Dopady koronaviru na Turecko budou obzvlášť tvrdé. Vyhne se země italskému scénáři?

Erik Siegl

11. 04. 2020 • 15:00

Koronavirová krize a reakce na ni vypovídá nejen o fungování zdravotnických systémů a krizového řízení, ale také o politických a ekonomických poměrech v jednotlivých zemích. Nejinak je tomu v případě Turecka. To před několika měsíci překonalo ekonomickou recesi, nyní čelí rychle rostoucí „dvojité“ krizi a vláda prezidenta Erdoğana dále utahuje šrouby kontroly.

Není překvapivé, že podobně jako mnoho jiných zemí epidemie silně zasáhla i Turecko. Istanbul je velkým obchodním, finančním a turistickým centrem i leteckým hubem světa. Národní dopravce Turkish Airlines až do 27. března obsluhoval svými linkami nejvíce zemí ze všech leteckých společností. Navíc Turecko sousedí s Íránem, jedním z epicenter šíření nákazy, které situaci dlouho hrubě podceňovalo a bagatelizovalo.

Proto bylo poněkud zarážející, že tamní oficiální údaje rostly v porovnání s ostatními evropskými zeměmi pomalu. Nyní však i ony ukazují jednu s nejstrmějších trajektorií denního nárůstu při doposud podstatně nižším rozsahu testování než v Evropě (v přepočtu na hlavu dvaapůlkrát méně než v Česku). Téměř dvě třetiny z více než 42 tisíc případů k 9. dubnu se koncentrují právě v Istanbulu, 15 milionové metropoli a ekonomickém srdci země. Podobně jako v New Yorku, Londýně či Madridu i zde se nyní budují velké polní nemocnice na obou stranách Bosporské úžiny. Emrah Altındiş z Bostonské univerzity varuje, že zejména v hustě zalidněných městech hrozí „tsunami“ a připomíná, že Itálie opožděně zavedla přísnou karanténu v momentě, kdy počet mrtvých přesáhl čtyři sta osob. Toto smutné číslo Turecko dosáhlo už 3. dubna, na druhou stranu je turecká populace podstatně mladší.

Omezení vycházení nyní platí jen pro populaci starší 65 a mladší 18 let. Starosta Istanbulu za opoziční Republikánskou lidovou stranu (CHP) Ekrem Imamoğlu vyzývá k zavedení úplné karantény, což prezident odmítá z obav o ekonomické dopady, byť tento krok zcela nevyloučil. Po razantních opatřeních už týdny volá profesní asociace lékařů TTB, která kritizovala nedostatečnou vybavenost nemocnic ochrannými prostředky a netransparentnost úřadů ohledně počtu a lokace nakažených. Státní zastupitelství doposud zahájilo trestní stíhání přes čtyř stovek osob za „šíření nepravdivých informací“ na sociálních sítích, několik televizních stanic dostalo vysoké pokuty za pořady, které rozebíraly šíření koronaviru a učiněná či možná protiopatření. 

Turecký prezident si je dobře vědom, že země po letech „života na dluh“ nemá žádné podstatné finanční rezervy na krizovou stimulaci ekonomiky, na rozdíl od většiny evropských zemí či USA. Zdráhání omezit plošným zákazem šíření koronaviru však může vést k mnohem větším ekonomickým nákladům, zcela odhlédnuto od počtu možných obětí vleklé epidemie.  

Turecko patří mezi rozvinutými zeměmi k těm ekonomicky a finančně zvláště zranitelným kvůli výši zadluženosti privátního sektoru, státu i aktuální výši devizových rezerv. To odráží i ukazatel CDS (credit default swap) vyjadřující riziko nesplacení státních dluhopisů, který má Turecko mezi velkými ekonomikami tzv. emerging markets nejvyšší. Včera tento index překonal hodnotu 650 bodů, úroveň dosaženou během měnové krize v srpnu 2018. Turecká centrální banka, po odvolání bývalého guvernéra plně pod kontrolou prezidenta, navíc během krátké recese vyčerpala většinu své munice svými devizovými intervencemi na posílení dlouhodobě slábnoucí liry a politikou stimulace ekonomiky prostřednictvím snižování úrokových sazeb. I v uplynulých dnech intervenovala na trhu nákupem státních dluhopisů, což například ČNB nyní pouze chystá. Díky velmi uvolněné měnové a fiskální politice se Turecko sice ke konci loňského roku dostalo z krátké recese, nyní však míří se starými a novými dluhy a beztak vysokou 14 procentní nezaměstnaností do ještě hlubší krize.

