Jazz Age: Co Američané poslouchali, jak tančili a jak si užívali. Teda pokud na to měli

Americká Roaring Twenties jsou mimo jiné označována za tzv. „jazzový věk“, za éru nové, ďábelským rytmem klokotající muziky, kterou takřka naprosto ovládli skvělí černošští hudebníci jako Joe „King“ Oliver, Sidney Bechet, Louis Armstrong, Fletcher Henderson či Duke Ellington, ale i bílý George Gershwin. Jeho Rapsodie v modré se ostatně stala neoficiální hymnou dekády, oslňující v New Orleansu a později též v newyorském Cotton Clubu a v jiných slavných tančírnách posluchače a tanečníky, oblečené podle nové „bláznivé“ módy.

Když český spisovatel Josef Škvorecký v jednom ze svých rozhlasových rozhovorů o muzice, kterou celý život miloval, řekl, že jazz je „jedním z nejlepších amerických vynálezů všech dob“, příliš nepřeháněl, byť to jistě myslel jako nadsázku. Fascinující hudební „směs“ černošského, evropského i amerického původu, která vznikala na přelomu 19. a 20. století při řece Mississippi, zejména v již zmíněném jihoamerickém přístavu New Orleans, vycházela z rytmu blues (který vyšel, pro změnu, z afroamerických otrockých gospelů a spirituálů) a z ragtime, jenž je pokládán za jakýsi mezistupeň mezi černošskou lidovou hudbou a jazzem.

Samotné slovo „jazz“ zřejmě pocházelo ze slangového slova „jasm“, které od šedesátých let 19. století, tedy od časů občanské války Severu proti Jihu, znamenalo „elán, říz vervu či energii“; někteří odborníci jej dávají, méně přesvědčivě, též do souvislosti s jasmínovým parfémem, oblíbeným u neworleanských prominentních kurtizán… V psané formě se slovo, již jako „jass“, zřejmě poprvé objevilo v Los Angeles Times v roce 1912, v hudebním slova smyslu pak v roce 1915 v Chicago Daily Tribune, v samotném New Orleansu to nejspíš bylo roku 1916. A právě tady a posléze na newyorské Broadwayi se z něj stal „jazz“ v dnešním slova smyslu.

Mnohem důležitější než slovo samotné přirozeně bylo, o jak dynamickou, strhující a nápaditou muziku se jednalo. Rytmy pocházející mimo jiné z pohřebních písní černošských otrockých komunit byly logicky smutné, plné teskné melancholie a vzhledem k tehdejšímu údělu Afroameričanů nepředstírané bolesti, současně ale i už naznačené nespoutané energie a vitality a radosti ze života, která posluchačům doslova brala dech. Za první jazzové písemně zaznamenané aranžmá je pokládáno „Jelly Roll Blues“ (1915) klavíristy Jellyho Rolla Mortona (1890–1941), jenž v polovině dvacátých let založil slavnou neworleanskou kapelu JRL and His Red Hot Peppers, později udělal velkou kariéru ve Washingtonu, mimo jiné v barech Music Box, Blue Moon Inn či Jungle Inn.

Ve druhém desetiletí 20. století se jazzová hudba začala nezadržitelně šířit i do dalších částí Spojených států, zejména do velkých měst na severovýchodě, do New Yorku a Chicaga. Jednou z prvních skutečně proslulých osobností nového hudebního stylu byl Edward „Kid“ Ory (1886–1973), v letech 1912–1919 stál v čele nejoblíbenějšího jazzbandu v New Orleansu, se kterým později prorazil i v kalifornském San Francisku. Kromě Ory působili v New Orleansu další velcí jazzmani, na prvním místě louisianský rodák Joe „King“ Oliver (1885–1938), právě on zásadně ovlivnil fenomenálního trumpetistu Louise Armstronga (1901–1971), známého, kromě specifických sólových improvizací, i svérázným pěveckým stylem zvaným „scat“. Ten později dovedla k dokonalosti další velká jazzová zpěvačka Ella Fitzgeraldová (1917–1996).

Mezi legendární jazzové muzikanty, z nichž je nesmírně těžké vybrat jen několik jmen, patřili Sidney Bechet (1897–1959), Fletcher „Smack“ Henderson (1897–1952) či Duke Ellington (1899–1974). První z nich byl nejen famózní klarinetista a saxofonista, ale i jeden z prvních úspěšných jazzových sólistů (jeho hudba, to jenom na okraj, přivedla k jazzu také režiséra Woodyho Allena); druhý se proslavil nejen jako klavírista, ale také jako neobyčejně nápaditý hudební aranžér a skladatel, který ve třicátých letech výrazně ovlivnil styl zvaný swing; třetí z nich patřil k vůbec největším jazzovým osobnostem celého 20. století. Právě Ellingtonův příchod do Cotton Clubu v newyorském Harlemu v roce 1927 je – a oprávněně – pokládán za jeden z klíčových okamžiků v dějinách tohoto hudebního žánru.

