KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na rozdíl od post-brexitové Velké Británie a post-trumpovských Spojených států amerických, které se nacházejí, s nadsázkou řečeno, v „roce jedna“, je Spolková republika Německo prozatím stále ještě v „roce nula“. O tom, jakým směrem se v dalších letech vydá, se rozhodne až v příštích volbách do Spolkového sněmu, jež se budou konat letos na podzim, konkrétně 26. září. Na rozdíl od mnoha předchozích let, kdy v nich více či méně přesvědčivě, ale jistě vyhrávala koalice CDU/CSU v čele s Angelou Merkelovou, jsou jejich výsledky a jméno šéfa budoucí vlády velkou neznámou.
V Německu končí jedna velká, všem problémům navzdory úspěšná éra. Když se křesťanská demokratka Angela Merkelová (*1954), žačka „velkého kancléře (znovu)sjednotitele“ Helmuta Kohla (1930–2017; v čele vlády 1982–1998), kterého ovšem nekompromisně opustila po propuknutí skandálu s nelegálním financováním CDU (Christlich Demokratische Union), stala v roce 2000 po Wolfgangu Schäublem její předsedkyní a v roce 2005 po sociálním demokratovi Gerhardu Schröderovi i spolkovou kancléřkou, nikoho něco podobného ani v náznaku nenapadlo.
Merkelová, rozená Kasnerová, „děvče z východu“ (její rodina v čele s otcem Horstem, luteránským pastorem, se z Hamburku přestěhovala do NDR, když jí bylo pouhých pár měsíců), své první „spolkové volby“ vyhrála jen o vlásek a stejně těsná byla i její většina s liberály, tj. s FDP (viz dále), ve Spolkovém sněmu. V dalších volbách, v letech 2009 a 2013, ale již doslova triumfovala a nakonec vyhrála i počtvrté v roce 2017. Tehdejších necelých 33 % bylo sice nejméně, kolik kdy získala, vezmeme-li ale v potaz, že se jednalo už o čtvrté volby v řadě, ve kterých v čele kandidátky CDU/CSU stála, navíc po tzv. uprchlické krizi z let 2015–2016, jež notně otřásla celou Evropou, Německo nevyjímaje, jednalo se o skutečně bezprecedentní úspěch. Složité vyjednávání o vládě, kterou nakonec (nikoli poprvé) vytvořila se sociální demokracií (Sozialdemokratische Partei Deutschland; SPD), a zjevná únava po dlouhých letech „na vrcholku kluzkého stožáru“, Merkelovou nicméně přimělo nejprve k odchodu z čela strany a posléze i k prohlášení, že vládní koalici nepovede ani do příštích voleb. Zápas o podobu post-merkelovského Německa mohl začít.
Ještě než se k němu dostaneme, je třeba říci, že vládnutí šlo kancléřce, která nikdy nedisponovala mimořádným charismatem, ale zato si Němce získala nesmírnou pracovitostí, téměř mateřskou, opatrovnickou pečlivostí, solidností a důvěryhodností (odtud trefná přezdívka Mutti Merkel) neobyčejně dobře a voliči to, jak jsem již uvedl, jaksepatří oceňovali. Nic na tom ne(z)měnilo ani to, že její političtí odpůrci často kritizovali způsob, jakým řeší, respektive neřeší problémy jejich tzv. „vyseděním“ (tj. trpělivým čekáním na okamžik, kdy se krize přežene) i to, že jen málokdy přichází s originálním a inovativním řešením. Kancléřku vážně neohrozila ani již zmíněná imigrantská krize, během níž její oponenti kritizovali pro změnu neortodoxní, nadobyčejně vstřícný přístup k utečencům. Merkelová trvala na svém dnes již legendárním „Zvládneme to!“ („Wir schaffen das!“) a nakonec krizi „ve zdraví“ přestála. Ve skutečnosti jí ale viditelně ubývaly síly i energie rvát se dál, několik zdravotních kolapsů na veřejnosti toho bylo jasným dokladem. Přišel čas hledání nástupce, respektive nástupkyně, což se stalo, na první pohled překvapivě, složitější než to nejkomplikovanější vládnutí.
První kancléřčina volba, jež padla na katoličku Annegret Krampovou-Karrenbauerovou, známou jako AKK (*1962), se ukázala jako poněkud nešťastná, podle některých politiků i novinářů dokonce katastrofální. Bývalá premiérka Sárska (2011–2018) a ministryně obrany ve čtvrté vládě Merkelové (od roku 2019) sice byla kancléřce oddaná a ochotná stylizovat se téměř za všech okolností do role její (lehce akčnější) kopie, brzy se ale ukázalo, že ani náhodou nedosahuje kvality originálu. Neschopnost získat si trvale podporu „těžkých stranických vah“, stejně jako neschopnost přesvědčit řadové straníky i širokou veřejnost o tom, že by dokázala řídit zemi i bez své mentorky za zády vedla nakonec AKK k tomu, že v roce 2020 oznámila, že nebude ve všeobecných volbách usilovat o post předsedkyně vlády a že odstoupí i z čela strany, což se také stalo. První kolo boje o nástupnictví tudíž skončilo nepříjemným nezdarem.
