že rozhovor, který dal bývalý ministr vnitra Rudolf Barák krátce před svojí smrtí a ve kterém se vychloubal, jak dobře měla Státní bezpečnost pod kontrolou Svobodnou Evropu, neodpovídal realitě. Když počátkem devadesátých let navštívili zástupci amerických zpravodajských služeb ještě fungující rozvědku (byla zrušena až v září 1990), aby si vyzvedli seznamy agentů, kteří proti nim pracovali, ze seznamu špiclů v rozhlasové stanici Svobodná Evropa je překvapila pouze dvě jména. Jedním byl Jiří Dostál, ale ten nebyl plnohodnotným spolupracovníkem, pouze neohlásil snahu o získání ke spolupráci, a druhým byl Oldřich Lauřím.

Lauřím se narodil 7. června 1920 ve Vídni do dobře situované rodiny. Za války byl totálně nasazen ve firmě Junkers a po jejím skončení vstoupil do Národně socialistické strany, v níž byl velmi aktivní. Po převzetí moci komunisty vstoupil do KSČ, ale ani to ho neochránilo před vyhazovem z vysoké školy. Následně se oženil a na živobytí si vydělával na černém trhu vexlováním s dolary. Seznámil se s dcerou Ferdinanda Peroutky Evou Bienertovou a převedl nejméně patnáct osob do zahraničí, za což dle vlastních slov obdržel 64 000 Kčs. V roce 1950 byl zatčen a odsouzen k deseti letům vězení, jeho manželka ke čtyřem. Trest si odpykával v táboře Nikolaj.

Za pomoci příslušníka SNB Josefa Karolíka přezdívaného „Francouz“ se podařilo čtyřem vězňům 25. července 1951 uprchnout. Lauřím se skrýval u svých příbuzných až do svého prozrazení 25. srpna 1951. Při zatýkání na Arbesově náměstí v Praze byl dvakrát postřelen do levé nohy. Po zadržení vypovídal ochotně o své trestné činnosti (včetně té, o které StB nevěděla) a jmenoval lidi, které převedl do zahraničí. Informoval také o osobách, které o převodech věděly a neohlásily je. jednou z nich byla i operní pěvkyně Soňa Červená. Část osob, které převedl, mu domluvila Eva Bienertová, která za to později byla odsouzena a ve vězení získána pro spolupráci se Státní bezpečností.

Oldřich Lauřím byl vrácen zpět do výkonu trestu a 14. září 1953 podepsal slib spolupráce se Státní bezpečností. Během pohovoru mu estébáci nezapomněli připomenout, že to byl on, kdo jim podrobně popsal útěk z tábora Nikolaj a na základě jeho výpovědi byl příslušník SNB, který jim pomohl s útěkem, 11. listopadu 1952 popraven. Ve spisu Oldřicha Lauříma je několikrát zmíněno, že se o útěk pokusili čtyři trestanci a on byl zadržen jako poslední. To však odporuje skutečnosti – Bedřich Baraník, jeden ze čtveřice uprchlíků, měl štěstí a zahrabaný v uhlí se dostal do Rakouska a později do Halifaxu.

V osobě Oldřicha Lauříma získala Státní bezpečnost velmi oddaného a zároveň nebezpečného spolupracovníka. Nadále vystupoval jako zarytý nepřítel komunistického zřízení a vzhledem k pokusu o útěk a svému postřelení měl velký obdiv spoluvězňů, na které ale ochotně donášel. „Dosavadním řídícím orgánem je Jáchym hodnocen jako inteligentní, iniciativní spolupracovník, který přesně plní dané úkoly. Pravdivost jeho zpráv byla ověřena a na jejich základě byla již činěna v prostoru Jáchymov určitá opatření k jednotlivým odsouzeným.“

Již v květnu 1954 navrhuje příslušník rozvědky Jan Rückert „Rybín“ vysazení Oldřicha Lauříma do rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Svojí spoluprací se Státní bezpečností byl zcela zkompromitovaný a nehrozilo, že by úkoly v zahraničí odmítl. Navíc jeho spolupráce na převodech lidí do zahraničí a známost s dcerou Ferdinanda Peroutky dávaly značnou pravděpodobnost, že se mu podaří ve Svobodné Evropě získat zaměstnání.