Cotton Club, na jehož pódiu se vystřídaly téměř všechny americké, a to nejen jazzové hvězdy včetně Bessie Smithové, Nata Kinga Colea, Dizzyho Gillespieho či Mae Westové, měl relativně krátkou, avšak „dynamickou“ historii, která byla pro Roaring Twenties příznačná. Proto se u ní zastavme podrobněji. V roce 1920 otevřel boxerský šampion v těžké váze Jack Johnson (1878–1946), jemuž věnoval jednu ze svých nejúchvatnějších skladeb jiný americký geniální jazzman Miles Davis (A Tribute to Jack Johnson; 1971), na rohu harlemské 142 ulice a Lennoxovy avenue podnik s názvem Club Deluxe. V roce 1923 ho od něj koupil pašerák lihovin – nezapomínejme, že v letech 1920–1933 byla v USA zavedena celostátní prohibice – a gangster Owney „The Killer“ Madden (jak příznačná přezdívka!) a nazval jej Cotton Club.

Otevřen byl – až na vzácné výjimky z řad černošských hudebních, tanečních či sportovních hvězd – výhradně pro bílé Američany, a vzápětí proslul jak vynikajícími muzikanty, včetně jejich vystoupení v rámci tzv. „nocí celebrit“ (Celebrity Nights), tak skvělými varieté a revue včetně tanečníků a – především pro pánské publikum – také tanečnic. Vzhledem k vysokému vstupné byli tamní hudebníci i tanečníci dobře placeni, i tak pro ně ale platilo, že – příznačně pro tuto dobu – odcházeli a přicházeli „zadním vchodem pro personál, a stejně odděleně i jedli a pili.

Tanečníci sem, tanečnice tam, nejdůležitější ze všeho byla hudba. Zatímco od prosince 1927 do června 1931 ji v Cotton Clubu obstarávali především „hoši“ z Duke Ellington Orchestra, následně posluchače a diváky okouzlovali pro změnu „guys“ z Cab Calloway Orchestra (1931–1934) a Jimmie Lunceford’s Band (od roku 1934). Právě díky nim měly tamní show (například Cotton Club Parrade z roku 1933) takový úspěch, byť na něm přirozeně měla podíl absolutní profesionalita všech dalších umělců.

Po rasových nepokojích v Harlemu v březnu 1935 byl klub uzavřen a v září následujícího roku začal znovu fungovat na Broadwayi; své někdejší proslulosti již ale nedosáhl a v roce 1940 skončil úplně. Nezapomenutelnou legendou nicméně zůstal, mimo jiné i díky filmu Francise Forda Coppoly „Cotton Club“ (The Cotton Club; 1984) s Richardem Gerem a Dianou Laneovou v hlavních rolích.

Cotton Club ale nebyl jen v New Yorku. Například v Chicagu vlastnil podnik téhož jména starší bratr nechvalně proslulého gangstera Alphonse „Ala“ Caponeho, přezdívaného „Zjizvený“ (Scarface; 1899–1947) Raffaele James „Ralph“ Capone (1894–1974). Proto není divu, že se místní Cotton Club stal místem, kde na jedné straně příležitostně účinkovaly newyorské hvězdy jako Duke Ellington, zároveň se zde ale scházela také „gangsterská“ smetánka, za kterou jdou nezákonné obchody, ve velkém i uplácení městských úředníků, policistů nebo soudců.

I pro ně byla dvacátá léta „zlatým desetiletím“, pokud ovšem za své „zločiny a poklesky“ neskončili ve vězení nebo se nestali oběťmi těch gangsterů, jimiž se předtím nechali korumpovat. Geniální klavírista Earl Kenneth Hines (1903–1983), známý též jako Fatha Hines, na tyto časy v chicagském Cottonu Clubu v pozdějším věku rád vzpomínal, stejně jako na „Ala“, „protože v sobě měl kromě divoké nezkrotnosti a vražedných instinktů také velký kus lidskosti a mimořádného pochopení pro slabosti a potíže druhých…“

Pokud je řeč o „jazzovém věku“, nesmíme zapomenout ani na již zmíněného George Geshwina (1989–1937). Právě on, vlastním jménem Jacob Gershowitz, bílý kluk z chudé brooklynské rodiny (jeho rodiče přišli do USA z Ruska), se totiž stal jedním ze symbolů éry Jazz Age. Vzhledem k tomu, že se jeho otec živil „hraním po hospodách“, měl George k muzice blízko již „od kolébky“, a navíc získal od Boha neobyčejný talent. Kromě „Rapsodie v modré“ (Rhapsody in Blue) z roku 1924 byl znám též skladbami pro broadwayské show, revue a muzikály i složitými hudebními kompozicemi pro velké orchestry a velké koncertní sály. V roce 1930, čímž na okamžik opouštíme „zlatá dvacátá léta“, odešel se svým starším bratrem, textařem Irou Gershwinem (vlastním jménem Israel Gershowitz; 1896–1983), do Hollywoodu, který už tehdy lákal každého, kdo si mohl dělat v „továrně na sny“ byť jen sebemenší naději na úspěch.

Gershwinovým prvním dílem v Hollywoodu byla, zcela příznačně, hudba k filmu „Jazzový král“ (The King of Jazz; 1930) režiséra Johna Murraye Andersona, vzápětí následovala řada dalších. S neúspěchem se naopak setkala opera „Porgy a Bess“ (Porgy and Bess; 1935), srdceryvný příběh z černošského slumu v Charlestonu, jenž v těžkých časech doznívající hospodářské krize (Great Depression) diváky neoslovil; Gershwinova hudba však byla sama o sobě natolik skvělá, že se některé části opery, například Summertime, staly i tak dlouhodobými šlágry.

K dalším bílým jazzovým průkopníkům patřil Paul Samuel „Pops“ Whiteman (1890–1967). Pocházel, možná překvapivě, z coloradského Denveru, byl všestranně nadaný skladatel a šéf mnoha kapel (například Paul Whiteman and His Ambassador Orchestra, pojmenované podle hotelu v newjerseyském Atlantic City, kde v roce 1920 hrál; později již jen Paul Whiteman and His Orchestra), které dávaly této době hudební „tvář“. V únoru 1924 uvedl jeho orchestr poprvé „Rapsodii v modré“ (se samotným Gershwinem u klavíru) a další velké úspěchy následovaly; jeho přezdívka „král Jazzu“ vypovídala ostatně o všem, stejně jako triumfy, kterých dosáhl ve filmu, v rozhlase a v počátcích televizního vysílání.

Za zmínku stojí, že právě on umožnil mladičkému novináři Samuelu Wilderovi, s nímž se v roce 1926 setkal ve Vídni, odjet do Berlína, kde se pak Wilder seznámil s dalšími vlivnými lidmi, díky nimž se později dostal do Hollywoodu a udělal tu zázračnou kariéru jako režisér pod jménem Billy Wilder; jeho nejlepší snímky, například „Ztracený víkend“ (The Lost WQeekend; 1946), „Někdo to rád horké“ (Some Like It Hot; 1959), „Byt“ (The Apartment; 1960) či „Nebožtíci přejí lásce“ (Avanti!; 1972), milují diváci na celém světě dodnes.

Důležitou součástí zábavy „jazzového věku“, jež s hudbou velmi úzce souvisela, byl tanec. K nejoblíbenějším tanečním stylům desetiletí patřily nejen blues, waltz či tango v jejich amerických, tj. extravagantních či „divokých“ verzích, ale i moderní a elegantní „liščí klus“ neboli foxtrot (premiéru měl v roce 1914); v zapomnění navíc zcela neupadaly ani o něco starší texaské tance jako „krocaní klus“ (turkey trot) a „medvěd grizzly“ (grizzly bear) anebo kalifornské „králičí objetí“ (bunny hug).

Skutečnou senzací se nicméně staly charleston. Ten se poprvé objevil v broadwayské show Runnin’ Wild skladatele a pianisty Jamese Prince Johnsona (1894–1955) v roce 1923, jeho obliba vrcholila v letech 1926 až 1927, a zčásti i „polkový“ breakaway, oba vycházející z afroamerických hudebních a tanečních tradic, stejně jako harlemský lindy hop, který pronikl na pódia v roce 1928 a jehož obliba přetrvala v různých variacích i ve „swingových“ třicátých letech. 

Dvacátá léta byla „časem divoké muziky a nikdy nekončících večírků“ přirozeně pouze pro ty, kteří na tuto zábavu měli. Návštěva všech hudebních klubů a tančíren sice nebyla zdaleka tak nákladnou záležitostí jako v případě exkluzivního až snobského Cotton Clubu, avšak dovolit si vyrazit do těch lacinějších – a vzhledem k prohibici často polotajných nebo domáckých barů, tzv. honky-tons či honkatons – nemohl zdaleka každý. I v tomto ohledu tedy platí, že Golden Twenties nebyla „zlatá“ pro všechny a že pro spoustu jazzových fandů byla návštěva některého z barů a klubů, kde se tato muzika hrála, jen obtížně dosažitelným snem.

V seriálu Roaring Twenties už vyšlo:

Jak se žilo před sto lety aneb „Zlatá dvacátá léta“

Republikáni v Bílém domě, sny o nekonečné prosperitě a časy izolacionismu

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital