Bonikowska: Dokud Polsko nedostane peníze z „fondu obnovy“, povede frontální útok na Brusel i na Německo

Polští vládní politici rozběhli letos v létě kampaň proti EU a jejím institucím poté, co Evropská komise dospěla k závěru, že obměna polského zákona o soudnictví nedostatečně zajišťuje požadovanou plnou soudcovskou nezávislost. Přední polská politoložka Malgorzata Bonikowska pro INFO.CZ vysvětluje pozadí tohoto útoku, rozkrývá politické uvažování polské konzervativní pravice a popisuje její ideologické i mocenské pohnutky. Objasňuje také paradoxní situaci, kdy mnoho Poláků souhlasí s vládními nadávkami na Brusel nebo Berlín, ale na EU jako takovou nedají dopustit.

Přední polští politikové zaútočili letos v létě dosti tvrdě na EU, kterou obvinili z nefér zacházení s Polskem. Premiér Morawiecki dokonce odsoudil „imperialismus“, který podle něj pěstují Německo a Francie, ba ho přirovnal k chování Ruska. Jaké jsou důvody této útočné rétoriky?

Důvody jsou jasné a jsou dva – předvolební kampaň a problém s evropskými fondy pro Polsko.

Pokud jde o ten druhý důvod, zde vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) předpokládala, že malé změny v zákoně o soudnictví v Polsku, který kritizovala EU, postačí k dosažení kompromisu s Evropskou komisí, což pak odblokuje peníze určené pro Polsko z evropského „fondu obnovy“. Představovali si, že budou víceméně pokračovat v nastoupené reformě soudnictví a Komise přesto dá zelenou k uvolnění těchto peněz.

Vláda argumentuje tím, že peníze z fondu patří členským státům a že Komisi nepřísluší, aby říkala Varšavě, co má pro dosažení na tyto finance dělat. Že to je za hranicí jejích pravomocí. Peníze musí být uvolněny bezpodmínečně. A pokud nebudou, pokud nastane problém, znamená to, že Varšava bude muset přitvrdit, protože strategie kompromisu se vyčerpala. Přitvrdit znamená skutečně využít všech prostředků, včetně používání veta a blokování rozhodovacích mechanismů. Jsou prostě přesvědčeni, že Komise – a další instituce včetně soudních tribunálů – nemají žádné právo se vměšovat do vnitřních polských věcí. No a protože Komise dál účinně peníze blokuje, jsme svědky této protibruselské kampaně, která je zároveň také silně zaměřená proti Německu.

Druhým důvodem je pak předvolební kampaň. Na hlavu pravicové koaliční vlády se snáší silná kritika za důsledky covidové epidemie, za růst cen a inflaci. Lidé jsou naštvaní a nešťastní a volební preference vládního bloku klesají – stávající koalice je dnes zhruba na 30 procentech, zatímco Občanská koalice by dosáhla kolem 27 procent, strana Polsko 2050 Szymona Holownii asi 10 procent, Polská koalice (Lidová strana) 7 procent a Levice asi 9 procent. Znamená to, že opoziční strany by získaly více hlasů než vládní sjednocená pravice. Ta s tím tedy musí něco dělat.

Jednou z metod, které byly úspěšně vyzkoušeny už v minulosti, je vyvolávání protiněmecké nálady. Emoce spojené s druhou světovou válkou jsou stále živé, zejména u starší generace, která tvoří páteř voličstva této vlády; není obtížné je probudit. Dělá se to asi takto: Němci chtějí naši zemi opět ovládnout. Napřed to udělali za války vojenskými prostředky a teď používají jiné, sofistikovanější metody. Cíl je ale pořád stejný – chtějí nás převálcovat, ovládnout. Musíme si uhájit svou svrchovanost. Nesmíme jim to dovolit. Je to nebezpečná hra.

Znamená to, že EU není polskou vládou vnímána a prezentována jako společenství vzájemně rovných států, ale jakási francouzsko-německá kolonie? A co role obou těchto zemí při vzniku a budování evropské integrace? A jak je vlastně možné, že i přes tuto propagandu Poláci nadále Evropskou unii milují?

Ano, vládní strany líčí EU jako v podstatě německý a francouzský vynález, tedy jejich nástroj, jak ovládat ostatní národy v Evropě. Proto ty narážky na imperialismus. Když obyčejní lidé z venkova a malých měst toto slyší, řeknou si tak to ne, my nechceme, aby nám Němci říkali, co máme dělat.

Na druhé straně ovšem poslední průzkumy ukazují, že v polské společnosti trvá obrovská podpora EU. Pro členství země v Unii se vyslovuje 97 procent Poláků. Mezi příznivci vládní strany PiS je to 92 procent. Odchod z EU si nepřeje v podstatě nikdo, něco takového nebude mít nikdy podporu. Roste dokonce i podpora pro vstup do eurozóny – 53 procent lidí by dnes souhlasilo s přijetím eura, zatímco před pěti lety to bylo 30 procent.

