Podle ekonomů jedna z nejtěžších krizí v novodobé historii se dále prohlubuje. Doufejme, že po včerejších střetech v ulicích Bejrútu nenabere násilné podoby.
Země, kdysi právem či neprávem dlouho považována za pupek arabského světa, se bohužel stále více stává jakousi Venezuelou Středomoří, jak jsem na Info.cz psal už loni v létě po bejrútském výbuchu. Akorát že bez ropy. U pump hlídaných armádou se tvoří dlouhé fronty i přes noc, ojediněle dojde i na konflikty o to, kdo a kolik benzínu nakoupí. Elektřina je ze státní sítě dodávaná hodinu až dvě denně a v posledních dnech dokonce vůbec. Semafory nesvítí, města se večer ponoří do tmy, kterou narušují pouze hučící generátory těch movitějších. Část lidí doma svítí svíčkami, nebo se potkávají někde, kde ještě generátor nepravidelně dodává proud. Elektřina z generátorů vypadává i v nemocnicích, kde přerušuje operace a kde chybí základní léky na tlak, inzulín či antibiotika. A stále více i personál, protože doktoři a zdravotníci jako mnozí další odcházejí.
Lidé, kteří mohou, utíkají. Perský záliv, Francie, Jižní Amerika, kamkoliv se dá. Paradoxně i do Arménie, kam míří stále více obyvatel Bejrútu. Emigrovat do chudší země jako Arménie, odkud sami místní často odcházejí, je pro Libanonce arménského původu (celkem přes sto tisíc lidí) prý bez složitých formalit a relativně bez překážek, jak jazykových, tak i finančních. Ostatně Libanon společně s Palestinou a Arménií patří k zemím s největší diasporou na světě v poměru k počtu obyvatel. Přesnou statistiku neznám, ale Libanon ji nyní téměř jistě neslavně vede.
V Česku se vede veřejná a politická debata o pětiprocentní inflaci, která vede ke zdražování. V Libanonu potravinový koš pro běžného spotřebitele za poslední dva roky zdražil o 628 procent a tím podle některých srovnání překonal i zmíněnou Venezuelu.
