ANALÝZA Tichý rozvědčík, nebo ranař? 6 mužů, kteří by mohli nahradit palestinského vůdce Abbáse

Pavel Novotný

24. 05. 2018 • 12:00

Potřetí za necelý týden byl palestinský prezident Mahmúd Abbás hospitalizován. Dvaaosmdesátiletý arabský lídr známý i jako Abú Mázin se do nemocnice vrátil v neděli, a to oficiálně jen kvůli komplikacím, které se objevily po chirurgickém zákroku středního ucha. Především izraelská média ale spekulují o tom, že Abbásův zdravotní stav je horší, než Palestinci přiznávají.

Izraelský deník Haaretz v úterý napsal, že Abbás netrpí jen zánětem souvisejícím s nedávnou, jinak v podstatě banální operací, ale onemocněl prý i zápalem plic.

Prezidentův zdravotní stav je každopádně častým námětem seriózních zpráv i nepodložených drbů. Silný a dlouholetý kuřák s nadváhou se léčil s rakovinou prostaty a má přetrvávající problémy se srdcem. Loni se jeden z lékařů prořekl, že trpí rovněž záněty žaludku. A periodicky se vracejí informace, že Abbáse prý opět sužuje už jednou zahnaná rakovina.

Stará garda čerstvou krev nehledá

Nejen mezi palestinskými insidery a zahraničními diplomaty, ale i izraelskými analytiky se proto o prezidentově nástupci spekuluje už dlouho. Navíc celé vedení z Ramalláhu – tedy palestinského Západního břehu – co do věku přesluhuje, což rozčiluje mladší generaci aktivistů. Ti tvrdí, že nyní vládnoucí stará garda zformovaná v 70. a 80. letech minulého století už dávno není schopna účinné akce a mentálně strnula v minulém století.

Pravdu mají přinejmenším v tom, že zasloužilí politici mezi sebe jen neradi pouští kohokoli zvenčí.

Situaci ještě komplikuje fakt, že prezident dosud oficiálně nevybral svého nástupce. Schopných politiků se naopak zbavuje: buď je vyhání do exilu, nebo mu vyhovuje skutečnost, že sedí v izraelském vězení.

Politický systém zkameněl i proto, že nemocný Abbás kumuluje tři důležité funkce: je nejen prezidentem Palestinské autonomie, ale i šéfem strany Fatah a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Fatah je nejdůležitější, ba vůdčí frakcí OOP, která sdružuje partaje, hnutí, ale třeba i profesní asociace a považuje se tak za jediného legitimního zástupce palestinských zájmů ve světě. Navzdory tomu, že se k ní kromě jiných nepřidalo (z ideologických i historických důvodů) ani radikální hnutí Hamás, které fakticky vládne palestinskému Pásmu Gazy, tedy druhé části Palestinské autonomie.

Kdo tedy nastoupí po Abú Mázinovi?

I když se následujících šest jmen vyskytuje v izraelských i arabských analýzách nejčastěji, neznamená to, že někdo z nich nakonec Palestinskou autonomii opravdu povede. Po Abbásově odchodu může mezi jednotlivými křídly dojít zřejmě i k ozbrojeným potyčkám. Nebo ojedinělé, o to však cílenější, střelbě.

Zasloužilí straníci, které svět (skoro) nezná

Loni se tajemníkem Ústředního výboru hnutí Fatah stal pětašedesátiletý Džibríl Radžúb, který strávil mnoho let ve vězeních židovského státu, kam se opakovaně vracel za účast na ozbrojených akcích a jejich plánování. V roce 1992 prý také organizoval neúspěšný atentát na pozdějšího premiéra, tehdejšího ministra výstavby Ariela Šarona.

Sami Palestinci o Radžúbovi tvrdí, že neváhá tvrdě postupovat i proti domácím oponentům: jedny nařídil mučit, několik konkurenčních islamistů pak prý osobně zastřelil. Radžúb je zkrátka zasloužilý straník, který s Gatahem spojil svůj osud – členem hnutí se stal na přelomu 60. a 70. let. Nyní šéfuje také palestinskému fotbalovému svazu i olympijskému výboru.