V těchto postojích netřeba hledat nutně rozpor. Lidé vnímají EU jaksi ve dvou rovinách – v obecné rovině je Unie velmi dobrý počin; co není dobré, je německá dominance. Takže se dá říct, že určitá kategorie lidí není proti EU jako takové, ale proti jejímu zneužívání Německem a Francií k utlačování ostatních, což je ovšem názor vybudovaný na základě vládní propagandy.

Problém kolem peněz z „fondu obnovy“ by se dal snadno vyřešit, kdyby polská vláda předložila pořádnou reformu soudnictví, která by plně garantovala nezávislost soudců. To by mělo být docela snadné. Proč to tedy neudělají?

Vláda nechce v této věci ustoupit. Jsou přesvědčeni, že jejich reforma je správná a odmítají námitky a názory EU. Podle nich je Brusel formuluje jen jako záminku k výměně současné vlády, chce je vytlačit od moci. Toto vše komplikuje a vyhrocuje skutečnost, že lídr opozice Donald Tusk (předseda strany Občanská platforma) působil donedávna jako předseda Evropské rady. Kaczynski Tuska nenávidí. A nyní nastává situace, kdy tento nenáviděný politik, v EU uznávaný a dobře propojený, je jeho hlavním rivalem, který má schopnost vyhrát příští volby. Nepřítelem pak už není jen Tusk, nepřáteli se stávají všechny instituce EU a lidé, kteří je řídí. Je možné, že volební kampaň bude stejně ostře namířena proti Tuskovi, EU i Německu. Bude to velmi tvrdý politický boj.

Při pohledu zvenčí je pořád obtížné pochopit oficiální linii vlády, která je tedy současně proevropská i protievropská…

Vysvětlení je přitom prosté. Evropský projekt byl dobrý a po nějaký čas fungoval také velmi dobře ve prospěch Polska. Jenže pak se ho bohužel zmocnila levice a umírněná pravice, pokrokářská mentalita, obvykle levičácká, která z Unie učinila odpudivý prostor s problémy identity, genderovými teoriemi, LGBTQ svobodami a podobně. Prostě se začalo pěstovat všechno možné, co je proti tradičním hodnotám, jako jsou rodina nebo křesťanství. Takže vládní teorie v kostce: Myšlenka EU je dobrá, ale její vývoj jde špatným směrem. Je třeba se vrátit ke kořenům. Polská pravice tedy není zásadně proti EU, ale je proti její dnešní podobě.

Takže v podstatě euroskeptické vidění evropské integrace? EU omezená na ekonomickou spolupráci, jednotný vnitřní trh?

Oni dávají přednost termínu „eurorealistická vize“. Vysvětlují, že s nápadem evropské integrace přišli křesťanští demokraté; v té době to byl velmi dobrý projekt, všechny tradiční hodnoty byly respektovány. Národy si držely svou svrchovanost a zároveň spolupracovaly, aby bránily konfliktům a válkám. Co víc můžeme potřebovat? Nechceme superstát, to je děsivá představa, říkají, a nechceme ani federální Evropu, ve které budou vládnout Němci.

Hlavní důraz je dnes kladen na pojetí národní svrchovanosti vůči síle a moci evropských institucí. Tyto instituce – Evropská komise, Rada EU, ale i Evropský soudní dvůr a další – se podle polské vlády snaží nás utiskovat, ovládat, nařizovat, co máme dělat. A my musíme odporovat, bránit jim, aby to dělaly, protože se chovají v rozporu se smlouvami. Takže podle současných polských vladařů nemá problém s vládou práva Polsko, ale naopak právě EU. Komise překračuje svůj mandát a pošlapává tak pravidla zakotvená ve smlouvách. A všechny tyto manévry koordinují Němci. Důkaz? Kdo je předsedkyní Evropské komise? Němka! Němci systematicky umísťují do špičkových pozic svoje lidi – nebo své loutky z jiných zemí, jako je Donald Tusk.

Toto jsou ovšem krajní názory; je obtížné si představit, jak by s takovouto ideologií mohlo Polsko v EU ve střednědobém výhledu obstát. Je si toho vláda vědoma? Je jí jasné, že nemá žádné spojence, s výjimkou maďarského premiéra Viktora Orbána?

