O politicích, jako jsou například Joe Biden, Vladimír Putin nebo Olaf Scholz, se často mluví jako o nejmocnějších mužích světa. Poslední případy soudních rozhodnutí s možným dopadem pro celou zeměkouli však tezi o politicích a jejich moci trochu zpochybňují. Ukazuje se totiž, že v globalizovaném a obchodními vztahy propojeném světě může mít soudce nakonec větší moc než ten nejmocnější politik. Otázkou jen zůstává, zda je to pro budoucnost dobrá, nebo špatná zpráva.
Příkladem soudu, který může mít dopad na světovou politiku v otázce ochrany klimatu, je řízení o žalobě peruánského horského vůdce Luciana Lliuyi vůči německé energetické skupině RWE. Peruánec se domáhá odškodnění za to, že RWE přispívá provozem svých uhelných a plynových elektráren k emisi skleníkových plynů, a tedy i ke klimatickým změnám v samotných Andách.
Tyto změny údajně přispívají k tání ledovců, což může vést k protržení přehrady Palcacocha a zaplavení města Huaraz, kde žalobce žije. On sám stejně jako další obyvatelé se na toto nebezpečí připravují, budují mimo jiné protipovodňové zábrany a Lliuya nyní žádá od RWE odškodné ve výši 20 000 EUR (520 000 korun). A proč právě od německé energetické firmy, která v Andách vůbec nepodniká? Zkrátka proto, jak tvrdí žaloba, že je RWE zodpovědná za zhruba 0,47 % emisí skleníkových plynů a patří tedy k největším znečišťovatelům klimatu na světě.
Kdyby někdo podobnou žalobu četl ještě třeba před deseti lety, asi by se maximálně pousmál a zamyslel se nad tím, zda se nejedná o aprílový žert. Proč by měla německá firma, zodpovědná za 0,47 % světových emisí, platit za klimatické škody domorodým obyvatelům jihoamerických And? Když už tito domorodci viní někoho ze své situace, způsobené globálním oteplováním, proč se neobrátí třeba na těžaře ropy v mnohem bližší Venezuele? A vůbec: měly by to být právě firmy, kdo budou hradit náklady boje s takzvaným globálním oteplováním? Vždyť se pohybují v prostředí vytvořeném politiky a vládami.
Soud na všechno
Jenže všechny podobné argumenty v poslední době jaksi nepadají na úrodnou půdu. Důkazem je vážnost, s jakou německé soudy k žalobě, podané už v roce 2016, přistoupily. Zpočátku ji sice odmítly, protože žalobce podle nich neprokázal přímou souvislost mezi táním andských ledovců a podnikáním RWE, další soudní instance ale žalobu připustily. A přijaly jako „důkaz“ i vědecké studie, potvrzující vliv emisí skleníkových plynů na globální klimatické změny, včetně těch v Andách.
Co to znamená? O tom by se mělo v konečné instanci rozhodnout letos u Vyššího zemského soudu v německém Hammu. A jak trefně napsal třeba vlivný německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Klimatická akce, která se ještě před několika lety zdála zcela absurdní, by mohla mít zcela rozhodující vliv na politiku“.
O tom, s jakou pečlivostí se soud žalobou zabývá, svědčí fakt, že se celý soudní senát chystá letos navštívit okolí peruánského jezera a přesvědčit se na místě o vážnosti situace a postojích místních obyvatel. Jde totiž o hodně, rozhodně ne jen o 20 000 EURO odškodného. Pokud by soud dal žalobci za pravdu, obecně by přiznal, že nikoliv politici nebo vlády, ale zejména producenti emisí jsou přímo odpovědní za škody způsobené globálním oteplováním. A to by mohlo mít dalekosáhlé důsledky, i když s mnoha otázkami.
Jestliže je RWE spoluodpovědná za eventuální záplavy v Andách, kdo by měl platit škody způsobené emisemi z automobilismu? Těžaři ropy, prodejci aut, vlastníci vozidel? A jak by se vůbec přepočítávalo a vypočítávalo, kdo, jak a komu má hradit náklady na prevenci nebo likvidaci škod způsobených klimatickými změnami?
