Jsou písničky, filmy, obrazy i knihy, které znají skoro všichni lidé v našem civilizačním okruhu, aniž by přitom, někteří z nich, věděli, kdo je jejich autorem. Román amerického spisovatele italského původu Maria Puza „Kmotr“ (The Godfather; 1969) mezi takové bezpochyby patří, mimo jiné proto, že jej režisér Francis Ford Coppola hned ve třech snímcích kongeniálně převedl na filmové plátno (1972, 1974 a 1990). Právě proto stojí za to si autora předlohy i jeho slavnou knihu připomenout, zvlášť dnes, kdy by se dožil rovných sta let.
Mario Gianluigi Puzo, jak zní jeho celé jméno, se narodil 20. října 1920 v New Yorku, ve střední části (Midtown) západního Manhattanu, ve čtvrti zvané Hell᾽s Kitchen (anebo také Clinton), kde se v té době usidlovali chudí přistěhovalci z Evropy. O tom, že dětství kluka z rodiny, pocházející z jihoitalské Neapole, nebylo nijak snadné, svědčí nejen název čtvrti, v níž si jeho rodiče mohli v největším městě tehdejšího světa dovolit bydlet – „Pekelná (či Ďáblova) kuchyně“. O mnohém vypovídá rovněž fakt, že když bylo Mariovi dvanáct let, opustil otec, pracující jako hlídač „u dráhy“, konkrétně u společnosti New York Central Railroad, manželku a její děti, takže se všichni museli jaksepatří otáčet, aby se v nemilosrdném velkoměstě uživili.
Pravda je taková, že „Kmotr“ by s vysokou pravděpodobností nikdy nebyl tak skvělý román, kdyby jeho autor neměl s prostředím, o němž psal, již od dětství osobní zkušenosti. Tím nechci v žádném případě říct, že Puzo patřil k mladistvým mafiánským gangsterům, protože si od nich ve skutečnosti držel, mimo jiné díky přísné matce, jasný distanc. Potkával je však každodenně a dobře je znal, často dokonce důvěrně, jak to ostatně bylo v jedné z nejhustěji obydlených newyorských čtvrtí nevyhnutelné. „Viděl jsem jim, všem těm malým darebákům, nejrůznějším zlodějíčkům, falešným hráčům, sázkařům a kšeftařům, pasákům, vyděračům, vrahům i velkým bossům, přímo do talíře, a byl to svět, který mě svým způsobem přitahoval i odpuzoval zároveň,“ vyprávěl Mario Puzo s úsměvem jako dospělý muž a slavný spisovatel, byl-li dotazován, jak se mu podařilo mafiánské prostředí zachytit s takovou autentičností.
Válku strávil, stejně jako jeden z hlavních hrdinů jeho slavného románu, Michael Corleone, v americké armádě, převážně u leteckých sil. Po jejím skončení se oženil s německou dívkou jménem Erika, s níž měl později pět dětí, na základě zákona zvaného G. I. Bill, jenž poskytoval řadu výhod válečným veteránům, vystudoval City College of New York a začal pracovat jako státní úředník. Současně jej ale už přitahovalo psaní a v roce 1950 mu v časopise American Vanguard vyšla první povídka s názvem „Poslední Vánoce“ (The Last Christmas). Žádný velký úspěch se nicméně nekonal a totéž platilo i o jeho prvním románu „Temná aréna“ (The Dark Arena) z roku 1955. Kritikové o něm sice psali s jistým respektem, velké množství čtenářů si ale nenašel, a to bylo klíčové jak pro popularitu autora, tak pro jeho finanční situaci. V následujících letech se proto Puzo živil všelijak, mimo jiné jako asistent editora laciných pánských časopisů a jako autor dobrodružných příběhů pro časopis True Action. Nic na tom nezměnilo ani vydání jeho druhého románu „Šťastný poutník“ (The Fortunate Pilgrim) v roce 1965.
