F. D. Roosevelt byl zachráncem Ameriky před hospodářskou krizí a vítězem války s fašismem

Martin Kovář

26. 04. 2020 • 09:00

Žádný jiný politik v dějinách Spojených států amerických nevyhrál ve čtyřech prezidentských volbách v řadě (1932, 1936, 1940 a 1944), a nestrávil v Bílém domě coby hlava státu tolik let jako Franklin Delano Roosevelt. Žádný z amerických prezidentů nemusel čelit tak obrovským, v pravém slova smyslu osudovým výzvám jako on – nejprve Velké hospodářské krizi (1929–1933/34) a poté druhé světové válce (1939/41–1945). Jenom málokterý z nich přitom ale zároveň byl, což s výše uvedeným úzce souvisí, tak obratným politickým intrikánem a manipulátorem jako on. Franklin Delano Roosevelt, třicátý druhý prezident USA (1882–1945; v čele země v letech 1933–1945).

Jak napsal jeden z jeho životopisců, Franklin Delano Roosevelt byl muž, jenž měl v životě – až na výjimky – prakticky neustále štěstí. Narodil se ve městě Hyde Park ve státě New York v lednu roku 1882 do neobyčejně bohaté, vlivné a kultivované rodiny, čemuž odpovídalo i jeho dětství a mládí včetně elitního vzdělání – mladý Franklin absolvoval nejprve episkopální Groton School, poté Harvard College a nakonec Columbia Law School, což ho předurčovalo k právnické či politické kariéře. Ještě během studií na „Kolumbii“ se oženil, rovněž na „své úrovni“ – jeho vyvolenou se stala Anna Eleanor Rooseveltová (1884–1962), vzdálená sestřenice a neteř bývalého prezidenta Theodorea Roosevelta (v Bílém domě v letech 1901–1909), jež se stala nejen Franklinovou partnerkou a matkou jeho šesti dětí, ale i blízkou spolupracovnicí.

Rooseveltův vstup do politiky byl v důsledku výše uvedených skutečností všechno, jen ne překvapivý. Na rozdíl od Theodorea byl ovšem Franklin členem Demokratické strany, a právě za ni v roce 1910 jako osmadvacetiletý mladý muž kandidoval do Senátu státu New York. Navzdory tomu, že tak učinil v tradičně republikánském volebním okrsku, uspěl, a o dva roky později toto vítězství zopakoval. Současně prozíravě podpořil kampaň budoucího prezidenta Woodrowa Wilsona a za odměnu získal post náměstka ministra námořnictva, o něž se od mládí vášnivě zajímal. Vzhledem k tomu, že jeho šéf Josephus Daniels nepatřil k nejaktivnějším ministrům, byl Roosevelt v následujících letech v některých ohledech skutečným tvůrcem americké námořní politiky.

V listopadu 1920 utrpěl Roosevelt první politický nezdar, když neuspěl jako viceprezidentský spolukandidát Jamese Middletona Coxe, jehož porazil republikán Warren Harding. Mnohem vážnější bylo, že na jaře 1921 ochořel obrnou a prakticky přestal chodit; v následujících letech se mu nicméně díky silné vůli podařilo nemoc překonat do té míry, že se mohl vrátit k vysoké politice. Ve dvacátých letech ale politické poměry nebyly demokratům nakloněné a jejich prezidentský kandidát Alfred „Al“ Emanuel Smith neuspěl ani v roce 1924, kdy prohrál s Calvinem Coolidgem, ani v roce 1928, kdy jej porazil Herbert Hoover. Roosevelt sám přitom roku 1928 překvapivě vyhrál ve volbách guvernéra státu New York a jeho politická kariéra tak dostala nový impuls. 