Druhé kolo jsme sledovali tak říkajíc v přímém přenosu poměrně nedávno. Poněkud nečekaným vítězem elektronického hlasování se stal Armin Laschet (*1961), od roku 2017 ministerský předseda spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, kde vede koaliční kabinet s FDP, jenž v prvním kole porazil předsedu Zahraničního výboru Spolkového sněmu Norberta Röttgena (*1965) a ve druhém vlivného Friedricha Merze (*1955), podporovaného mimo jiné již zmíněným Wolfgangem Schäublem. Zatímco Röttgen si svou účastí ve volbách spíše jen pojišťoval postavení v širším vedení strany, Merz v nich byl mírným favoritem, stejně jako v roce 2018, kdy překvapivě prohrál s Krampovou-Karrenbauerovou, jež vytěžila maximum z podpory Merkelové.
Nyní tedy Merz, konzervativnější či, chcete-li, pravicovější politik než Laschet a Merkelová, neuspěl podruhé, což jej vzhledem k jeho věku činí, pokud jde o možnost, že by se ještě někdy postavil do čela CDU, takřka, opakuji, takřka, odepsaným. Dvě porážky ve dvou letech jsou až příliš mnoho na to, než aby na něm neulpěl nepříjemný pach „muže, jenž není schopen zvítězit“. Druhým, méně nápadným poraženým z lednových voleb je Jens Spahn (*1980), úřadující spolkový ministr zdravotnictví, jeden – na rozdíl od AKK i Lascheta – z nejoblíbenějších politiků v celém Německu. Spahn nicméně nesebral odvahu přímo ke kandidatuře na post šéfa a kandidoval „pouze“ na místopředsedu, v čemž sice uspěl, ale získal přitom nejméně hlasů ze všech zvolených, což jeho šance ucházet o post kandidáta na kancléře na CDU/CSU dosti snížilo. Na konzervativní CDU je zkrátka stále ještě příliš mladý a jeho vzestup až příliš „raketový“. Na rozdíl od Merze má ale dost času a podle mého názoru o něm ještě hodně uslyšíme.
Muž, o kterém se v poslední době v souvislosti s letošními volbami do Spolkového sněmu hodně mluvilo a mluví, třebaže na post šéfa CDU nekandidoval, je předseda bavorské vlády Markus Söder (*1967), který v tomto úřadu vystřídal Horsta Seehofera (*1949), jenž si prozatím podržel post předsedy CSU (Christlich-Soziale Union in Bayern) a současně „povýšil“ do Berlína do funkce ministra vnitra, stavebnictví a domoviny. Jak se Söder v následujících měsících zachová, zatím není jasné. Jako úspěšný předseda vlády v Bavorsku, v nejsilnější a nejbohatší spolkové zemi, by se v boji o kandidaturu na úřad spolkového kancléře mohl pokusit prosadit i proti Merzovi či Spahnovi, vítězství Lascheta ale jeho šance ještě zvýšilo. Zda Söder tomuto „pokušení“ odolá, si netroufnu říci. Na jedné straně by měl v „primárkách“ proti Laschetovi i v zářijových volbách reálnou naději uspět, na druhé straně ale musí čelit tzv. „bavorskému syndromu“ – jediní dva dosavadní „bavorští“ kandidáti na kancléře, Franz Josef Strauss (1915–1988) a Edmund Stoiber (*1941), v nich totiž prohráli, což poznamenalo jejich další politickou kariéru. V Söderově případě bude podle mého názoru záležet především na tom, jak úspěšně si vláda Angely Merkelové povede v boji s koronavirovou pandemií. Laschet je zjevně její „kůň“ a navíc přímý pokračovatel, takže pokud vláda nakonec uspěje, bude mít poměrně velkou šanci; pokud by ale vláda situaci více či méně nezvládala a její kritika na veřejnosti by sílila, vsadil bych se, že to Söder, „bavorský syndrom“ sem, „bavorský syndrom“ tam, zkusí.
