Doba, která řvala: Jak se žilo před sto lety aneb „Zlatá dvacátá léta“

Jednadvacáté století letošním rokem pokračuje v již třetí dekádě. V čem je podobná a v čem úplně jiná od „zlatých dvacátých let“ století předchozího? Unikátní pohledy o sto let zpět nabídne čtenářům INFO.CZ nový seriál Martina Kováře Roaring Twenties – Doba, která řvala. V prvním díle se zaměříme na to, jak se žilo našim předkům ve Spojených státech amerických a v Evropě. 

Dvacátá léta našeho 21. století, rok 2020 a počátek toho letošního, začala věru zostra. Stačí připomenout atentát příslušníků amerických ozbrojených sil na velitele íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního, definitivní odchod Velké Británie z Evropské unie, mimořádně vypjaté prezidentské volby v USA mezi Donaldem Trumpem, obhajujícím svůj mandát, a jeho vyzývatelem Joem Bidenem, a – to hlavně – koronavirovou pandemii, jež se stala největší výzvou (nejen) západního světa od konce studené války a v některých ohledech i od konce druhé světové války v roce 1945. Připočteme-li k tomu, jak se, znovu především na Západě, dramaticky mění politické a společenské klima, nemluvě o prudkém růstu vlivu nových technologií, sociálních sítí atd., není se co divit, že mnozí politici, novináři a experti z nejrůznějších oborů mluví a píší o tom, že žijeme v jakési „době na rozhraní“, ve vskutku přelomových časech.

Zajímavé je, podíváme-li se do historie, že dvacátá léta minulého století byla vnímána podobně. Také tzv. Roaring Twenties, doslova „léta, která řvala“ či „řvoucí léta“, anebo též „zlatá dvacátá léta“, která dodnes fascinují historiky i zájemce o dějiny z řad širší veřejnosti, začala rovněž celosvětovou pandemií, v tomto případě pandemií španělské chřipky, jež decimovala populaci fyzicky oslabenou nedávno skončenou světovou válkou a psychicky deptanou pochmurnou bezútěšností prvních poválečných měsíců a let. Také ona přinesla do života společnosti tolik převratných novinek, že se o nich po právu mluví jako o „zrození moderní doby“. Pojďme se proto v novém seriálu INFO.CZ za dvacátými léty minulého století ohlédnout, říci si, v čem všem byla unikátní, a zamyslet se nad podobnostmi dekády, v níž nyní žijeme, s nimi.

Jak jsem již naznačil, Roaring Twenties se zrodila z Velké války (Great War), jak lidé v Británii a ve Spojených státech nazývali první světovou válku, neboť netušili, že je dvacet let po jejím skončení čeká svět druhý, ještě děsivější ozbrojený konflikt, a tomuto „těžkému porodu“ v mnoha ohledech odpovídal i jejich průběh. V USA, jež daly této dekádě proslulost především, byla nicméně dvacátá léta v první řadě obdobím do té doby nevídané hospodářské prosperity, boomu, který přesáhl představivost nejen průmyslníků, finančníků a politiků, ale i Američanů ze středních i pracujících vrstev. V překotném rytmu se rodila, respektive rozvíjela nová, moderní odvětví, například automobilový průmysl. Henry Ford I., majitel gigantických závodů v Detroitu, patřil k nejobdivovanějším a nejuctívanějším mužům doby. Jeho „zázraky na kolech“, modely T a A, se staly skutečným symbolem „zlatých dvacátých let“. Američané pracovali jako nikdy předtím, na rozdíl od předchozích let ale bohatli příslušníci všech společenských vrstev. Kapitalismus amerického typu se zdál být velkým „vítězem dějin“, prosperita se jevila jako nekonečná a život příliš krátký na to, aby si ho bylo možno užít.

Prudkému hospodářskému rozvoji odpovídalo i to, kdo vládl ve dvacátých letech v Bílém domě. Všichni tři republikánští prezidenti tohoto desetiletí – Warren Harding (1921–1923), Calvin Coolidge (1923–1929) a Herbert Hoover (1929–1933) – byli rozhodní obhájci soukromého podnikání, věřili v „americký sen“, tj. v pilnou, tvrdou práci, přinášející úspěch, ve svobodu jednotlivce a v „malý“ stát, stejně jako v izolacionistickou zahraniční politiku, jsouce (včetně světa znalého Hoovera) hluboce přesvědčeni o tom, že plést se zejména do složitých evropských záležitostí nemůže přinést velmoci za oceánem nic dobrého. V této politice ostatně dlouho pokračoval i jejich nástupce ve Washingtonu, demokrat Franklin D. Roosevelt (v úřadu v letech 1933–1945), jehož přinutilo ukončit izolacionismus až napadení USA Japonskem a vyhlášení války ze strany nacistického Německa na konci roku 1941.

