Bush starší jen navazoval na Reagana, ukončení studené války i pádu komunismu spíše asistoval

 FOTO: Info.cz

Martin Kovář

30. 08. 2020 • 07:00
PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | George Bush starší (1924–2018; v úřadu v letech 1989–1993) měl do Bílého domu relativně snadnou cestu, neboť mu na ní vydatně pomáhal jeho většinou Američanů oblíbený a respektovaný předchůdce Ronald Reagan. Bushovi přálo štěstí i nadále, když se na přelomu 80. a 90. let – mimo jiné v důsledku tlaku, jejž na ně vyvinul právě Reagan – zhroutily evropský komunismus i samotný Sovětský svaz a když se mu jako vůdci mezinárodních jednotek podařilo porazit armádu iráckého diktátora Saddáma Husajna, který předtím vojensky obsadil Kuvajt. Již nedotažené irácké tažení ale ukázalo, že Bushovy vůdcovské schopnosti mají své limity. Připočteme-li k tomu absenci vlastní politické vize, nedodržení některých předvolebních slibů a zdatného protivníka, arkansaského guvernéra Billa Clintona, jsou příčiny jeho neúspěchu ve volbách v roce 1992 i kritického hodnocení jeho prezidentství jako celku nabíledni.

George Herbert Walker Bush se narodil do americké „aristokratické rodiny“ 12. června 1924 v massachusettském Miltonu. Jeho otec byl úspěšným investičním bankéřem a v 50. letech též senátorem; rodiče jeho matky patřili rovněž k podnikatelské a finanční elitě země. Dětství strávené v Greenwichi v Connecticutu odpovídalo jeho původu. Na rozdíl od Reagana, který se v mládí během Velké hospodářské krize protloukal, jak se dalo, než uspěl v rozhlase a ve filmu, Bush studoval od malička skvělé školy včetně prestižní Phillips Academy v Andoveru v Massachusetts a léta trávil v exkluzivních prázdninových letoviscích. Po japonském útoku na americkou námořní základnu v Pearl Harboru se přihlásil do armády a od roku 1944 sloužil jako důstojník letectva v Pacifiku. V roce 1945 se oženil s Barbarou Piercovou, s níž měl později šest dětí včetně budoucího prezidenta George mladšího a floridského guvernéra Jeba. Kromě toho vystudoval elitní Yaleovu univerzitu (ekonomii a sociologii), díky čemuž byl více než skvěle vybaven do života.

Podnikatelem s ropou i šéfem CIA

K následnému přestěhování do Texasu jej vedla především touha po osamostatnění od vlivných rodičů a prarodičů z obou stran, což se mu zdařilo, byť i nadále využíval rodinných kontaktů a konexí. Jako podnikatel v ropném průmyslu uspěl a zbohatl, a proto nebylo divu, že začal po vzoru otce pomýšlet na politickou kariéru. První pokus o zvolení senátorem roku 1964 však nevyšel, demokrat Ralph Webster Yarborough byl na jeho síly. Částečným zadostiučiněním bylo pro Bushe dvojí vítězství ve volbách do Sněmovny reprezentantů Kongresu v letech 1966 a 1968. Porážka v dalším pokusu o získání křesla v Senátu v roce 1970, tentokrát s Lloydem Millardem Bentsenem Jr., ale Bushův optimismus zchladila. V tu chvíli se zdálo, že mu opravdu vysoká politika není souzena.

Nečekané jmenování americkým velvyslancem při OSN prezidentem Richardem Nixonem v roce 1971 bylo pro Bushe mimořádnou příležitostí proniknout do nejvyšší politické ligy jinou cestou. Totéž platilo o jeho zvolení do čela Národního výboru republikánské strany v roce 1973, kde měl za úkol především bránit prezidenta a Bílý dům před drtivými dopady aféry Watergate. Bush byl vůči Nixonovi mimořádně loajální; tomu, aby skandál prezidenta zničil, ale zabránit nedokázal. Výše zmíněná věrnost a manažerské schopnosti nicméně Bushovi zajistily jiná vládní angažmá – nejprve post vedoucího zastupitelského úřadu Spojených států v Číně (1974–1975), kam jej jmenoval ještě Nixon, a poté post ředitele CIA (1976–1977), jejž mu svěřil pro změnu Gerald Ford, který zpočátku dokonce zvažoval, že mu nabídne funkci viceprezidenta.

