Senegalská perla Cheikh Lô v českém projektu. Celé je to dost bláznivé, říká jeho autor

Vratislav Dostál

28. 06. 2020 • 14:00

Snem snad každého muzikanta je spolupracovat s těmi nejlepšími v oboru. Zdaleka ne každému se to ale poštěstí. Jednou z mála výjimek je Pavel Šmíd, který v loňském roce natočil spolu s Martinem Pírem, několika dalšími českými muzikanty, a především s celou řadou zahraničních hostů, kritikou mimořádně dobře přijatou desku. Jak se to stane, že v Česku natočíte album, jehož klíčovou figurou je senegalský velikán Cheikh Lô. A jak to vypadá, když domlouváte turné s lidmi, jako je třeba bubeník Roberta Planta z legendárních Led Zeppelin? I o tom jsme s ním mluvili.

Loni jste vydali desku King´N´Doom, na které hostuje několik výborných zahraničních muzikantů, mimo jiné senegalská hvězda Cheikh Lô, ta deska byla následně skvěle přijatá kritikou. Logická otázka zní: co koncerty, případně turné?

My jsme loni byli na Womexu ve Finsku, což je obrovský veletrh a showcase world music festival. Každý rok se na něm sjedou lidi z celého světa, kteří se v tomto žánru pohybují. Vydavatelé, producenti, manažeři, organizátoři festivalů a samozřejmě muzikanti. No a my jsme tam jeli prezentovat naši desku. A přestože jsme s tím nikdo nepočítal, vzbudilo to tam obrovský rozruch. K tomu je potřeba říct, že tam nemáme jen Cheikha Lô, který to samozřejmě táhnul, je to na světové scéně opravdu hodně zavedené jméno, je tam ale i řada dalších zajímavých jmen.

Třeba Hawa Diabate a Mamadou Kouyate z Trio Da Kali, kteří nahráli fantastickou desku s Kronos Quartet, Moustafa Kouyate z Ngoni Ba legendárního Bassekou Kouyateho, Abdoulaye Dembele z Mamadou Diabate's percussion mania nebo Leopold Lô, kterej hrál zase s Youssou N'Dourem. A s tím prostě přišly nabídky od velkých světových festivalů. Nejen že jsme měli hrát letos na Colours, jednali jsme třeba taky s dánským Roskilde a s dalšími. Pak ale přišel koronavirus.

Co to znamenalo v praxi. Ta deska je studiový projekt, začal jsi tedy skládat kapelu?

Já na to hlavně nebyl vůbec připravenej, nikdy jsme se o této možnosti s Martinem (Martin Píro, producent a vedle Pavla Šmída druhá klíčová postava celého projektu, pozn. red.) nebavili. Nebylo představitelné, že dáme na jedno pódium šestnáct lidí, navíc lidi, kteří pocházejí z různých míst světa. Pak ale přišla Zlata Holušová (ředitelka Colours of Ostrava, pozn. red.), a to několikrát, a říká: „Ty to musíš postavit.“ Smál jsem se tomu, a říkal jsem jí, že je to přece blbost. Že to prostě nejde realizovat. Chytla mě za límec a říká: „Postav tu kapelu!“

King´N´Doom

Pak za mnou byl Peter Hvalkov z Roskilde, kterého jsem předtím neznal. To byl takovej zvědavej chlápek, co se na všechno vyptával, jak si to představuju, kolik lidí budu mít na pódiu, jaký nástrojový obsazení, jaký písničky. On chtěl vědět, jak bych si to představoval, pokud bych nebyl nijak limitovanej, já se zasnil a celý jsem mu to tam vymaloval. On mi pak vrazil vizitku, že až budu mít poskládanou kapelu, tak ať mu dám vědět, že to chce a je mu jedno, kolik lidí na pódiu bude. To až Zlata za mnou pak šla a říkala mi, „Víš ty vůbec, kdo to byl?!“ Tehdy to začalo být opravdu zajímavý.

Jak jsi to tedy potom začal skládat?