„Hon na čarodějnice“ po americku. Ozvěny mccarthismu po sedmi dekádách

Viděno jiným úhlem pohledu jsou americká dvacátá léta dodnes adorovaným „jazzovým věkem nekonečných večírků“ (Jazz Age), érou nové, ďábelským rytmem klokotající muziky, kterou (takřka naprosto) ovládli geniální černošští hudebníci jako Fletcher Henderson, Duke Ellington (s výjimkou George Gershwina, jehož Rapsodie v modré [Rhapsody in Blue] z roku 1924 se stala jakousi neoficiální hymnou dekády) a mnozí další, oslňující v newyorském (a později též v chicagském) Cotton Clubu a v jiných slavných tančírnách pro změnu převážně bílé posluchače a tanečníky, oblečené podle nové „bláznivé“ módy. Idoly doby se staly filmové hvězdy z „továrny na sny“ – kalifornského Hollywoodu, jako byli Douglas Fairbanks, Mary Pickfordová či „králové němé grotesky“ – Charlie Chaplin, Harold Lloyd, Buster Keaton, Laurel a Hardy a další. Filmový průmysl, opakuji, průmysl, podporovaný agresivní, avšak efektivní reklamou, jejíž podstatu vystihoval slogan „Prodat lze úplně všechno, pánové, stačí vědět jak na to!“, se stal jedním z neziskovějších v zemi; chodit večer do biografu a poté tancovat bylo, zejména pro mladou a mladší střední generaci samozřejmou součástí městského životního stylu.

S tímto životním stylem souvisela nejen již zmíněná móda, ale i „sexuální revoluce“, jedno z mnoha vyjádření či jeden z mnoha projevů ženské emancipace, jež byla dalším charakteristickým rysem nové doby, byť přirozeně nikoli všude. Venkovské „zapadákovy“ na středozápadě a severozápadě země a obecně oblasti, kde se převážně farmařilo, zůstávaly i nadále bytostně konzervativní, a to tím spíš, že je nezasáhla vlna prosperity, z níž profitovala velká i menší městská centra. V případě amerického venkova zkrátka o žádných „zlatých dvacátých letech“ nelze mluvit, nejen na jejich konci, ale ani v průběhu tohoto pozoruhodného a rozporuplného desetiletí; místo toho zde bylo po celou dobu patrné zprvu spíše instinktivní a později takřka hmatatelné tušení Steinbeckových „hroznů hněvu“.

Dvacátá léta, to byla rovněž dekáda označovaná jako „zlaté časy rádia“ (Radio Days) a prvopočátků televizního vysílání, stejně jako desetiletí velkých úspěchů tehdy módního letectví, například prvního letu přes Atlantik, který v roce 1927 podnikl důstojník americké armády Charles A. Lindberg, Jr. Uctívanými „hrdiny davů“ byli též proslulí sportovci, třeba boxerský šampion v těžké váze Jack Dempsey, přezdívaný Kid Blackie či The Manasa Mauler, anebo tenisový idol, sedminásobný vítěz US Open a také „triumfátor“ z Roland-Garros a z Wimbledonu William Tilden, zvaný „Velký Bill“. Totéž platilo i, pro někoho možná překvapivě, ve dvacátých letech však zcela příznačně, o architektech éry a stylu „Art Deco“, kupříkladu o Williamu Van Alenovi, autorovi newyorské Chrysler Building z let 1928–1939, či o Williamu F. Lambovi, který stál za projektem Empire State Building, realizovaným rovněž v NYC na přelomu dvacátých a třicátých let (1930–1931).

„Zlatá dvacátá léta“ ale psala i jiné, kontroverznější příběhy. Jedním z nich byl nemilosrdný boj federální vlády a všech represivních složek státu vůči nepočetným členům Komunistické strany USA a příslušníkům odborového hnutí (tzv. Rudé nebezpečí, Red Scare). Politická levice v tomto smyslu interpretovala i známý případ dvou dělníků - anarchistů italského původu, Ferdinanda Nicoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho, odsouzených za loupežné přepadení a dvojnásobnou vraždu a popravených v roce 1927, třebaže scházely přesvědčivé přímé důkazy o jejich vině. O hluboce zakořeněném odporu velké části politických elit i „obyčejných Američanů“ vůči přistěhovalcům, kteří se již v časech před Velkou válkou valili do země jako nezadržitelný příliv, svědčilo schválení zákona o omezení imigrace v Kongresu v roce 1924. O tom, jak akutní byly rasové problémy Ameriky, vypovídalo pro změnu oživení činnosti Ku-Klux-Klanu ve dvacátých letech, inspirované mimo jiné (nezáměrně) monumentálním velkofilmem „Zrození národa“ (The Birth of the Nation; 1915) režiséra Davida Llewelyna Warka Griffitha, na veřejnosti známého jako D. W. Griffith.

„Jatka číslo pět.“ Spojenecké bombardování Drážďan jako cesta k rychlému vítězství, nebo válečný zločin?