Mimochodem, z tohoto postu inicioval vyloučení Izraele ze všech mezinárodních soutěží v kopané, ten to ale vzal nakonec v roce 2015 zpět. Toto angažmá z něj ve sportovním světě dělá spíše radikála, získal však zkušenosti s prací v mezinárodních organizacích.

Také osmašedesátiletý Mahmúd Alúl strávil (celý dospělý) život ve službách Fatahu, jehož je nyní z prezidentovy vůle místopředsedou. Podle znalců prostředí se po Abbásovi zřejmě stane i šéfem strany, což ale nutně neznamená, že nastoupí i do čela celé autonomie. Na stará kolena prý – podobně jako nynější prezident Abbás – dává přednost nenásilným protestům před ozbrojeným bojem.

Nebylo tomu tak ale vždy: proti Izraeli bojoval Alúl nejen doma, ale i v Libanonu. Dlouho sloužil jako zástupce Chalíla Vazíra, alias abú Džiháda. Tedy známého organizátora atentátů a dlouholetého přítele takřka zbožštěného palestinského předáka Jásira Arafata. Chalíl Vazír byl – a historicky dosud je – považován za dvojku palestinského hnutí (po Arafatovi), což může Alúlovi v jeho mocenském zápase pomoci.

3389925:article:true:true:true

Tichý rozvědčík nebo viditelný ranař. Mají šanci?

Šestapadesátiletý šéf palestinské rozvědky Madžíd Faradž se do pozornosti médií opět vyhoupl letos v březnu, kdy provázel premiéra Ramího Hamdalláha na ojedinělé návštěvě Pásmy Gazy. Nedaleko jejich konvoje vybuchla nálož, která lehce zranila nejméně sedm – podle jiných zdrojů deset – tělesných strážců. Podle analytiků nemusel být cílem premiér, ale Faradž, který jinak není příliš nápadný. To ale patří k jeho profesi.

Co se Faradžových kontaktů a přátel týče, izraelská média tvrdí, že šéfrozvědčík udržuje slušné vztahy nejen s kolegy ze Spojených států, ale i Izraele, což v radikály ovládané Gaze není právě deviza.

I Faradž je také oddaným partajníkem, ve Fatahu není nováček. Účastnil se první intifády, palestinského povstání z let 1987 až 1993. Angažoval se v mládežnickém hnutí Fatahu. V roce 2009 se přidal k rozvědce, odkud se tradičně rekrutují nejmocnější hráči palestinské a obecně i arabské politiky.

Mohammad Dahlan, stejně starý jako Faradž, patří naopak k nejbarvitějším postavám scény. Narodil se v Gaze, kde si vybral Fatah. O jeho moci, krutosti i schopnostech se vykládaly celé ságy a není vyloučené, že je sám cíleně přiživoval. V palestinském Pásmu nejen zbohatl, ale organizoval také vlastní ozbrojené složky, rozvědku i média a choval se vůbec jako vládce, nikoli jako první mezi rovnými.

Když v lednu roku 2006 vyhrál Hamás parlamentní volby, svět byl šokován. Stejně jako Fatah, který hrubě podcenil voličské nálady. Záhy došlo k patrně nevyhnutelnému střetu mezi oběma partajemi, Fatah s Dahlanem boj v Gaze prohrál, přesto po sobě zanechal v Pásmu stopu. Hamás poté Dahlana opakovaně obviňoval, že ho podporují USA i Izrael, což nelze vyloučit. Muž, který měl svého času v Gaze na starosti bezpečnost, je ale znám spíše výtečnými kontakty na arabské rozvědky.

