Bělorusko po roce protestů: Lukašenko se definitivně odřízl od Evropy a Putin zdánlivě vítězí. Opozice ale vůbec neřekla poslední slovo

Tento článek patří do placené sekce.
Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.

Koupit předplatné od 99 KčKoupit předplatné od 99 Kč

Bude to rok od vypuknutí protestů proti zfalsifikovaným prezidentským volbám v Bělorusku. Události, které následovaly po loňském 9. srpnu, změnily náhled světového společenství na tzv. poslední diktátorství Evropy. Z nečinné země bez naděje se takřka ze dne na den stalo bojiště za demokratickou a svobodnou krajinu bez nadvlády Alexandra Lukašenka. Jakkoli uplynulý rok přinesl celou řadu zvratů a nakrátko i vyhlídky na změnu režimu, po úmorném vypětí protestujících a intenzivním nasazení represivních prostředků se tato východoevropská země vrátila do bodu nula. Ale jen zdánlivě, ve skutečnosti se proměnila víc než za uplynulých 30 let své existence.

Minulý rok se několik měsíců před srpnovými prezidentskými volbami v Bělorusku začaly mobilizovat opoziční síly proti politickému matadorovi a dlouholetému vládci Alexandru Lukašenkovi. Málokdo ale očekával velké drama a narušení od roku 1994 budovaného režimu. Přední kritici systému byli pozatýkáni či z volebního procesu jinak odsunuti, jak bylo nepsaným pravidlem již v předchozích „volbách“. Nicméně úspěšné volební tažení běloruské opozice, výrazné neúspěchy režimu a „ruský faktor“ nakonec učinily z volebního klání příležitost pro zásadní proměnu společnosti.

Když se po zveřejnění vyfabrikovaných volebních výsledků vydaly do ulic Minsku a dalších běloruských měst desetitisíce protestujících, režim pochopil, že mu zbývá jediná karta, kterou mohl zahrát, tedy nasadit policii, tajné složky a armádu k rozehnání davu, který by sčítání pod taktovkou režimu mohl zpochybnit. Dostavil se ovšem úplně opačný efekt: obrázky ze srpnových protestů a jejich tvrdého potlačení obletěly celý svět. A do protestních akcí se zapojilo ještě více obyvatel, kteří se rozhodli přijít podpořit své příbuzné a známé.

Demonstrace daly vzniknout nejvýraznějšímu protestnímu hnutí v Bělorusku od začátku Lukašenkova režimu v roce 1994. Jeho hlavní tváře Svjatlana Cichanouská, Marija Kolesniková a Veranika Cepkalová (společně s tzv. Koordinační radou) začaly představovat reálnou politickou alternativu vůči dosavadním poměrům v zemi. Organicky odspodu řízené demokratické hnutí vycházelo z únavy způsobené desítkami let stagnace, z odporu proti brutalitě režimu, ale i z nové energie.

Několik měsíců vycházely desetitisíce až statisíce Bělorusů do ulic po celé zemi, zejména o víkendech, ale také během všedních dní odpoledne po práci, aby se postavily za myšlenku demokratických změn ve své zemi, konání skutečných férových voleb a propouštění opozičních předáků z vězení. Klíčovou roli přitom hrály sociální sítě Telegram, YouTube a další sdělovací prostředky mimo kontrolu režimu, které umožnily výměnu informací a organizaci protestů.

Zbrzdění demokratického hnutí a jeho přerod

Ani po měsících usilovných protestů, které začaly být po počáteční brutální reakci režimem tolerovány, se však „ledy nehnuly“ a režim i přes problémy v ekonomické oblasti a zásadní podkopání své legitimity neochabl a nezačal se zásadním způsobem drolit. Nenásilná forma odporu sice nesla stále silný morální apel vítěze, ale nedosáhla klíčového rozštěpení elit či vyslání dostatečně atraktivního apelu ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi – klíčovému garantovi běloruského režimu.

Moskva se po počátečním váhání a dlouhém vyjednávání opět přiklonila na stranu běloruského diktátora, a dokonce přislíbila zapojit své ozbrojené síly, pokud to uzná za vhodné a bude Lukašenkem vyzvána. Pro protestující to byla ledová sprcha, kterou ani západní podpora nedokázala v plné míře vykompenzovat. Kroky Evropské unie a západního společenství, které přijalo jen během loňského podzimu dva balíčky sankcí proti klíčovým představitelům režimu, začalo vyjadřovat otevřenou podporu běloruským občanům a jasně dalo najevo, že Lukašenka jako prezidenta nikdy neuzná, se ukázaly příliš slabé. Bezpečnostní, politické a ekonomické garance poskytnuté Moskvou převážily.