Reaganovým viceprezidentem

Za vlády demokrata Jimmyho Cartera (1977–1981) se George Bush vrátil k podnikání, konkrétně k práci pro First International Bank v Houstonu, na částečný úvazek působil i jako profesor na Jones School of Business na Riceově univerzitě (taktéž v Houstonu); kromě toho měl čas i na různé další aktivity. Primárně se ale se svým blízkým přítelem, prominentním právníkem Jamesem Addisonem Bakerem III., chystal na prezidentské volby v roce 1980, neboť měl oprávněně dojem, že úřadující šéf Bílého domu Carter bude „k poražení“.

Republikánské primárky z roku 1980 ale neovládl Bush, třebaže si v nich vedl poměrně zdatně, nýbrž bývalý kalifornský guvernér Ronald Reagan, který v listopadu téhož roku porazil i Cartera a stal se prezidentem. Reagan původně uvažoval, poněkud netradičně, jako o viceprezidentovi o bývalé hlavě státu Geraldu Fordovi; po jeho odmítnutí se ale rozhodl pro Bushe, který měl podporu umírněných republikánů, a navíc byl znám svou oddaností vůči straně i vůči svým šéfům, o jeho již zmíněných schopnostech řídit vysoký úřad nemluvě. Bush Reaganovu nabídku vděčně přijal, aniž v tu chvíli tušil, že zároveň učinil první, avšak klíčový krok ke svému budoucímu prezidentství.

 Osm let, během nichž působil jako ve všech ohledech oddaný zástupce „velkého komunikátora“ (1981–1989), bylo pro Bushe „velkým politickým školením“. Mnohé z toho, co později dokázal, bylo dáno právě zkušenostmi, jež získal v této době. V prezidentské kampani v roce 1988 uspěl jednak díky tomu, jednak díky Reaganově neochvějné podpoře, o níž vypovídalo i to, že Bushovu kampaň vedl Harvey LeRoy „Lee“ Atwater, který řídil i dvě kampaně bývalého prezidenta. Důležitým faktorem bylo i to, demokratický kandidát řeckého původu Michael Stanley Dukakis, dlouholetý guvernér státu Massachusetts, byl příliš slabý a v nejlepším slova smyslu slušný na to, aby dokázal čelit dvojici zkušených a mimořádně tvrdých politických matadorů, jakými byli Bush a Reagan (Bush nakonec získal 53,4 % hlasů, 40 států a 426 volitelů, zatímco Dukakis „pouze“ 45,6 % hlasů, 10 států + Washington DC a 111 volitelů).

Pád SSSR a válka v Kuvajtu

První léta v Bílém domě se Bushovi vcelku vydařila. Na domácí politické scéně sice působil spíše jako ten, kdo udržuje věci v chodu, než aby je řídil a udával směr, na zahraničněpolitickém poli šel ale, s mírnou nadsázkou řečeno, od úspěchu k úspěchu. Nejprve byl svědkem (záměrně píšu „byl svědkem“, neboť k němu aktivně příliš nepřispěl) pádu komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě a následně též Sovětského svazu, což mu u řady lidí „udělalo (ne zcela zaslouženě) velké jméno“. Bushova administrativa se pyšnila i tím, že zasadila o znovusjednocení Německa a o odchod sovětských vojsk z této země, třebaže si to hlavní spojenci – Velká Británie a zpočátku i Francie – nepřáli.