K Roaring Twenties patřila neodmyslitelně i prohibice, vynucovaná od roku 1919 na základě federálního zákona na území celých Spojených států. Právě, třebaže nejen s ní, souvisel vznik amerického organizovaného zločinu, jehož nejznámějším představitelem byl jiný Američan italského původu Alphonse „Al“ Capone, jehož děsivá i fascinující zločinecká kariéra, během níž celé desetiletí fakticky ovládal severoamerické Chicago a jeho okolí, skončila až v roce 1931, kdy byl odsouzen a uvězněn za daňové úniky. Romány spisovatele Samuela Dashiella Hammetta „Rudá žeň“ (Red Harvest; 1929) a „Skleněný klíč“ (The Glass Key; 1931) jsou dodnes strhujícím, umělecky nejpřesvědčivějším svědectvím o této odvrácené, temné tváři Ameriky „dvacátých let“, podobně jako povídky jeho kolegů uveřejňované v časopise „Černá maska“ (Black Mask), založeném v roce 1920.

Daleko za oceánem, na „starém kontinentě“, v Evropě, žili lidé odlišná a mnohem méně „zlatá“ dvacátá léta. Velká válka zde zanechala hlubší rány, jež se hojily déle a složitěji než v Americe. Z Pařížské mírové konference v roce 1919 vzešla nejen nejednoznačně přijímaná mírová smlouva s Německem, ale i nový „versailleský systém“, jenž měl být společně s nově ustavenou Společností národů (League of Nations) zárukou toho, že se tragédie z let 1914–1918 nebude opakovat. První světová válka však byla nejen příčinou nezměrného utrpení mnoha lidí, ale i jakýmsi „katalyzátorem“ vzniku tří strašlivých „ismů“ 20. století – ruského (sovětského) komunismu, italského fašismu a německého nacismu. Vladimir Iljič Uljanov zvaný Lenin, Josif Vissarionovič Stalin i Benito Mussolini a Adolf Hitler by jen stěží psali své „studie v šarlatové“ nebýt hetakomb z válečných let. K radikalizaci evropské společnosti přispíval i nerovnoměrný hospodářský vývoj s hlubokými propady, jako například v době tzv. rúrské krize v německé Výmarské republice (1923), kdy rekordní hyperinflace ekonomicky zničila obrovské množství lidí a navíc zásadně, v některých odhledech podobně jako Velká válka, otřásla sto let budovanou strukturou společnosti.

Evropský „návrat k normálním poměrům“ z poloviny dvacátých let, ve velké politice symbolicky představovaný francouzsko-německým smířením na konferenci ve švýcarském Locarnu na podzim 1925, poskytl velké části obyvatel „starého kontinentu“ iluzi, že se Velká válka nebude opakovat. Generace, již americko-francouzská spisovatelka a „socialite“ Gertrude Steinová označila za „ztracenou“ (Lost Generation), všichni ti Ernestové Hemingwayové, Francisové Scottové Fitzgeraldové a další, o nich psal prvně jmenovaný tak geniálně ve „Fiestě“ (The Sun Also Rises; 1926) a, později, v posmrtně vydaných vzpomínkách nazvaných „Pohyblivý svátek“ (A Moveamble Feast; 1964), této iluzi podlehli stejně, jako jí podlehla většina Evropanů, kteří si navíc ve druhé polovině desetiletí užívali dlouho nepoznané prosperity a hojnosti (třebaže ne tak velké jako za oceánem) i – s výjimkou zemí, kde se výše zmíněné „ismy“ již etablovaly u moci, jako v Sovětském svazu či v Itálii – relativního, avšak o to opojnějšího politického klidu.

Jenomže, zatímco na konci dvacátých let svištěla společenská smetánka napříč Evropou legendárním Orient Expressem, o němž „královna detektivky“ Agatha Christieová napíše v roce 1934 jednu ze svých nejslavnějších knih (Murder on the Orient Express), ve Spojených státech se již schylovalo k jedné z klíčových událostí celého století. Poté, co na podzim 1929 na Newyorské burze propukla Velká hospodářská krize (Great Depression) a poté co vzápětí nemilosrdně rozmetala na kusy iluzi o „nekonečné prosperitě“ a o „zářné budoucnosti“ systému zvaného kapitalismus, vynesly její ekonomické a sociální důsledky k moci nejen již zmíněného Franklina D. Roosevelta, jenž v prezidentských volbách na podzim 1932 doslova zničil Herberta Hoovera, ale i – takřka v téže době, v lednu 1933 v Německu – Adolfa Hitlera. „Staré dobré časy“ zkrátka na přelomu dvacátých a třicátých let definitivně skončily a Evropa a svět vykročily, třebaže zprvu nenápadně a sotva postřehnutelně, na cestu ke druhé světové válce, největší tragédii moderních dějin.

Na „zlatá dvacátá léta“ tak zbyla jenom vzpomínka, jež byla o to přívětivější, laskavější a sentimentálnější, čím horší časy Američané i Evropané v následujících desetiletích prožívali. Dnes jsou Roaring Twenties pokládána, podobně jako Swinging Sixties, za jednu z nejunikátnějších dekád 20. století, za přelomové roky, během nichž se, jak jsem už rovněž naznačil, (z)rodily počátky moderní doby a moderní společnosti. Právě proto se Vám je, milé čtenářky a milí čtenáři, budu snažit v novém seriálu INFO.CZ představit, v celém jejich půvabu, v celé jejich dramatičnosti a rozporuplnosti. Každých čtrnáct dní se na ně proto můžete těšit.


SDÍLET
sinfin.digital