Velká hospodářská krize dramaticky změnila americkou společnost i politiku. Vláda Herberta Hoovera si s ní nedokázala poradit. Aktivní newyorský guvernér toho využil a poté, co pro sebe po tvrdém vnitrostranickém boji „urval“ demokratickou nominaci do listopadových prezidentských voleb, v nich jednoznačně triumfoval. Vítězství, kterého dosáhl (57 % hlasů, 482 oproti 59 volitelům a triumf ve 42 státech unie, tj. ve všech kromě šesti), ho jednak přivedlo do Bílého domu, jednak mu umožnilo realizovat svůj zpočátku poněkud vágní protikrizový plán zvaný „Nový úděl“ (New Deal). Právě díky jeho opatřením (bankovní prázdniny, zákaz vývozu zlata a stříbra z USA a odpoutání dolaru od zlatého standardu a jeho devalvace, do té doby nevídaná podpora průmyslu i zemědělství, projekty na zvýšení zaměstnanci atd.) se ale prezidentovi podařilo zachránit zemi před úplným krachem, získat pověst „spasitele kapitalismu“ a stát se, pro velkou část občanů, respektovaným vůdcem národa.

Charismatický Roosevelt měl neobyčejnou schopnost přesvědčit Američany i v těch nejhorších časech o tom, že situaci zvládnou a že bude znovu dobře. Jeho projev o tom, že „jediné, čeho se musíme bát, je strach sám“, je znám ostatně dodnes, stejně jako jeho legendární „hovory od krbu“ (Fireside Chats), během nichž se projevil nejen jako „starostlivý otec všech občanů“, ale i jako „velký komunikátor“ a obratný manipulátor, což ostatně prokázal již během svého politického vzestupu. Proto také na podzim 1936 prezidentský úřad s přehledem obhájil, když porazil republikána Alfreda „Alfa“ Mossmana Landona (více než 60 % hlasů, vítězství ve 46 státech oproti 2 porážkám a zisk 523:8 volitelů).

V následujících letech se FDR, jak Roosevelta začaly označovat novináři, zaměřil především na boj proti Nejvyššímu soudu USA, jež v letech 1935 a 1936 zrušil jeho protikrizové zákony na obnovu průmyslu (National Industrial Recovery Act; NIRA) a zemědělství (Agricultural Adjustment Act; AAA) coby neústavní. Prezidentův pokus navýšit počet doživotně jmenovaných soudců z devíti na patnáct a získat nad ním kontrolu ale neuspěl. Kromě toho se začala znovu zhoršovat hospodářská situace země včetně nárůstu nezaměstnanosti. De facto vynucený příklon ke keynesiánství, tedy k ještě výraznějším státním zásahům do ekonomiky, nakonec zabránil nejhoršímu; časy, kdy Roosevelt vládl takřka neomezeně a v souladu s kongresmany, nicméně minuly.

Počínaje rokem 1937 se prezident musel začít věnovat, v mnohem větší míře než dříve, rovněž zahraniční politice. Vzestup fašistické Itálie, nacistického Německa a militaristického Japonska (tři „zločinné státy“, jak je FDR pojmenoval) znamenal hrozbu pro jejich sousedy v Evropě a na Dálném východě i pro Spojené státy, což Roosevelt na rozdíl od izolacionistického Kongresu velmi dobře chápal. Jeho pokusy o vymanění se ze „svěrací kazajky neutrality“ však byly prozatím marné, dokonce i poté, co v Evropě vypukla druhá světová válka.

V průběhu roku 1940, kdy nacistické Německo srazilo na kolena Francii a chystalo se na „leteckou bitvu o Británii“, učinil FRD jedno z klíčových rozhodnutí své politické kariéry. Navzdory dosud respektované tradici maximálně dvou prezidentských období v Bílém domě, stanovenou Georgem Washingtonem na konci 18. století, se FDR rozhodl – ve shodě s velkou částí Demokratické strany – pro třetí boj o funkci hlavy státu. Bezprecedentní rozhodnutí, balancující na hraně ústavnosti, které učinil s odkazem na to, že je třeba, aby v dramatické době stál v čele země zkušený politik, mu ale voliče neodradilo a jeho třetí republikánský protivník Wendell Lewis Willkie odešel z voleb poražen stejně jako jeho dva předchůdci (Roosevelt získal téměř 55 % hlasů, 38 proti 10 státům a 449 proti 89 volitelům). Klíčový boj o budoucnost země měl ale znovuzvolený prezident teprve před sebou.

Hlavní problém prvních let Rooseveltova třetího termínu v Bílém domě spočíval v tom, že musel přimět kongresmany k tomu, aby začali brát vážně hrozbu, kterou pro USA představovaly Německo, Itálie a Japonsko. Ustavení několika institucí, jež měly urychlit přípravy na případnou válku, schválení a podpis zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act; březen 1941), životně důležitého pro Británii, schůzka s jejím premiérem Winstonem Churchillem na newfoundlandském pobřeží a vydání tzv. Atlantické charty (The Atlantic Charter; srpen 1941), seznamu válečných cílů anglosaských mocností, naznačovaly, že prezident jedná, jako by jeho země byla „zpola ve válce“. O tom, že jeho, respektive její místo je na straně „Dobra“ (Good) a nikoli „Zla“ (Evil), přitom nemohl nikdo ani v nejmenším pochybovat.

Japonský útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 a následné vyhlášení války ze strany Německa a Itálie znamenaly pro Roosevelta do značné míry úlevu. Situace byla konečně jasná; dokonce i ti nejzarytější izolacionisté pochopili, že „Amerika“ je rovněž v boji na život a na smrt. Začátky byly sice krušné, zvrat ve válce s Japonskem v Pacifiku po bitvě u Midway na jaře 1942 a o Guadalcanal v letech 1942 a 1943 a vítězství Sovětů v bitvách u Stalingradu a u Kurska v roce 1943 pak stejně jako vyhnání Němců a Italů z Afriky předurčily konečné vítězství, k němuž výrazně přispěly i všestranná americká pomoc Sovětskému svazu a vylodění spojeneckých jednotek v Itálii (léto 1943) a v Normandii (jaro 1944). Právě v těchto měsících dosahovaly Rooseveltova moc a jeho vliv ve světě vrcholu.

Čtvrté vítězství v prezidentských volbách v listopadu 1944, tentokrát nad Thomasem Edmundem Deweyem (FDR získal téměř 53,5 % hlasů, 36 oproti 12 státům a 432 vůči 99 volitelům) sice formálně potvrdilo Rooseveltovo postavení vůdce země i západního světa, skutečnost ale byla složitější. Nešlo pouze o vážnou nemoc, jež prezidenta stále více limitovala, nýbrž i to, že se jeho představy o podobě poválečného světa čím dál víc rozcházely s vizemi britského premiéra Churchilla i vůdce francouzského zahraničního odboje Charlese de Gaullea, a, to hlavně, že až příliš podléhal kouzlu „dobrého strýčka Joea“, jak po schůzce tzv. Velké trojky v Teheránu na přelomu listopadu a prosince 1943 nazýval Stalina. Roosevelt naprosto nechápal, že Stalin, disponující nespornými státnickými a diplomatickými schopnostmi i svérázným šarmem, je zároveň masovým vrahem a že jeho komunistický režim zavraždil více obyvatel SSSR, než kolik jich padlo ve Velké vlastenecké válce. Dopady této Rooseveltovy pošetilosti byly dalekosáhlé a následná Trumanova administrativa měla plné ruce práce s tím, aby je alespoň zčásti revidovala.

Čtyřnásobný prezident USA zemřel v dubnu 1945, těsně před kapitulací Německa, k jehož porážce, podobně jako k blížící se porážce Japonska, zásadním způsobem přispěl. Většina současníků smutnila a shodovala se v tom, že politický odkaz FDR byl, navzdory problematickým důsledkům jeho jednání z posledních měsíců vlády, monumentální. Nejenže svoji zemi zachránil před devastujícími dopady velké hospodářské krize, ale zároveň ji vymanil ze svazujících pout izolacionismu, přivedl ji ke spojenectví, jež vyústilo ve vítězství v největší válce všech dob a učinilo ze Spojených států první světovou velmoc.

Alespoň v „poznámce pod čarou“ by nicméně mělo zůstat, že byl rovněž chladnokrevným oportunistou a neobyčejně schopným politickým manipulátorem, který miloval moc natolik, že se jí držel navzdory historické tradici nastolené „otci zakladateli“ a navzdory tomu, že jej proto někteří lidé považovali za diktátora stojícího jenom de iure, nikoli de facto, v čele největší světové demokracie. Rozhodné přihlášení se ke straně „Dobra“ v době osudového zápasu se „Zlem“ však tyto výhrady, stejně jako problematický politický odkaz FDR, nejen po mém soudu, více než vyvažuje.

SDÍLET