Otázek, na které je v souvislosti s německými parlamentními volbami třeba odpovědět, je nicméně více. Předně jde o to, zda a jak ve volbách uspěje poměrně častý a nejlogičtější partner CDU/CSU, a sice Svobodná demokratická strana (Freie Demokratische Partei; FDP), v jejímž čele stojí už od roku 2013 politolog Christian Lindner (*1979), a hlavně na tom, nakolik se „zmobilizují“ sociální demokraté. Ofaf Scholz (*1958), dlouhodobě spojený s hamburskou sociální demokracií, byl prohlášen stranickým kandidátem na kancléře velmi brzy, již v srpnu loňského roku. Stalo se tak navzdory tomu, že o rok dříve neuspěl společně s Klarou Geywitzovou v souboji o posty spolupředsedů, v němž prohráli s představiteli levicového křídla SPD Norbertem Walter-Borjansem a Saskií Eskenovou (ano, takto genderově [hyper]korektně, to dnes mají němečtí „socani“ ve straně nastavené). Scholz je v současné době vicekancléřem a spolkovým ministrem financí, což jej činí celoněmecky dobře viditelným a v tomto smyslu je to pro něj nepochybně plus. Oba posty jsou ale zároveň Scholzovou největší slabinou, stejně jako slabinou SPD, která je už dlouhá léta vnímána jako slabší (sparing)partner CDU/CSU, jako solidní spoluvládce, nikoli ale jako hlavní vládce sám. Křesťanským demokratům se zkrátka v merkelovské éře podařilo učinit ze socialistů ty „věčně druhé“, což pro ně bude letos strašně těžké, ne-li nemožné změnit, a to tím spíš, že mají na vnitropolitické scéně další silné soupeře a vyzývatele.
Tím největším a nejambicióznějším jsou němečtí zelení, přesněji řečeno Spojenectví 90/Zelení (Bündnis 90/Die Grünen), jejichž předvolební preference jsou stejně velké jako jejich touha po moci. O straně s dvojhlavým vedením (podobně genderově korektním jako u sociálních demokratů), tj. s Annalenou Baerbockovou (*1980) a Robertem Habeckem (*1969), se už nějaký čas mluví jako o „černém koni“ voleb a prozatím není důvod prognózám nevěřit. Zejména spisovatel a člen zemské vlády ve Šlesvicku-Holštýnsku Habeck je u našich sousedů velmi oblíbený, a to nejen u mladé generace, ale napříč všemi věkovými skupinami a profesemi. Právě on proto znamená pro sociální demokraty možná největší nebezpečí vůbec, na druhé straně je ale pro ně nadějí na to, že by spolu s ním mohli za příznivých okolností, tj. v případě solidního výsledku SPD, výtečného výsledku Zelených a slušného výsledku Levice (Die Linke), jejímiž spolupředsedy (už zase) jsou Katja Kippingová (*1978) a Bernd Riexinger (1955), skládat vládu.
Opomenout nelze ani dlouhodobě opoziční Alternativu pro Německo (Alternative für Deutschland; AfD), v jejímž čele stojí pro změnu dva muži – ekonom a vysokoškolský kantor Jörg Meuthen (*1961) a bývalý křesťanský demokrat Tino Chrupalla (*1975). O tom, že AfD pronikne podruhé za sebou do Spolkového sněmu, pochybuje jen málokdo, o tom, že by se podílela na sestavování vlády, však v německém prostředí nemůže být řeč. Stačí si vzpomenout na skandál, který propukl poté, co se ministerským předsedou Durynska nechal před rokem i hlasy AfD zvolit šéf tamní FDP Thomas Kemmerich (který pak musel pod obrovským tlakem po jediném dni ve funkci rezignovat). Na druhé straně ale rozsáhlý průzkum veřejného mínění z loňského roku ukázal, že téměř polovina Němců vidí do deseti let AfD jako vládní stranu. Zda mají tyto hlasy pravdu, nevím, v letošním roce s tím ale počítat v žádném případě nelze.
Jaké řešení bude tenhle složitý rébus mít, v současné době není jasné, na to si musíme počkat do konce září s tím, že není vyloučeno žádné překvapení. Jedno nicméně jasné je: na tuto éru německých dějin, tj. léta vlády Angely Merkelové, bude většina Němců vzpomínat v dobrém, třebaže některé kancléřčiny kroky (například nemilosrdný přístup k Řecku, těžce postiženému finanční krizí na počátku druhého desetiletí tohoto století, naopak extrémně vstřícný přístup k imigrantům v letech 2015–2016, snad až příliš velký důraz na „europeizaci“ země v rámci Evropské unie, rodícího se evropského superstátu atd.) vyvolávaly a vyvolávají odpor části společnosti. Politická a ekonomická stabilita, všem výše zmíněným výtkám navzdory, ale pro Němce byla a je nade vše a Merkelová jim této stability dopřála do sytosti. Jak bude kancléřka hodnocena s větším časovým odstupem, je jiná otázka a odpověď záleží na příliš mnoha faktorech, včetně dalšího vývoje nejen v Německu, ale i v dalších evropských zemích a možná i ve světě.
