Autor legendárního „Kmotra“ Mario Puzo by se dožil sta let

 FOTO: Filmstill/ Profimedia

Martin Kovář

15. 10. 2020 • 14:25
Jsou písničky, filmy, obrazy i knihy, které znají skoro všichni lidé v našem civilizačním okruhu, aniž by přitom, někteří z nich, věděli, kdo je jejich autorem. Román amerického spisovatele italského původu Maria Puza „Kmotr“ (The Godfather; 1969) mezi takové bezpochyby patří, mimo jiné proto, že jej režisér Francis Ford Coppola hned ve třech snímcích kongeniálně převedl na filmové plátno (1972, 1974 a 1990). Právě proto stojí za to si autora předlohy i jeho slavnou knihu připomenout, zvlášť dnes, kdy by se dožil rovných sta let.

Mario Gianluigi Puzo, jak zní jeho celé jméno, se narodil 20. října 1920 v New Yorku, ve střední části (Midtown) západního Manhattanu, ve čtvrti zvané Hell᾽s Kitchen (anebo také Clinton), kde se v té době usidlovali chudí přistěhovalci z Evropy. O tom, že dětství kluka z rodiny, pocházející z jihoitalské Neapole, nebylo nijak snadné, svědčí nejen název čtvrti, v níž si jeho rodiče mohli v největším městě tehdejšího světa dovolit bydlet – „Pekelná (či Ďáblova) kuchyně“. O mnohém vypovídá rovněž fakt, že když bylo Mariovi dvanáct let, opustil otec, pracující jako hlídač „u dráhy“, konkrétně u společnosti New York Central Railroad, manželku a její děti, takže se všichni museli jaksepatří otáčet, aby se v nemilosrdném velkoměstě uživili.

Pravda je taková, že „Kmotr“ by s vysokou pravděpodobností nikdy nebyl tak skvělý román, kdyby jeho autor neměl s prostředím, o němž psal, již od dětství osobní zkušenosti. Tím nechci v žádném případě říct, že Puzo patřil k mladistvým mafiánským gangsterům, protože si od nich ve skutečnosti držel, mimo jiné díky přísné matce, jasný distanc. Potkával je však každodenně a dobře je znal, často dokonce důvěrně, jak to ostatně bylo v jedné z nejhustěji obydlených newyorských čtvrtí nevyhnutelné. „Viděl jsem jim, všem těm malým darebákům, nejrůznějším zlodějíčkům, falešným hráčům, sázkařům a kšeftařům, pasákům, vyděračům, vrahům i velkým bossům, přímo do talíře, a byl to svět, který mě svým způsobem přitahoval i odpuzoval zároveň,“ vyprávěl Mario Puzo s úsměvem jako dospělý muž a slavný spisovatel, byl-li dotazován, jak se mu podařilo mafiánské prostředí zachytit s takovou autentičností.

Válku strávil, stejně jako jeden z hlavních hrdinů jeho slavného románu, Michael Corleone, v americké armádě, převážně u leteckých sil. Po jejím skončení se oženil s německou dívkou jménem Erika, s níž měl později pět dětí, na základě zákona zvaného G. I. Bill, jenž poskytoval řadu výhod válečným veteránům, vystudoval City College of New York a začal pracovat jako státní úředník. Současně jej ale už přitahovalo psaní a v roce 1950 mu v časopise American Vanguard vyšla první povídka s názvem „Poslední Vánoce“ (The Last Christmas). Žádný velký úspěch se nicméně nekonal a totéž platilo i o jeho prvním románu „Temná aréna“ (The Dark Arena) z roku 1955. Kritikové o něm sice psali s jistým respektem, velké množství čtenářů si ale nenašel, a to bylo klíčové jak pro popularitu autora, tak pro jeho finanční situaci. V následujících letech se proto Puzo živil všelijak, mimo jiné jako asistent editora laciných pánských časopisů a jako autor dobrodružných příběhů pro časopis True Action. Nic na tom nezměnilo ani vydání jeho druhého románu „Šťastný poutník“ (The Fortunate Pilgrim) v roce 1965.

O to větší šok způsobilo vydání „Kmotra“ o čtyři roky později. Širší čtenářské obci neznámý spisovatel totiž napsal knihu, jež se stala okamžitě bestsellerem a na žebříčku nejprodávanějších knih The New York Times vydržela na prvním místě téměř sedmdesát týdnů. Příběh o mafiánské rodině Corleoneových, působící hlavně v New Yorku a zčásti v Las Vegas, se stal prakticky okamžitě legendou. Více než dvacet milionů prodaných výtisků ve Spojených státech i v Evropě udělalo z autora celosvětovou celebritu i muže, zajištěného finančně na doživotí, což ještě znásobil fantastický úspěch dvou filmů, které podle románu natočil v letech 1972 a 1974 režisér Francis Ford Coppola.  