Jaroslaw Kaczynski vkládal veliké naděje do Viktora Orbána. Nyní mají ovšem problém kvůli rozdílnému postoji obou vlád k Rusku. Doufají však, že ke změnám bude postupně docházet na vládní úrovni v dalších evropských zemích. Naděje kyne nyní v Itálii, kde by se mohla ujmout moci Giorgia Meloniová (Bratři Itálie). Řídí se následující logikou: Pokud nejsme slyšet, nikdo v Bruselu nebere v potaz naše stanoviska, musíme se snažit změnit Unii zevnitř a soustředit se přitom na národní vlády, které budou určovat, jakým směrem se EU bude vyvíjet v budoucnosti. Je jasné, že liberální vlády, jako je ta Macronova ve Francii, nebudou poslouchat polské konzervativce. Ale pokud převezme moc Marine Le Penová, bude to něco úplně jiného. Nebo Matteo Salvini v Itálii…

Malgorzata Bonikowska je ředitelkou Střediska mezinárodních vztahů (CIR), což je nezávislý nevládní think-tank se sídlem ve Varšavě, který se zabývá otázkami zahraniční politiky, polskou zahraniční politikou a záležitostmi Evropské unie. Je mezinárodně uznávanou expertkou na tyto otázky a autorkou více než 150 publikací.

Le Penová i Salvini přitom patří mezi ty západní krajně pravicové politiky, kteří měli velmi blízko k ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi. Není to trochu problém pro polské konzervativce, kteří vystavují na odiv své ostře protiruské postoje?

Ano, je to problém. Ale buďme velmi otevření a upřímní – pravicový konzervatismus má společné rysy, i když oficiálně zde nepanují žádné vzájemné sympatie. Jasně slyšíme, že to, co říká současná polská vláda, se mnohdy velmi blíží tomu, co hlásá Kreml. Například polská teorie, že Evropa ztratila své hodnoty, že se stala úplně nekřesťanskou, takže už není schopna usilovat o nic ušlechtilého, protože už pro to nemá dostatečnou vlastní identitu, a tak dále… Putin neříká nic jiného.

Máme se tedy nyní připravit na období, kdy bude Polsko blokovat, vydírat, a to tak dlouho, dokud Brusel nevydá Varšavě zadržované peníze?

Těžko předvídat, co se stane. Spekuluje se o lecčems. Volby jsou až za rok a do té doby se může stát hodně věcí.

Nyní jsme v okamžiku zklamání, protože vláda si myslela, že Komise nakonec ustoupí. Také kvůli polské úloze vůči ruské válce na Ukrajině, a také z úcty k polské společnosti, která se tak skvěle zachovala vůči ukrajinským uprchlíkům a kterou Západ široce oceňoval. Mnoho lidí v EU říkalo, že nastal čas změkčit postoj k Varšavě. Myslím si, že (předsedkyně Komise) Ursula von der Leyenová byla připravena jít na ústupky a že si to rozmyslela pod tlakem Evropského parlamentu. Ona sama se vlastně také chytila do pasti. Polská vláda se zatím neodvážila požádat o vyplacení těch peněz, protože odmítnutí ze strany Komise by vyvolalo dramatické a riskantní vlny…

Podle jednoho scénáře by Polsko mělo nyní nasadit velmi tvrdou linii. Budou dál tlačit, aby dostali ty peníze. A pokud je nedostanou, budou velmi, ale velmi proti Bruselu.

Druhý scénář se zatím zakládá jen na dohadech – mluví se o tom, že se v rámci Sjednocené pravice připravuje nějaká politická rošáda. Třeba že plánují na příští rok výměnu předsedy vlády. To by jim pak umožnilo udělat ústupky, změnit zákon o soudnictví podle požadavků EU, předložit žádost a dostat peníze krátce před volbami. To by byl velký úspěch a mnoho lidí by se radovalo – a mělo by to logicky značný vliv na volební výsledek…

Kaczynski si nepřeje konfrontaci s Bruselem. Potřebuje evropské peníze, říká Bonikowska

„Zelená je tráva, fotbal to je hra…“ aneb Osobní ohlédnutí za takřka sto lety světových šampionátů v kopané

Martin Kovář

Dvaadvacáté mistrovství světa ve fotbale v Kataru běží už skoro týden na plné obrátky. Kromě vášnivých diskusí o možné korupci v souvislosti s bojem o jeho pořadatelství, o mrtvých dělnících při stavbách moderních stadionů, o nedostatku respektu vůči příslušníkům LGBT+ komunity a tom, jak z pohodlí bezpečné Evropy některé národní týmy „statečně“ bojují za diverzitu a proti rasismu, zatímco v Kataru sice nerady, ale přesto poslušně plní nařízení FIFA a pořadatelů o „nepolitickém šampionátu“ atd. se přitom vede řeč, pro mnohé aktivisty překvapivě, také o fotbalu samotném. A především o něm bude tento text, toto ohlédnutí za téměř již stovkou let nádherné hry, která přitahuje – všemu navzdory – pozornost fanoušků jako žádná jiná.

Přečíst celý článek
sinfin.digital