Státní bezpečnost vypracovala plán útěku z vězení a pečlivě naplánovala trasu, kterou se její člověk dostane do svobodného světa. Lauřím byl přemístěn do Valdické věznice a přidělen k vykládání uhlí na vlakovém nádraží mimo věznici. K jeho „útěku“ došlo 16. července 1954 když příslušníci Státní bezpečnosti zabavili ostrahu pracoviště. Jáchym byl naložen do služebního auta, odvezen do Prahy, kde se několik dní školil v tajnopisu, šifrování, přijímaní radiovysílání a v konspiraci. O čtyři dny později byl odvezen na Děčínsko, kde za pomoci příslušníků pohraniční stráže přešel do NDR, zde byl předán příslušníkům KGB, kteří jej v doprovodu pohraniční policie NDR odvezli do Hofu, odkud přešel do SRN. Z utečeneckých táborů poslal na krycí adresy Státní bezpečnosti několik zpráv a již za půl roku byl zaměstnán v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, nejdříve jako písař a o dva roky později jako pracovník monitoringu vysílání Československých stanic.

Na schůzky se dostavoval do Rakouska a mimo podávání zpráv dostal za úkol tzv. aktivní opatření. Šlo o akce, které po vzoru KGB prováděla Státní bezpečnost. V akci „Zápalka“ dostal Jáchym za úkol zastrčit do několika zámků v domech, kde bydleli pracovníci Svobodné Evropy, sirky. Přestože požadovaný úkol splnil, v centrále nebyla akce dobře hodnocená, neboť nevyvolala žádnou odezvu a čin byl podle hlášení dalších agentů hodnocen jako zlomyslnost malých dětí. Dalším úkolem byla akce „Zápach“, ve které měl Lauřím instalovat dva balonky se smrdutou látkou na toaletu v Rádiu Svobodná Evropa. Jeden balonek umístil, druhého se pro poruchu ventilku musel zbavit. I tato akce byla uvnitř Svobodné Evropy hodnocena jako klukovina.

Nejzávažnějším úkolem, který chtěli operativci Státní bezpečnosti po Lauřímovi, byla výměna dvou slánek v jídelně rozhlasové stanice, do kterých měl být nasypán atropin, který způsobuje křeče a ve vyšší koncentraci může být smrtelný. Tuto akci Lauřím odmítl a rozvědka pro její uskutečnění vybrala agenta s krycím jménem Alex (Jiří Havlík). Šlo o spolupracovníka, který byl ve skutečnosti řízen americkou vojenskou rozvědkou, a tak akce „Panenka“ skončila okamžitě po předání otrávených slánek. Redaktor Havlík byl ještě týž den dopraven do USA a vedení Rádia Svobodná Evropa důrazně protestovalo proti podobným útokům.

Právě odmítnutí a následné prozrazení tohoto travičského pokusu vedlo k mylnému vyhodnocení, že Oldřich Lauřím vyzradil spoji spolupráci s komunistickou rozvědkou. Od konce roku 1959 tak Státní bezpečnost nebyla ve spojení s jediným skutečným agentem, kterého uvnitř Rádia Svobodná Evropa měla. Přestože za čtyři roky spolupráce předal Lauřím desítky vysoce hodnocených zpráv, což mohlo být nesmírně nebezpečné, zvláště pro spolupracovníky Svobodné Evropy v Československu. Do roku 1962 totiž přímo v Rádiu Svobodná Evropa působila americká zpravodajská služba CIA a rádio vysílalo v pořadu „Vzkazy domovu“ i hesla pro řízení svých agentů na území Československa, Státní bezpečnosti se ale podařilo vyvinout způsob, kterým bylo možné do vysílání Svobodné Evropy vkládat falešná hesla a v několika případech tím infiltrovala své spolupracovníky do odbojových skupin. 

Navázat spojení s agentem Jáchymem se už nepodařilo, přestože za ním byla vyslána do SRN jeho manželka. Odmítal další kontakty se Státní bezpečností i návrat do ČSSR. Závěrečná zpráva o uložení celého svazku do archivu je z roku 1975. Oldřich Lauřím obdržel od Československé rozvědky za dobu spolupráce 22 300 západoněmeckých marek a 4 200 rakouských šilinků. Následovalo deset let, kdy neměla komunistická rozvědka v Rádiu Svobodná Evropa svého spolehlivého agenta. Situace se změnila až s příchodem Pavla Mynaříka, agenta s krycím jménem Pley.

SDÍLET