Příčin závratného úspěchu románu bylo hned několik. Kromě již zmíněné dokonalé znalosti prostředí, které činilo literární postavy i jejich činy uvěřitelnými, a strhujícího rytmu vyprávění to byla rovněž pečlivě dávkovaná romantizace tohoto prostředí, na němž ve skutečnosti nic romantického nebylo. Jak ostatně napsal na konci jednoho ze svých románů s příznačnou nadsázkou a ironií, ale v podstatě pravdivě, další slavný autor, duchovní otec agenta 007 Jamese Bonda, Ian Fleming: „Líp se o tom čte, než se v tom žije.“ Skuteční „kmotři“ měli totiž s donem Corleonem společného jen málo, třebaže se mu v některých ohledech na první pohled podobali, a organizovaný zločin, jenž USA velká americká města po druhé světové válce svíral, byl všechno jenom ne romantický.

Již zmíněné Coppolovy snímky z let 1972 a 1974 úspěch „fenoménu Kmotr“ potvrdily. Vynikajícím způsobem upravený scénář, casting, anebo, chcete-li, výběr herců – Marlona Branda jako starého a Roberta de Nira jako mladého dona Corleona, Ala Pacina jako jeho syna Michaela a Jamese Caana jako jeho druhého syna Sonnyho, o dalších nemluvě, nezapomenutelná hudba Nina Roty, a hlavně brilantní režie samotného Coppoly, který dokázal na plátně „vykouzlit“ dokonalou iluzi poválečné Ameriky (i meziválečné jižní Itálie) – to všechno způsobilo, že oba snímky získaly jak Oscara za nejlepší film roku, tak řadu dalších Oscarů a ocenění za nejlepší adaptovaný scénář, herecké výkony a hudbu. I kdyby Puzo a Coppola nenapsali, respektive nenatočili nic jiného než „Kmotra“, měli by své místo v dějinách moderního umění jisté, naprosto po zásluze.

Puzo přitom zdaleka nebyl pouze autorem „Kmotra“, jakkoli už jeho úspěch nikdy nepřekonal. Tématu, které mu přineslo slávu a bohatství, zůstával přirozeně z velké části věrný i nadále, napsal o něm ostatně, kromě jiného, celou tzv. „mafiánskou trilogii“ – po prvním „Kmotrovi“ (1969) rovněž „Posledního dona“ (The Last Don; 1990) a „Omertu“ (Omertà; 2000), která vyšla až po jeho smrti. Vedle toho si ale našel čas i na i na takové majstrštyky světové kinematografie, jakým byl scénář pro velkofilm „Superman“ (Superman: The Movie; 1978) opět s Marlonem Brandem a také s Genem Hackmanem a – hlavně – s Christopherem Reevem v hlavních rolích v režii Richarda Donnera, anebo na námět podobně slavného filmu „Cotton Club“ (Cotton Club; 1984), v němž hrál hlavní roli pro změnu Richard Gere a jejž režíroval opět Francis Ford Coppola. O tom, že Puzo byl nejen autorem „Kmotra“, ale i laskavým citlivým mužem, pak svědčí jeho půvabná knížka pro děti s názvem „Úžasné léto Davieho Shawa“ (The Runaway Summer of Davie Shaw) z roku 1966 a další umělecké, leckdy, bohužel, nedokončené počiny.

Spisovatelé a filmaři často říkají, že jedním z důležitých měřítek úspěchu je, zda a nakolik jejich postavy a jejich výroky tak říkajíc zlidovějí. V případě Puzova „Kmotra“ se tak stalo hned několikrát. Slavné věty dona Corleonea – „Budu ho přesvědčovat…“ či „Udělám mu nabídku, kterou nebude moci odmítnout…“ – k takovým patří, občas je dokonce používají i ti lidé, kteří, světe div se, o starém donovi nikdy neslyšeli. Mario Puzo proto mohl být v tomto ohledu spokojen.

Pokud jde o Vás, nebudete-li mít v tyto ošklivé chladné a deštivé podzimní dny co dělat, otevřete si večer Puzův román, anebo si pusťte jeho Coppolovy filmové adaptace a máte o zábavu postaráno. Autor jejich literární předlohy by z toho měl mimo jakoukoli pochybnost radost.

SDÍLET