Cestou z koronavirové pandemie je očkování. Jaký je ale ideální postup vakcinace? V tom už se odborníci neshodnou. Některé státy očkují nejdříve mladší ročníky, jinde mají automaticky přednost senioři. Oba přístupy přitom mají své zastánce a odpůrce i v rámci Evropské unie a dobře ilustrují odlišné pohledy na pandemii.
Státem mimo Evropu, který při očkování zvolil úplně opačnou taktiku než Česko, zůstává například Indonésie. Země s 270 miliony obyvateli oficiálně eviduje pouze 40 000 úmrtí po infekci covidem 19, přesto se rozhodla populaci proočkovat. A to (alespoň v první fázi) čínskou vakcínou Sinovac. Na rozdíl od Česka jsou ale první na řadě mladší ročníky, lidé ve věku 18 až 59 let. Ministr zdravotnictví to pro BBC vysvětlil následovně: „Nejprve se zaměřujeme na ty, u kterých je pravděpodobné, že se covidem nakazí a také jej rozšíří. Indonésie se proto soustředí na skupiny, které se při své práci setkávají s mnoha dalšími lidmi.“
Indonéská taktika v boji proti viru je v podstatě jednoduchá a má stejně jednoduché vysvětlení. Její zastánci tvrdí, že staří lidé jsou sice při nákaze nejvíce ohrožení zdravotními komplikacemi, jejich schopnost šířit virus dál je ale oproti mladším mizivá. Senioři už většinou nechodí do práce ani na „rockové koncerty“ s davy posluchačů. Když už se sejdou, tak rozhodně v menších skupinách než lidé v produktivním věku.
Pokud se má tedy pandemie zastavit, je podle indonéské vlády potřeba nejprve naočkovat policisty, členy armády, zdravotníky nebo taxikáře. Právě ti, kteří každý den přicházejí do styku s množstvím dalších lidí, mohou infekci snadno získat a šířit. Kritériem tedy není věk, ale míra rizika, že se dotyčný nakazí a virus rozšíří dál.
„Díky této strategii jsou ale nepřímo chráněni i staří lidé, kteří s mladými často žijí ve společné domácnosti,“ tvrdí indonéské ministerstvo zdravotnictví. Amin Soebandrio, ředitel Eijkmanova institutu pro molekulární biologii v Jakartě, řekl agentuře Bloomberg: „očkování mladých může postavit pevnost, která bude chránit i další skupiny. Je neúčinné, pokud soustředíme naše omezené množství vakcín na starší lidi, kteří jsou méně vystaveni viru.“
Indonéský model je přitom poměrně ojedinělý i mezi asijskými státy, vzbuzuje ale značná očekávání. Také nedávná studie City University v Hongkongu ho označila za sice nezvyklé, ale „pravděpodobně rozumné řešení“. Úspěch indonéské taktiky ale závisí na odpovědi na otázku, se kterou si dosud nikdo neví příliš rady: nakolik očkovaný člověk ztrácí svou „nakažlivost“, tedy schopnost šířit virus dál. Na to pro změnu mohou mít různý vliv i jednotlivé druhy vakcín, takže věrohodné závěry zatím nemáme.
Indonéská vláda se každopádně rozhodla metodu „nejprve mladí, až pak staří“ vyzkoušet v praxi. INFO.CZ to popsal i průvodce a novinář Pavel Zvolánek, který v Indonésii žije. „První se nechal naočkovat prezident a muslimské autority, poté ale opravdu přicházejí na řadu mladší ročníky, nikoliv ty nejstarší“ uvedl pro INFO.CZ.
V jiných asijských zemích, které se úspěšně potýkají s pandemií, je taktika očkování sice trochu jiná než v Indonésii, i tak se ale liší od evropského přístupu. Například v Thajsku se očkují přednostně rizikové skupiny seniorů a lidé v první linii jako jsou zdravotníci, přednost ale dostávají regiony s vyšším výskytem nákazy. „Když je někde objeveno nějaké ohnisko viru, začnou hned proočkovávat lidi v celé oblasti,“ napsal INFO.CZ přímo z Thajska filozof Daniel Novotný, který je v zemi na služební cestě. Thajsko ohlásilo, že do konce roku hodlá proočkovat minimálně 45 % své sedmdesátimilionové populace.
Je možné, že rozdíly v přístupu k očkování v jihovýchodní Asii a Evropě mohou vyplývat také ze zcela rozdílné míry nákazy. Země jihovýchodní Asie (Thajsko, Vietnam, Tchaj-wan...) a Oceánie (Nový Zéland, Austrálie) totiž včasnými zásahy dokázaly udržet pandemii pod kontrolou. Počet případů i obětí covidu je tady oproti Evropě a Americe minimální.
Zatímco v desetimilionovém Česku podlehlo následkům infekce už přes 26 000 lidí, Thajsko zatím hlásí 94 obětí, Tchaj-wan 10 a Nový Zéland 26. S tak relativně malou mírou rozšíření nákazy v populaci se mohou tyto země spíše soustředit na to, aby likvidovaly další možná ohniska infekce (třeba očkováním mladých) než na plošnou ochranu nejohroženější části populace. V Česku i celé Evropě, kde umírají na covid desetitisíce lidí, ztratila likvidace vybraných ohnisek smysl. Navíc, a to je také důležité, ve většině asijských zemích je obvyklé společné soužití několika generací pohromadě, domovy důchodců, v nichž se může virus rychle šířit s fatálními následky, prakticky neexistují.
Ani v Evropské unii však státy z hlediska priorit při očkování populace nepostupují zdaleka jednotně. Důkazem je například tabulka Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), porovnávající míru proočkování věkových skupin obyvatel v jednotlivých zemích. Z toho srovnání například vyplývá, že sousední Rakousku je v EU sice „až„ na šestém místě v míře proočkovanosti (17,5 vakcíny na 100 000 obyvatel), s velkým náskokem ale vede tabulku „proočkování“ mladších ročníků.
U našich jižních sousedů se v porovnání se zbytkem Evropy očkování mnohem více „tlačí“ do nižších věkových pater. Důvodů může být víc. Od věkového složení pracovníků v takzvané první linii až k vnímání toho, kdo z příslušníků různých profesí by měl být přednostně očkován.
Výsledek ke každopádně jednoznačný. Zatímco v Česku do dnešního dne dostalo alespoň první dávku vakcíny 39,4 % lidí ve věku od 70 do 79 let, v Rakousku je tato skupina proočkována jen asi z 20 %. Jakmile se ale srovnává proočkovanost mladších ročníků, poměr se obrací. Ve věkové skupině 25 až 49 let je v Rakousku proočkováno už 10,2 % populace, zatímco v Česku polovina. Mezi mladými lidmi (18 až 24 let) dostalo v Rakousku alespoň první dávku vakcíny 7,2 % osob, v České republice 2,4 %. Podobné, někdy i celkem propastné rozdíly v prioritách očkování podle věku se projevují i v porovnání dalších zemí EU.