Předně jsme si uvědomili, že musíme pro živý hraní oslovit Cheikha. Do té doby to vůbec nebylo ve hře, my s ním navíc týdny a měsíce řešili nahrávky na desku. A ani jednou jsme s ním do té doby nemluvili o možnosti, že bychom spolu i hráli. Tyhle věci se nedají řešit po telefonu nebo e-mailem, takže první, co jsem udělal, bylo, že jsem sednul do letadla a letěl za ním i s LP deskami do Dakaru. Přijel jsem k němu domů, hodil mu tam na zem ty desky a říkám mu, že mám nabídky z několika velkých festivalů na živý hraní.

Jak reagoval?

Že ho celej ten cirkus se mnou baví a že by do toho šel, protože cítí, že to mezi námi funguje. Já jsem to úplně nečekal, volám Martinovi a říkám mu, že to vzal. Byl jsem v šoku. Tak trochu tajně jsem si doufal, že by na to mohl kývnout, ale spíš jsem si říkal, že se poplácáme po zádech, jaký že jsme magoři, a jakou jsme udělali nahrávku a tím to hasne. Tak nějak jsem si i představoval, že jádro nové kapely bude tvořit základ jeho kapely. Aspoň bicí, basa saxofon. On mi ale řekl, že má podmínku, a to, že tam naopak nikdo z jeho kapely nebude.

Dokonce jsem si tam s jeho kapelou zahrál koncert. Uprostřed show mě Cheikh pozval na pódium, jeho kytarista mi vrazil kytaru a já si zahostoval. Ty písničky jsem znal, takže jsme si skvěle zahráli. Kluky z kapely jsem měl možnost dobře poznat, jak na koncertech, tak na nekonečných cestách v kapelní dodávce. Rychle jsme si padli do noty, takže jsem si tak nějak zároveň představoval, jak by jádro naší kapely mohlo vypadat. Ta podmínka, že tam nebude nikdo z jeho kapely, mě tudíž překvapila.

Co to v danou chvíli znamenalo?

To v danou chvíli znamenalo, že musíme s Martinem postavit kapelu. Kývnul jsem mu na to a začal dumat, co dál. A vzpomněl jsem si, že jsem se na Womexu potkal s Davem Smithem, což je bubeník z kapely Roberta Planta. Těžká váha. My tam spolu tehdy kouřili venku cigáro, byl mi trochu povědomej, no a tak jsme si povídali, co kdo děláme. A on mi říká, že hraje s Robertem Plantem. Vypadlo mi málem to cigáro z ruky, jak mě zaskočil. A z něj zase vypadlo, že je na Womexu se svoji kapelou Fofoulah, se kterou večer v hlavním čase hráli showcase vystoupení, což byl mimochodem jeden z mých nejlepších hudebních zážitků loňského roku.

King´N´Doom

Až zpětně mi došlo, odkud jeho obličej znám. Mám hodně nakoukanej živák od Planta z Glastonbury, kde Dave hraje na bicí. Ve Fofoulah hrají kromě něj a tří kluků z Anglie ještě Batch Gueye ze Senegalu a Kaw Secka z Gambie. Hodně jsme se skamarádili a zůstali jsme v kontaktu. A když na hraní kývnul Cheikh Lô, nenapadlo mě nic lepšího, než zavolat do Londýna Daveovi. Říkám mu, jestli si s námi a Cheikhem Lô nechce zahrát. „Sounds great“, povídá a tak jsme to hned začali ladit. Naplánovali jsme zkoušení v Londýně. A pár dní předtím, než jsem tam měl letět, všechno padlo.

A jak jste se domluvili? Vše se posouvá na příští rok?

Řekli jsme si, že počkáme, jak se celá situace vyvine a pak uvidíme. Festivaly začaly po jednom padat a přesouvat se na příští rok, byl to trochu zmatek, my na tom makali jak blázni, a tak jsme se začali soustředit na příští sezonu. Máme vlastně rok navíc na přípravu. V říjnu bude další Womex, což je vždycky naprosto zásadní událost. Ten může všechno dost brutálně rozhýbat. S kapelou jsme neustále v kontaktu a s Cheikhem Lô si voláme každý den.

