„Chci být dalším zdrojem informací pro Trumpa,“ říká europoslanec Zahradil pro INFO.CZ

Lucie Bednárová

Český europoslanec Jan Zahradil platí v Evropském parlamentu za zkušeného mazáka, za chvíli v něm završí třináct let. O návratu do české politiky zatím neuvažuje, čeká, jak dopadnou podzimní volby do Poslanecké sněmovny pro jeho ODS. Mezitím se chce soustředit na svou práci europoslance a být důležitým kanálem informací o Evropě pro vznikající administrativu Donalda Trumpa. „Nechci, aby byl odkázán pouze na to, co říká pan Juncker a další papaláši z Bruselu,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ.

V devadesátých letech byl hvězdou ODS. Stál u jejího založení, později se stal jejím místopředsedou a v jejích barvách vstoupil do Poslanecké sněmovny a v roce 2004 poprvé i do Evropského parlamentu, kde působí doteď. Mnozí by řekli, že tam „byl uklizen“, protože „sejde z očí, sejde z mysli“, ale přesto třiapadesátiletý Jan Zahradil patří k nejvýraznějším tvářím strany a neztratí se ani v europarlamentu, odkud o sobě pravidelně dává vědět.

Kdo je Jan Zahradil?

Jan Zahradil je v současné době poslancem Evropského parlamentu za Občanskou demokratickou stranu (ODS), kterou pomáhal v minulosti zakládat. V roce 1998 se stal poslancem Parlamentu České republiky a až do roku 2006 působil jako stínový ministr pro zahraniční věci. V roce 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technickou v Praze se specializací na vodní a přírodní technologie. Je velkým fanouškem hudby, především rocku, ale rád si poslechne i metal, etno nebo trip-hop.

Zahradil patří k nejaktivnějším politikům na sociálních sítích, kde si často nebere servítky. Pravidelně se naváží do evropské a zahraniční politiky současné vlády, ostře kritizuje německou kancléřku Angelu Merkelovou a ostřeluje bruselské úředníky za to, že podle něj slepě vedou EU k hlubší integraci a federalismu. I proto je co chvíli hostem například televizních diskusí, které dokáže pořádně okořenit. Jeho mediální obrázek dokresluje už nesmazatelná nálepka někdejšího oblíbence Václava Klause, se kterým se později za nejasných okolností rozkmotřil.

Nálepkování Zahradilovi nevadí, nebo si na něj možná už zvykl. „Bez toho, aniž by člověk nebyl vidět, se politika dělat nedá. I když je to často značně zjednodušené, tak je pořád lepší než nic,“ říká mi nad šálkem lístkového zeleného čaje.

Rozpad EU je příliš riskantní

Zahradil ví, o čem mluví. V souvislosti se svými postoji vůči EU a její integraci bývá označován za euroskeptika, aniž by bylo vždy zřejmé, co pojem ve skutečnosti znamená a zda do něj europoslancovy teze o Evropě zapadají. „V Česku jste buď pro EU, nebo proti. Nic jiného se tady nenosí,“ říká. Sám sebe vidí někde uprostřed a mluví o sobě jako o eurorealistovi. Integrace EU by podle něj neměla směřovat k měnové, fiskální, daňové či bankovní unii a liché jsou prý i projekty typu společné azylové politiky nebo společné evropské armády. „Nejdu však tak daleko, abych říkal: vystupme, nebo to rozpusťme,“ zdůrazňuje. Rozpad EU by byl prý příliš riskantní experiment, protože „nevíme, co by na jejím místě vzniklo jiného“. Lepší je nynější podobu EU reformovat, vysvětluje.

Ne vše je ale v Bruselu nutně špatně a evropská integrace má podle Zahradila i své pozitivní stránky. Jednou z nich je obchodní politika EU, do které spadá společné vyjednávání dohod o volném obchodu se třetími státy. „Pro Česko to má velký význam. Pokud budeme vyjednávat spolu s EU třeba s Čínou, Indií nebo USA, určitě se dají dohodnout mnohem lepší podmínky, než kdybychom byli za jednacím stolem sami za sebe,“ říká europoslanec, který v Evropském parlamentu zasedá ve výboru pro mezinárodní obchod, kde se už několik let snaží povzbuzovat například vztahy EU s Vietnamem.

Jedno telefonní číslo na Evropu je minulost

Zahraniční politika provází Jana Zahradila po celou dobu jeho politické kariéry. Po rozdělení Československa byl poradcem premiéra pro zahraniční a politické záležitosti a na úřadu vlády vedl oddělení pro evropskou integraci. Od roku 1998 působil osm let jako stínový ministr ODS pro zahraniční věci a v roce 2002 zastupoval Česko při přípravě ústavní smlouvy EU, předchůdkyni Lisabonské smlouvy, kterou Nizozemci a Francouzi smetli v referendu. I dnes platí ve straně za zahraničněpolitického odborníka.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital