Jimmy Carter patří k nejslabším prezidentům USA nejen ve 20. a 21. století, ale i v dějinách země

HalfPageAd-1

Martin Kovář

02. 08. 2020 • 07:00
James Earl „Jimmy“ Carter (* 1924; v úřadu v letech 1977–1981) měl v politice dlouho štěstí, jež vyvrcholilo v prezidentských volbách v roce 1976, kdy porazil republikána Geralda Forda, oslabeného následky watergateské aféry i tím, že musel jako úřadující hlava státu bojovat ve vnitrostranických primárkách proti silnému soupeři. Způsob, jakým Carter prezidentský úřad vykonával, doma i v zahraničí, ale jasně ukázal, že pro něj nedorostl. Nezvládnutá ekonomická situace v zemi a s tím související rostoucí nedostatek respektu v Kongresu, neschopnost čelit razantně Sovětům, mimo jiné v Afghánistánu, stejně jako neschopnost vyřešit krizi v Íránu nepřekryl ani dílčí úspěch spočívající v dočasném urovnání krize na Blízkém východě. Carter je tak po zásluze hodnocen jako jeden z nejslabších amerických prezidentů nejen ve 20. a 21. století, ale i v celých dějinách země. 

Mobile-rectangle-3

James Carter se narodil 1. října 1924 v městečku Plains v Georgii v rodině, jež odvozovala svůj původ od poutníků, kteří připluli do Nového světa již ve třicátých letech 17. století, takže se její členové právem pokládali za starousedlíky. Carterovi patřili k chudším vrstvám, často se stěhovali, a James tudíž prožil sice šťastné, ale skromné dětství. Tomu odpovídalo i jeho vzdělání – Plain High School, Georgia Southwestern College a Georgia Institute of Technology a teprve poté, v roce 1943, tedy již během druhé světové války, vysněná Americká námořní akademie (U.S. Naval Academy). Po skončení války Carter zůstal příslušníkem námořnictva, byl povýšen na důstojníka a oženil se se svou láskou Rosalynn Smithovou, s níž měl posléze čtyři děti. Po odchodu z armády v roce 1953 se úspěšně živil jako majitel farmy s búrskými oříšky.

V roce 1962 se Carter rozhodl vstoupit do boje o křeslo v georgijském Senátu, a třebaže byl v politice nováčkem, ve volbách uspěl. Jako senátor byl typickým demokratem, sdílejícím hodnoty zavražděného Johna F. Kennedyho a jeho nástupce Lyndona B. Johnsona, včetně podpory rasové desegregace a sociálních programů na podporu nemajetných společenských vrstev. V roce 1966 potkal Cartera ojedinělý neúspěch, když navzdory velkému úsilí prohrál volby o úřad georgijského guvernéra (jímž se stal Lester Garfield Maddox Sr.). O čtyři roky později se mu ale podařil „reparát“, neboť porazil všechny demokratické soupeře i, ve finále, republikána Harolda „Hala“ Suita; dokázal to ale pouze za cenu toho, že (podle většiny komentátorů naprosto bezskrupulózně a pokrytecky) výrazně změnil rétoriku, takže jej mnozí oponenti označovali dokonce za rasistu; Carter si ale dobře uvědomoval, co činí, jinak by se totiž na „hlubokém jihu“ guvernérem nestal.

Jako guvernér Carter znovu otočil a ostře se vymezil vůči rasismu; někteří novináři i politikové proto začali v souvislosti s ním psát o tzv. „nové (tj. moderní) Georgii“ (New Georgia). Hlavní náplň jeho guvernérství tvořily boj za rasovou desegregaci a za občanská práva. Současně poprvé projevil celostátní ambice, když se v roce 1972 neúspěšně pokusil stát viceprezidentským kandidátem George McGoverna. Nezdar ale Cartera mrzel pouze krátce; v listopadových volbách totiž McGoverna doslova zničil úřadující prezident Richard Nixon, a „Jimmy“ mohl být rád, že u „výprasku“ nebyl osobně. Touha po místě v Bílém domě ho však neopouštěla, a proto se pečlivě chystal na volby v roce 1976.

Situaci mu nesmírně ulehčily peripetie amerického vnitropolitického vývoje. Aféra Watergate smetla nejenom Nixona (1974), ale navíc výrazně oslabila i jeho nástupce Geralda Forda, mimo jiné proto, že udělil svému předchůdci generální milost. Když na přelomu let 1975–1976 oznámil celostátně takřka neznámý bývalý georgijský guvernér Carter, že hodlá bojovat o úřad prezidenta, nebral ho nikdo vážně. Hlavními favority demokratů byli kalifornský guvernér Edmund Gerald „Jerry“ Brown (jenž se, což je pozoruhodné, do úřadu guvernéra tohoto státu vrátil v roce 2011, tj. po osmadvaceti letech, a držel jej až do roku 2019) a George Corley Wallace Jr., dlouholetý guvernér státu Alabama (1963–1967, 1971–1979 a, znovu, 1983–1987). Carter nakonec uspěl především proto, že se pro mnohé uvěřitelně prezentoval jako „obyčejný člověk“ a že dokázal oslovit konzervativní voliče na venkově a městské liberály. Totéž platilo i o celostátních volbách, ve kterých porazil Geralda Forda i na základě slibu (mimo jiné v televizních debatách, prvních od roku 1960), že změní „doupě nepravostí a hříchu“, tj. Washington, v „město ctnosti hodné obecného respektu“, čímž narážel na spojení republikánů s bývalým prezidentem Nixonem.

