Gerald Ford prezidentem nebyl nikdy zvolen, v dějinách USA přesto sehrál důležitou roli

HalfPageAd-1

Martin Kovář

19. 07. 2020 • 07:00
Gerald Rudolph Ford Jr. je jediným mužem, který nebyl zvolen prezidentem, ba ani viceprezidentem USA, a přesto dva a půl roku zastával nejvyšší politickou funkci v zemi. Role, kterou v moderních amerických dějinách sehrál, byla navíc významnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Mobile-rectangle-3

Ke cti Geralda Forda (1913–2006; v úřadu v letech 1974–1977) slouží, že se mu do jisté míry podařilo stabilizovat vnitropolitickou scénu, rozbouřenou po aféře Watergate, jež stála Bílý dům jeho předchůdce Richarda Nixona, a vrátit prezidentskému úřadu důstojnost; na mezinárodněpolitické scéně ale nedokázal vzdorovat tlaku komunistů, konkrétně Severovietnamců, kteří ovládli jižní Vietnam, ani Sovětů, kteří využívali dočasné slabosti USA k posilování vlastních pozic ve světě, což se výrazně podepsalo na celkovém hodnocení jeho vlády.

Budoucí osmatřicátý prezident USA se narodil 14. července 1913 jako Leslie Lynch King Jr. ve městě Omaha ve státě Nebrasca. Matka, Dorothy Ayer Gardnerová, jej však krátce po porodu odvezla do domu svých rodičů v michiganském Grand Rapidsu a ještě v témže roce se nechala rozvést. Poté, co se roku 1917 podruhé provdala za byznysmena a republikánského politika Geralda Rudolpha Forda, začala pro syna používat jeho jméno; k oficiální adopci nicméně nedošlo a Leslie otčímovo jméno a příjmení oficiálně přijal až jako dospělý muž roku 1935. 


V té době již měl za sebou bakalářská studia na University of Michigan, kde začal poté studovat i práva. V roce 1938 byl ale přijat na prestižní Yale Law School a roku 1941 ji opustil jako nadějný právník se zájmem o politiku (již v roce 1940 se zapojil do prezidentské kampaně republikána Wendella Wilkieho, jenž ovšem prohrál s demokratem Franklinem D. Rooseveltem). Za druhé světové války působil Ford nejprve v rezervních silách amerického námořnictva, od roku 1943 se pak účastnil bojů v Pacifiku na palubě letadlové lodi USS Monterrey (CVL-26); vzhledem k tomu, že si vedl poměrně zdatně, byl několikrát vyznamenán; v závěrečných měsících války už sloužil znovu v USA, konkrétně v Kalifornii a v Illinois.

Po skončení války se jednak oženil s rozvedenou modelkou a tanečnicí Elizabeth Bloomerovou, s níž měl posléze čtyři děti, jednak se naplno vrhl do politiky a hned napoprvé uspěl, když na podzim 1948 porazil ve volbách do Sněmovny reprezentantů republikána Bartela Johna Jonkmana. V dolní komoře amerického Kongresu strávil celé následující čtvrtstoletí, v letech 1965–1973 dokonce jako šéf republikánské menšiny; z pověření prezidenta Lyndona Johnsona působil též jako člen tzv. Warrenovy komise, jež vyšetřovala atentát na prezidenta Johna F. Kennedyho. Mimořádná slušnost a loajalita k přátelům, čestné chování vůči protivníkům a věrnost svým umírněně konzervativním politickým názorům – právě takové byly hlavní důvody, proč jej prezident Richard Nixon po rezignaci Spira Agnewa v roce 1973 po několika doporučeních oslovil, zda by nezaujal jeho místo. Po přijetí nabídky jej následně ze stejných důvodů jako viceprezidenta potvrdily drtivou, nadstranickou většinou i obě komory Kongresu. 

Pokud se snad Gerald Ford domníval, že jej čeká relativně „poklidné završení politické kariéry“, krutě se mýlil. Aféra Watergate již smýkala Bílým domem více než cokoli jiného a v létě 1974 vedla k Nixonově abdikaci (ve snaze vyhnout se impeachmentu). Ford se tak na základě ústavy stal prezidentem země, aniž jím byl zvolen, a, dokonce, aniž byl zvolen do viceprezidentského úřadu, což je v amerických dějinách naprosto unikátní záležitost. 

Své působení ve funkci začal netradičně a do značné míry kontroverzně. Prvním problematickým rozhodnutím bylo jmenování „až příliš liberálního republikána“ Nelsona Rockefellera viceprezidentem, druhým pak udělení generální milosti svému předchůdci Nixonovi, který se tudíž nemusel obávat dalšího vyšetřování, soudních jednání a skandalizace na veřejnosti. Slova nové hlavy státu, že Nixonovi udělila milost „v nejhlubším zájmu země“ a s ohledem na to, že situace, v níž se jeho rodina ocitla, je „tragédií, ve které jsme všichni sehráli svou roli“, byla velmi odvážná, stejně jako výrok, že je-li „jediný, kdo může (pranýřování Nixona, pozn. aut.) zastavit, potom to udělat prostě musí“. Rozhodnutí bylo a dodnes je považováno za sporné; dokonce i mezi demokraty se ale našli a najdou jeho zastánci, jako příklad lze uvést rozhodnutí Nadace Knihovny Johna F. Kennedyho z roku 2001 udělit Fordovi cenu zvanou Profile in Courage Award (tj. cenu Profil či Portrét odvahy podle stejnojmenné knížky JFK).