Dahlanova cesta ale prohrou v Gaze neskončila. Naopak. Odešel na Západní břeh, kde se po svém zvyku rychle zapojil do mocenských her. Tento ambiciózní ranař nikdy nenavázal dobré vztahy s Jásirem Arafatem, který se mezitím stal doslova zbožštěnou ikonou palestinského zápasu. Když proto Dahlanův vliv v roce 2010 počal ohrožovat i samotného prezidenta Abbáse, vyhnal jej do exilu s tvrzením, že plánoval převrat. A nejen to: Dahlan se prý měl podílet na smrti samotného Jásira Arafata, což je v Palestině málo slýchané obvinění.

Dahlan, který se narodil v uprchlickém táboře a bohatství se nikdy nevyhýbal, už takřka osm let žije v Emirátech. Zde si získal mocného prince Muhammada bin Zájida, jednoho z architektů zahraniční politiky spojených monarchií. I západní žurnalisty ohromil luxusem, do kterého se tu s chutí ponořil, zatímco obyvatelé Gazy věru nežijí v přepychu.

S penězi ze Zálivu se Dahlan navíc pokouší vrátit do palestinské politiky. A není vyloučeno, že se teď bude stylizovat do role prostředníka, respektive sjednotitele Gazy a Západního břehu, respektive Fatahu a Hamásu. V prvním z hnutí hledá ztracené spojence, se druhým, kdysi proklínaným se smiřuje díky fondům ze Zálivu.

Palestinský Mandela? Nebo vyjednavač se západním vzděláním?

„Během posledních patnácti let strávených v izraelském vězení jsem se stal obětí i svědkem nezákonného zatýkání Palestinců. Stejně jako špatného zacházení s nimi. Poté, co jsem vyčerpal všechny dostupné možnosti, nezbývá mi, než se uchýlit k hladovce…“ Tak začíná text loni otištěný věhlasným listem The New York Times. A podepsaný Marvánem Barghútím.

Muž, který je svými stoupenci považován za palestinského Nelsona Mandelu a naději arabské politiky, Izraelci (většinou) za nenapravitelného teroristu a arabskými oponenty za vůdce, kterého je třeba držet co nejdále od moci a Ramalláhu. Třeba v izraelském vězení. Loňská hladovka je místními komentátory hodnocena jako Barghútího pokus vrátit se opět do centra politického dění, jakkoli to nebude mít snadné.

Barghútí je symbolem druhé intifády, tedy druhého palestinského povstání z let 2000 až 2005. Od roku 2002 je za mřížemi. Je ikonou tohoto období, a to doslova. Každý, kdo projíždí z Jeruzaléma do Ramalláhu nejobvyklejší cestou, tedy přes check–point v Kalandíji, spatří krátce po vstupu do Palestinské autonomie jeho stylizovaný obraz na separační zdi. Je ovšem otázkou, zda právě tady – daleko před ramalláhskými kabinety moci – jeho politický vliv nekončí.

4942925:article:true:true:true

Do šestice obvykle uváděných patří třiašedesátiletý Saíd Irikát, který globálně proslul jako vyjednavač, respektive mluvčí palestinské věci. K tomu ho předurčuje jeho vzdělání ze Spojených států i Británie, kde žijí i někteří jeho příbuzní.

Arabský diplomat ze známé rodiny je populární mezi zahraničními novináři a v jistém smyslu se stal tváří autonomie navenek, doma ale nedisponuje potřebným mocenským zázemím k politickému vzestupu. Muž, který se podílel na jednání o Mírových dohodách z Osla (1993), se navíc po jistou dobu s palestinským vedením rozešel, jakkoli se opět vrátil do politického domova.

Vlivných, přesto solitérů je v palestinské politice více: za všechny ministr zahraničí Rijád Malkí, někdejší premiér a ekonomický reformátor Salám Fajád, nebo globálně nejznámější žena palestinské politiky Hanan Ašrávíová. I když patrně mohou překvapit, jejich výběr do čela státu by znamenal spíše gesto navenek než řešení dovnitř.

SDÍLET