Alexandr Lukašenko a klíčový garant jeho režimu

Zčásti z důvodu únavy, ale zejména pak kvůli nasazení všech dostupných prostředků, byli protestující zatlačeni do menších akcí na dvorech, v uzavřených komunitách či jednotlivých ostrůvcích vzdoru, které se dokonce nacházely i v některých státních podnicích a institucích. Vynucená fragmentace hnutí pak dala režimu prostor pro prosazení tvrdé reakce, včetně zavádění koncentračních táborů pro vězně, případů nucené emigrace či vyhazování z práce a nátlaku přes příbuzné.

Mnoho příznivců protestního hnutí bylo prohlášeno za extremisty, občanské organizace a nezávislá média potlačeny. Několik účastníků akcí a vězňů bylo usmrceno. Dnes evidují běloruské lidskoprávní organizace přes 580 politických vězňů, stovky novinářů a právníků bez možnosti vykonávat jejich povolání a více než 50 nuceně rozpuštěných občanských organizací. Stovky tisíc občanů se raději rozhodly ze země odejít než riskovat vězení.

To vše donutilo opoziční předáky i aktivisty ke změně strategie a přesunu hnutí do podzemí, dokud nenastanou příhodnější podmínky pro jeho rozvoj. Ty se opozice snaží vytvořit tlakem na mezinárodní společenství a snahou o izolaci běloruského režimu. Pomoci mají ekonomické a právní nástroje, ale také podpora změn v domácí i mezinárodní dimenzi boje o budoucnost Běloruska. Situace je sice složitá, ale značná část běloruské společnosti jasně deklarovala, že Lukašenka již nikdy nepřijme za právoplatného prezidenta a bude čekat na jeho konec v té či oné podobě, což je důležitá zpráva pro Česko i svět.

Běloruské protesty o rok později

V současnosti se běloruský režim do určité míry opět konsolidoval a uplatňuje co možná nejsilnější represe vůči svým protivníkům v domácím prostředí. Díky podpoře z Moskvy má v tomto ohledu prakticky volnou ruku a mezinárodní společenství v čele s EU má jen omezené prostředky, jak tomu zabránit. V Bělorusku pokračuje uzavírání nezávislých médií i likvidace občanského sektoru. 

Tvrdý postup je patrný i na mezinárodní scéně. Byla to akce proti běloruskému novináři a spoluzakladateli telegramových kanálů NEXTA a NEXTA LIVE Ramanu Pratasevičovi a únos irského letadla společnosti Ryanair na cestě z Atén do Vilniusu, co v plné míře ukázalo Lukašenka jako mezinárodního teroristu hodného srovnání s Muammarem Kaddáfím či syrským Bašárem Asadem.

Lukašenkův režim ale dál dělá vše pro to, aby reakci Evropské unie, Spojených států a dalších mezinárodních aktérů oslabil. V posledních dvou měsících k tomu zneužil téma migrace, když začal lidem z Blízkého východu a Afriky pomáhat s přechodem hranice do Litvy, aby na ni vyvinul tlak a dosáhl ústupků. Od počátku roku Litva eviduje více než tři tisíce migrantů, v minulém roce jich byly pouhé desítky. Lukašenko se tak snaží trestat další posilování legitimity běloruské opozice a Svjatlany Cichanouské, jejíž oficiální zastoupení bylo v litevském hlavním městě nedávno spuštěno. K podobným krokům na podporu opozice se přitom chystá i česká vláda a další evropské členské státy.

Bělorusko se od Evropy definitivně odřízlo, a to jak fyzickým uzavřením hranic, tak přerušením prakticky všech politických kanálů vedoucích na západ, včetně zmrazení spolupráce v rámci evropské politiky Východního partnerství. Rusko tím pádem vítězí a může si na režimu v Minsku stále více diktovat, což vede k dalším konfliktům v bilaterálních vztazích pramenícím v ruské asertivitě a snaze vydobýt si co nejsilnější postavení. To může vyústit v další kroky v podobě vzniku bělorusko-ruského soustátí či bezpečnostní oblasti a vzniku dalších ruských základen a integrace země v ruské struktury. Zdá se, že v konečném důsledku může mít Rusko navrch, jakkoli ještě nejsou na stole všechny karty a běloruská opozice spolu s kriticky smýšlejícími občany ještě rozhodně neřekla své poslední slovo.

Jakkoli je tedy dnes budoucnost běloruské otázky krajně nejistá, v Bělorusku se za poslední rok vytvořil nový politický národ, který se nespokojí s dalším pokračováním toho samého a bude dál razantně požadovat změny. Podobně jako tomu bylo loni v srpnu, kdy po mnoha letech vzali Bělorusové svůj osud do vlastních rukou. Pro Lukašenka a jeho režim to nejsou příjemné vyhlídky, a tak můžeme očekávat další zvraty. Včetně možného návratu demokratických protestů či pádu režimu v důsledku ruského tlaku.

Líbil se vám tento článek?
Předplaťte si INFO…

Koupit předplatné od 99 KčKoupit předplatné od 99 Kč
sinfin.digital