Často spolu i na dálku hrajeme, vezmeme kytary a prostě něco hrajeme. Je to fakt sranda. V pondělí vypouštíme do světa náš první videoklip, což je pro nás taky veliká událost. S celou kapelou a možná i pár hosty pak vydáme v termínu Colours ještě takový překvápko. V každém případě jsme teď v jiné pozici, než před pár měsíci. Máme parádní živou kapelu a všichni jsou nastartovaní do toho kopnout… (smích)

Říkáš, že pouštíte do světa s Cheikhem videoklip. Ten jste natáčeli v Dakaru. Jak to probíhalo?

Jako všechno spojený s King´N´Doom, spontánně a naprosto punkově. Videoklip jsme neplánovali… (smích) Když jsem u něj byl podruhé doma, což bylo tehdy, když jsem mu tam vezl hotový desky, tak mi v jeden moment vrazil do ruky kytaru a začali jsme hrát. To bylo zajímavý, protože jsme ty věci spolu vlastně předtím nikdy nehráli. Tehdy to bylo poprvé. Začal jsem hrát, on do toho zpíval a bubnoval zapalovačem do stolu. Bylo to neskutečný, naprosto novej pocit. Moje písnička, ke které napsal Cheikh Lô text. A teď jí spolu hrajeme. Úplnej úlet, spojení přes půlku světa.

Zeptal jsem se, jestli si nemůžu jen tak na telefon natočit krátký video, jak to spolu hrajeme. On a jeho manažer si to ale dost hlídají, žádný, že se tam budeš s mistrem fotit a točit a zveřejňovat to, jak se ti zamane. To ani náhodou. Povídáme si o tom, co je možný, a on najednou, jestli k tomu neprostříháme i nějaké záběry Dakaru. A po chvilce z něj vypadlo, že prostě natočíme regulérní klip. Já už neměl ani peníze a letadlo mi pozítří odlétalo. Co mi zbývalo, nechal jsem si to uletět a domluvili jsme se, že to prostě nějak lowcostově natočíme.

King´N´Doom

Kluci od něj sehnali filmaře a vyrazili jsme k růžovému jezeru, což je necelou hodinu za Dakarem. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že něco takového existuje. Nějaká řasa způsobuje, že tam je voda růžová. A tam jsme část natočili. Připadal jsem si jak Alenka v říši divů, najednou sedíme na nějaké bárce uprostřed růžového jezera a zpíváme se Cheikhem moji věc, na březích se pohupují palmy, slunce pálí, vítr fouká a plavby vedoucí, v hodně onošeným modrým triku s naprosto nezúčastněným výrazem odstrkuje loďku dlouhým klackem. Bylo to něco neuvěřitelného. Splněný sen. Teda, až na to, že o něčem takovém jsem nikdy ani nesnil, tohle bylo ještě z jiné dimenze… (smích)

Další záběry jsme natočili v Dakaru, u takové obrovské sochy, která se majestátně tyčí nad městem. A pak u Cheikha Lô doma. Většina materiálu se natáčela na iphony pěkně od ruky, žádný velký přípravy. Nakonec jsem tam bydlel asi tři týdny. Vždycky jsme ráno vstali, nasnídali se a pak celý den hráli. Pořád a na všechny různý nástroje. Prostě jsme to nechali plynout. Bylo to, a vlastně stále pro mě je dost neuvěřitelný příběh, souběh tolika šťastných okolností.

Pojďme se ještě vrátit k tomu, jak to začalo. Jak se to vůbec stane, že člověk z Česka dostane na svou desku hvězda World music?

To se stane tak, že jedeš na Colours, on tam zrovna vystupuje, a ty se s ním zcela náhodou potkáš někde v zákulisí. Před samotnými Colours je vždycky Czech Music Crossroads, takovej menší skvělej českej Womex. A on tam byl tehdy jedním z hostů, měl tam přednášku, pak panelovou diskusi, zároveň tam zůstával, protože hrál i na Colours. A my ho tam s Martinem potkali, šli jsme kolem a vidíme, jak si tam pokuřuje. Přisedli jsme k němu, a začali si s ním povídat. Najednou sedíme v autě a posloucháme muziku. Shodou okolností jsme tam měli náš demo snímek, takovou jednoduchou basovou linku, perkuse. Nic hotového.