Monopol na dobro

Turecká vláda nemá k dispozici sociální a finanční polštář ke zmírnění dopadů, zdráhá se omezit, aby lidé mohli nadále hromadně chodit do práce. V zemi mnoho lidí, včetně syrských uprchlíků, pracuje v šedé ekonomice bez oficiálních pracovních kontraktů či pouze za minimální mzdu.

Ekonomický dopad krize proto bude velmi tvrdý. Deset procent tureckého HDP tvoří nejvíce postižený sektor – turismus. Turkish Airlines, další místní letečtí dopravci jako Pegasus nebo zmínění stavební kontraktoři, kteří investovali se státními zárukami miliardy dolarů do nového obřího letiště v Istanbulu, budou velmi silně zasaženi. Ještě podstatnější je silný odliv krátkodobého investičního kapitálu, který opouští rizikovější trhy. Dlouhodobě slábnoucí turecká lira klesla na nejnižší hodnotu od srpna 2018, kdy zaznamenala až 30procentní devalvaci.

V této situaci se prezident Erdoğan pochopitelně cítí zranitelný a jako vždy i odhodlaný potlačit jakoukoliv opozici vůči své politice. Za viníka rozšíření pandemie do Turecka označil Evropu a USA, protože nedokázaly včas zabránit dalšímu přenosu, nikoliv Čínu. Opozičním starostům Istanbulu, Ankary a vlastně všem dalším ministerstvo vnitra zakázalo bez svolení prezidenta pořádat charitativní sbírky a rozdělovat pomoc zasaženým lidem a malým živnostníkům. To podle něj přísluší pouze státu, respektive prezidentem vyhlášené celonárodní kampani, kam jsou podle dostupných informací nuceni přispívat státní zaměstnanci a firmy. 

Monopolizací práva na „konání dobra“ však Erdoğan nejen omezuje iniciativu a pomoc druhých, ale riskuje i své vlastní postavení. Zdroje státu, finanční či manažerské, v této krizi nedostačují ani v podstatně bohatších zemích a občané to tak všude vnímají. Testem zvládání krize projde brzy i jeho příslib, že roušky budou distribuovány zdarma všem domácnostem, poté co byl zakázán jejich volný prodej.

Na rozdíl od řady okolních zemí i Spojených států, kde se nyní epidemie rychle šíří, mají turečtí občané jistou výhodu – všeobecné zdravotní pojištění, které se vztahuje i na přibližně 3,6 milionu syrských uprchlíků. Jeho zavedení bylo před patnácti lety jedním z úspěchů prvního období vlády AKP. Investice do celkově podfinancovaného zdravotnictví v posledních letech však směřovaly více do staveb než na platy personálu a samotnou péči. Státní PPP projekty sice postavily městským aglomeracím velké nemocnice pro tisíce pacientů, peněz na její vybavení a zejména odpovídající zaplacení personálu se však už roky nedostává. Rozpočet rezortu naopak zatěžují vysoké roční platby soukromým kontraktorům, kteří zabezpečují vše kromě toho nejpodstatnějšího – samotné zdravotní péče. Mnoho mladých lékařů a sester ve státním sektoru bylo nuceno přijmout horší smluvní podmínky a pokud měli možnost, hledali příležitosti v Evropě (převážně Německu a dalších zemích s velkou a stárnoucí tureckou komunitou). I kvůli tomuto odlivu mozků má dnes Turecko podle údajů OECD na obyvatele dvakrát méně lékařů a dokonce třikrát méně sester než Itálie. Masivní čistky po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v červenci 2016 zasáhly i zdravotnický systém a řízení kvalitně fungujících armádních nemocnic.

Samostatnou kapitolou je situace v přeplněných tureckých věznicích, kde se nachází asi 300 tisíc vězňů a kde se již vyskytly první případy nákazy. Asi 90 tisíc osob má být dle připraveného zákona amnestováno či propuštěno do domácího vězení. Amnestie se však nemá týkat osob obviněných z „podpory či propagace terorismu“, jejichž počet v posledních třech čtyřech letech raketově narostl na přibližně 50 tisíc. Mezi nimi je i 47 novinářů, řada opozičních politiků, starostů a aktivistů.

SDÍLET