K Bushově reputaci „vůdce svobodného světa“ přispělo i to, že se na přelomu let 1990 a 1991 přes počáteční váhání postavil do čela mezinárodní aliance pod hlavičkou Organizace spojených národů, jež během tzv. první války v (Perském) zálivu (Gulf War) vytlačila irácké jednotky z Iráku, který předtím nezákonně obsadily. Vojenská operace Pouštní bouře (Desert Storm) z ledna a února 1991 byla velmi rychlá s minimem obětí na stranách spojenců, což všechny strany kvitovaly s povděkem. Skutečnost, že spojenci nedotáhli vítězné tažení až do Bagdádu a ponechali iráckého diktátora Saddáma Husajna u moci, již ale byla přijata nejednoznačně a vyvolala pochybnosti o Bushově rozhodnosti a o jeho politické odvaze. S rozpaky byla ostatně vnímána už invaze USA do Panamy z přelomu let 1989–1990, během níž americká vojska svrhla a zatkla tamního vůdce Manuela Noriegu v údajných obavách o status Panamského průplavu a s vysvětlením, že hájí „výsostné americké zájmy“.

Zbytek roku 1991 a rok 1992 přinesly Bushovi první vážné problémy, a do na domácí politické scéně. Země se potýkala s hospodářskou recesí, se s ní související rostoucí inflací a nezaměstnaností, stejně jako s vysokým státním dluhem (což bylo, abychom nebyli nespravedliví, zcela bez debaty „dědictví po Reaganovi“). Bush a jeho vláda reagovali pomalu a navíc nešťastně, včetně zvýšení některých daní, což hlavně tvrdé jádro republikánů pokládalo za skandální porušení předvolebního slibu z roku 1988. Prezident sice v Kongresu i na veřejnosti vysvětloval, že tak učinil se sebezapřením a donucen okolnostmi, jeho důvěryhodností to však vážně otřáslo, což bylo v roce, kdy obhajoval svůj mandát, krajně nešťastné.

Bushův odkaz

Bushův zpočátku nepravděpodobný a poté podceňovaný protivník William Jefferson „Bill“ Clinton, mladý guvernér chudého, „polozapomenutého“ Arkansasu, se navíc ukázal velice zdatným soupeřem. Bylo tomu tak jednak díky tomu, že se s úspěchem prezentoval jako středový politik, přijatelný pro demokraty i pro umírněné republikány, kteří z nějakých důvodů nechtěli dát hlas Bushovi, jednak proto, že chytře akcentoval ekonomická témata, a navíc příliš nezaostával v těch zahraničněpolitických. Proti Bushovi hrálo i to, že do voleb razantně vstoupil třetí kandidát, miliardář Ross Perot, jenž se ostře vymezil proti němu i proti Clintonovi; velké množství hlasů, které získal (bezmála 19 %, což byl nejlepší výsledek nezávislého kandidáta ve 20. století), však nakonec chybělo hlavně úřadujícímu prezidentovi, který tak musel Bílý dům nečekaně opustit už po čtyřech letech.

George Bush odcházel z Washingtonu rozladěn a s pocitem nevděku, že voliči nedokázali dostatečně ocenit „velké dílo“, jež po něm zůstalo nedokončené. O jaké „velké dílo“ šlo, ale věděl jen on sám. Instinkt voličů byl v zásadě správný. Bush byl až na výjimky úspěšný pouze do té doby, dokud mu stačilo být „strážcem Reaganova odkazu“. Třebaže byl hlavou státu v době, kdy se zhroutil komunismus a kdy se po skončení studené války v krátkém „unipolárním okamžiku“ rodil svět nový, nedokázal přijít kromě již trochu otřepaných frází o „vítězství svobody a demokracie“ se skutečně přesvědčivou vizí, jak by měl tento nový svět vypadat a jak by k němu měly USA přispět. Neschopnost dostát v těžkých časech svým slibům a nedostatek charismatu mu navíc odradily i ty voliče, kteří by se bez smysluplné vize v zásadě obešli. Jeho porážka tak byla v podstatě nevyhnutelná.    

Příběhy amerických prezidentů

Američané si počátkem listopadu po čtyřech letech opět zvolí prezidenta. Ten je nejen hlavou státu, ale i jedním z nejmocnějších politiků na světě. V seriálu INFO.CZ se proto ohlížíme za tím, jaké osobnosti ve 20. a na počátku 21. století v Bílém domě úřadovaly, jak je vnímali jejich současníci v „Americe“ i v zámoří a jak na ně s odstupem času nahlíží „velká historie“.

SDÍLET