No a on to poslouchá a z ničeho nic do toho začne zpívat. Jsme se na sebe s Martinem podívali, koulíme na sebe očima, jakože dost dobrý. Tak jsme se ho zeptali, jestli to nechce natočit. „Na jasně, to není problém,“ reaguje. Začali jsme tudíž vyjednávat s jeho manažerkou, jestli by nám ho „půjčila“ na jeden nebo dva dny do Brna. Pak se ale ukázalo, že to logisticky nejde. Shodou okolností tam byl Milan Cimfe ze Sono Records s karavanem, ve kterém má studio. Milan je skvělej, pro každou srandu a hnedka se s námi nadchl pro věc. Takže zatímco v rámci konference probíhaly meetingy a seriózní schůzky, my běhali po záchodech a sháněli zásuvku, která by se dala až ven za roh do karavanu a natáčeli pecku s hvězdou festivalu.

Cheikh Lô mi pak řekl, že až to bude hotový, tak že to chce slyšet. Já to pak jel do Brna míchat a druhý den to hnedka posílal nahrubo smíchaný zpátky, zatímco Cheikh o tom mluvil na té konferenci. Dával to za příklad toho, jak spontánně má hudba fungovat, jak je její jazyk univerzální. Pak to ještě celému sálu posluchačů pustil. Krása. Po nějakém čase, když to bylo hotový, tak jsem věděl, že za ním musím jet. Podařilo se mi sehnat kontakt na jeho manažera, a tak jsem se do Dakaru vypravil. Dorazím tam a píšu mu, jestli se teda můžeme potkat a že mám ten singl. Představ si to, předtím jsem v Africe nikdy nebyl, teď jsem se ocitnul na letišti v Dakaru a začal jsem hledat hospodu, kde jsme se měli potkat.

Jak to dopadlo?

Nevěděl jsem, co bude. Jen že pustím někomu tu písničku a on mi řekne, zda se s Cheikhem uvidím, anebo jestli pojedu s nepořízenou zpátky. Neumím francouzsky, Dakar jsem neznal. Nikdo mi nerozuměl, anglicky se tam prakticky nedomluvíš. Když jsem ale řekl, Cheikh Lô, všichni hned nadšeně reagovali. Nakonec jsem tu hospodu nějakou záhadou našel, a když tam vcházím, najednou slyším „Paveeel“… (smích) Seděl tam Matar Niang, dlouholetý manažer Cheikha, dali jsme si pivo, chvilku se oťukávali, nakonec se to ale rozjelo. A druhý nebo třetí den mě odvezl domů k Cheikhovi.

Jak reagoval?

On je otevřená náruč. Vítal mě, všechno si pamatoval. Dal jsem mu to na uši, a on jen povídal: „Very good, very good.“ (smích) Domluvili jsme se, že to vydáme a že nám nazpívá ještě jednu písničku, ke které složil vlastní text. Je to právě ta, ke které jsme natočili klip, „King Lô“.

Jak jsem už říkal, ohlasy na album byly výtečné. Co distribuce? Podařilo se vám desku dostat do obchodů?

Tady si něco vzalo Indies, jedem to dost po vlastní ose. Prostě undergroundový vydavatelství. Na Womexu se nám ale povedlo domluvit s distributorem pro Benelux. V Belgii, Lucembursku a Holandsku si tedy může každý koupit naši desku. Dokonce jsme s nimi podepsali smlouvu, že od nás, od Rustical Records, budou odebírat všechno, co vydáme, což je docela slušná nabídka. Ten jejich šéf byl z té desky tak nadšenej, že to s námi podepsal hned, jak ji slyšel.

King´N´Doom

Dostali jsme se tam díky tomu i do médií, recenze vycházely a vychází tudíž v Česku, a pak v Belgii, Holandsku a Lucembursku. Těch recenzí je řada a někdy je docela sranda si to číst, hlavně když si to překládáš pomocí Google translatoru… (smích)

Dostali jsme ještě nabídku distribuce pro Francii, na tom ještě pracujeme. Ale už tak je to prostě paráda. Si tady něco nahraješ ve svém malém studiu jen tak, ze srandy a z lásky k muzice a bez nějakých ambicí, a pak o sobě čteš recenze ze světa. Velkou radost máme z recenze v britském magazínu Songlines, kde jsme dostali čtyři hvězdy z pěti. Dostali jsme se do společnosti největších hvězd World music. Vlastně je to všechno dost bláznivý.

SDÍLET