Vítězství, jehož dosáhl, bylo nicméně velmi těsné (Carter získal 50,1 % hlasů, 23 států + Washington DC a 297 volitelů, Ford 48,0 % hlasů, 27 států a 240 volitelů). Vzhledem k tomu, že si demokraté (z nemalé části stále ještě díky „stínům Watergate“) udrželi bezpečnou většinu i v obou komorách Kongresu, měl nový prezident nakročeno k tomu, aby mohl „pohodlně, nicméně rázně vládnout“. Bylo to věru třeba, ekonomický vývoj země – pokračující inflace a recese, stejně jako energetická krize – si žádal odvážná opatření. Carter se k nim ale neodhodlal; ustavení ministerstva energetiky, do jehož čela postavil bývalého ministra obrany Jamese R. Schlesingera, třebaže se jinak kontaktům s představiteli předchozích demokratických administrativ spíše vyhýbal, bylo pro zpočátku vstřícně naladěné zákonodárce i pro očekávání plnou veřejnost velmi málo.

Na poli zahraniční politiky spoléhal Carter především na svého poradce pro otázky národní bezpečnosti, úspěšného akademika Zbigniewa Brzezińského, jenž se měl stát „jeho Kissingerem“, třebaže prosazoval (jistě i vzhledem ke svému polskému původu) tvrdší postoj vůči Moskvě; současně ale prezidentovi doporučoval, aby pokračoval v jednáních o kontrole zbrojení. Názory odborníků na důsledky této směsi politiky konfrontace a vstřícnosti se dramaticky liší: podle některých dokonce přispěly ke vpádu sovětské armády do Afghánistánu na jaře 1979, podle jiných „položily naopak základy pro úspěšná jednání Carterova nástupce Reagana s Moskvou“.

Pokud jde o již zmíněný vpád Sovětů do Afghánistánu, Carter na tuto „provokaci“, jež mohla vést, jak napsal Brzeziński, až k vytvoření „sovětského Balúčistánu“, sice reagoval zdánlivě ostře (žádost o navýšení rozpočtu pro ozbrojené síly USA, ekonomické sankce vůči SSSR, bojkot olympijských her v Moskvě v roce 1980 atd.), současně ale nepřerušil jednání s Kremlem o odzbrojení, jež vyústila v podpis smlouvy zvané SALT II (Strategic Arms Limitation Talks) se sovětským vůdcem Leonidem Iljičem Brežněvem ve vídeňském Hofburgu v červnu 1979. V Moskvě tak došli k logickému závěru, že nemusí brát americká odvetná opatření za Afghánistán zase až tak vážně.

Další vážná krize přišla na podzim 1979, kdy ve strategicky důležitém Íránu proběhla „islámská revoluce“ v čele s ajatolláhem Chomejním. Po rozhodnutí Washingtonu umožnit sesazenému šáhovi léčbu v USA Revoluční gardy nového režimu obsadily budovu amerického velvyslanectví v Teheránu a zadrželi více než pět desítek diplomatů. Faktickou neschopnost prezidenta reagovat adekvátně na nebezpečné zahraničněpolitické tlaky a problémy (vpád Sovětů do Afghánistánu, íránská revoluce), ztělesněná nezdarem operace Eagle Claw na záchranu amerických „teheránských“ rukojmí, nemohla zastřít ani relativně úspěšná jednání ve sporu o Panamský průplav, ani to, že na jaře 1979 přivedl k jednacímu stolu a k následné mírové dohodě z Camp Davidu izraelského premiéra Menachema Begina a egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta. Vliv Spojených států amerických ve světě v sedmdesátých letech 20. století zkrátka upadal a James Carter na tom nedokázal nic změnit.

Vezmeme-li v potaz vše, co bylo řečeno, není se co divit, že v kampani za znovuzvolení v roce 1980 neměl Carter proti bývalému kalifornskému guvernérovi Ronaldu Reaganovi žádnou šanci. Výsledek voleb byl drtivým odmítnutím domácí i zahraniční politiky demokratického prezidenta, který se snažil působit jako morální autorita a bojovník za lidská práva doma i ve světě, ale kterého stále více lidí pokládalo za egoistického pokrytce a který nedosáhl takřka žádného z cílů, jež si předsevzal. Ze všech těchto důvodů patří Jimmy Carter k nejslabším prezidentům v dějinách země, na čemž nic nezměnilo ani to, že dokázal být jako jedna z mála hlav státu aktivní i po skončení svého působení v Bílém domě, zejména v humanitární oblasti. Soud dějin je ale v jeho případě neúprosný.

SDÍLET

Billboard-bottom-1