Fordova dva a půl roku dlouhá vláda byla důležitá hned z několika důvodů. Kromě již zmíněné milosti pro Richarda Nixona šlo především o to, že přivedl do Bílého domu politiky, kteří sehráli velmi významnou roli ve vládách dalších republikánských prezidentů – například George Bushe staršího (jehož Ford jmenoval velvyslancem v komunistické Číně a poté, což je mnohem důležitější, ředitelem CIA), Donalda Rumsfelda (jehož učinil nejprve personálním šéfem Bílého domu a poté, roku 1975, ministrem obrany, vůbec nejmladším v dějinách USA) či Richarda „Dicka“ Cheyneyho (který převzal Rumsfeldův post v Bílém domě a v roce 1976 vedl kampaň za prezidentovo znovuzvolení). Razantní výměna ministrů (tzv. halloweenský masakr; 1975) byla vzhledem k Fordově laskavé povaze hodně překvapivá, z jeho pohledu nicméně nutná; z Nixonových lidí zůstali na svých místech jen „nepostradatelný“ ministr zahraničí Henry Kissinger a ministr financí William Edward Simon. 

Na domácí politické scéně se Ford prakticky po celou dobu vlády potýkal s důsledky nepříjemné hospodářské krize (včetně rostoucí nezaměstnanosti a inflace) a vietnamské války (jež se pokoušel, mimo jiné, řešit milostí pro válečné zběhy či dezertéry a pro ty, kteří se vyhnuli vojenské službě útěkem do zahraničí). Nejtíživější však byly „dlouhé stíny aféry Watergate“, jež se projevila například v drtivé porážce s Nixonem stále ještě spojených republikánů ve volbách do Kongresu v roce 1974; kromě toho vedly k rostoucím obavám, zda dramaticky neovlivní i volbu prezidenta v roce 1976, což se nakonec stalo.

V zahraniční politice to šlo se Spojenými státy ve Fordově krátké éře „od desíti k pěti“. Obnovení války ve Vietnamu, k čemuž se Hanoj odhodlala s vědomím, že oslabené USA nebudou vojensky příliš reagovat, bylo z její strany správným krokem, vedoucím k definitivnímu odchodu Američanů ze země a k jejímu sjednocení pod nadvládou komunistů. Jednání se Sověty pod hlavičkou SALT (Strategic Arms Limitation Talks, tj. rozhovory či jednání o omezení strategických zbraní) a podpis Závěrečného aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975) znamenaly rovněž posílení vlivu Sovětského svazu a jeho spojenců; z pohledu USA se o žádný úspěch nejednalo, třebaže se to tak Fordova administrativa pokoušela prezentovat.

Boj o Bílý dům v roce 1976 pro Forda nezačal ani neskončil dobře. Třebaže byl úřadujícím prezidentem (jenž, čistě mimochodem, čelil dvěma neúspěšným pokusům o atentát), postavil se mu v republikánských primárkách silný protivník – bývalý kalifornský guvernér Ronald Reagan. Ford jej sice nakonec doslova udolal, energie a peníze, které v boji ztratil, mu nicméně osudově chyběly ve finálním střetu s demokratickým vyzývatelem, bývalým guvernérem Georgie Jamesem Earlem „Jimmym“ Carterem Jr. Ten nezískal poměrně těsnou většinu (50,1 % hlasů oproti 48 % pro Forda, 23 států + Washington, DC oproti 27 Fordovým a hlavně 297 ku 240 volitelům) s ohledem na svůj program či charisma, nýbrž proto, že se mu podařilo přesvědčit Američany, že přinese do „zkaženého“ Washingtonu novou morálku a že „vyčistí“ hlavní město od lidí, jako byl Nixon (který, jak Carter zdůrazňoval, jmenoval Forda svým viceprezidentem). 

Gerald Ford byl sice z porážky zklamán, svého osudového rozhodnutí omilostnit Nixona ale nikdy nelitoval, což bylo pro jeho laskavou povahu příznačné. Jako celoživotní přesvědčený republikán se navíc dočkal jisté satisfakce, když Jimmyho Cartera z Bílého domu po čtyřech letech téměř ostudně „vyhnal“ již zmíněný Ronald Reagan, kterého on sám v roce 1976 v primárkách (ještě) porazil. Ohlédneme-li se dnes za Fordovým „neúplným“ prezidentstvím, můžeme říci, že i když se dopustil řady dílčích chyb, odcházel v lednu 1977 z Washingtonu s čistým štítem a s vědomím toho, že udělal pro „Ameriku“ všechno, co bylo v jeho silách. Na politika, který na nejvyšší post v zemi nikdy vážně nepomyslel, to, myslím, není málo.

SDÍLET

Billboard-bottom-1