„Locarno… Locarno… Vše je krásné…“: Evropa a svět na (marné) cestě ke kolektivní bezpečnosti a k trvalému míru

Zatímco v předchozích částech našeho seriálu byla řeč převážně o amerických Roaring Twenties, nyní se pojďme znovu podívat na starý kontinent, do Evropy. V polovině dvacátých let, kdy se vzpomínky na „Velkou válku“ pozvolna, ale přece jen začaly ztrácet v milosrdném oparu času, se totiž objevily první mezinárodněpolitické projekty, jejichž cílem nebyl „revanš“ za porážku v nedávných bojích, ani urputná snaha udržet si za každou cenu plody těžce nabytého vítězství, nýbrž snaha zabránit tomu, aby se hetakomby z let 1914–1918 opakovaly. Ztělesněním těchto snah, tohoto ušlechtilého úsilí, se stal především tzv. Rýnský garanční pakt, sjednaný a podepsaný na podzim 1925 ve Švýcarském Locarnu.

„Locarno“, jak se této dohodě, respektive těmto dohodám zkráceně říkalo a dodnes říká, ovšem nebylo prvním pokusem o vytvoření nějaké podoby evropské kolektivní bezpečnosti. Již v roce 1924 vznikl z iniciativy francouzské diplomacie takzvaný Ženevský protokol o pokojném vyřizování mezinárodních sporů (taktéž Pakt Společnosti národů či Generální pakt), jehož cílem bylo poskytnout všeobecné bezpečnostní záruky všem členským státům Společnosti národů (SN; Société de Nations, League of Nations) s využitím mezinárodní arbitráže. 

Protokol byl sice v říjnu 1924 v Ženevě s velkou pompou schválen, následně jej ale odmítla ratifikovat nová britská konzervativní vláda Stanleyho Baldwina, konkrétně její ministr zahraničních věcí Austen Chamberlain, jenž pokládal stejně jako celá jeho Konzervativní strana za nepřijatelné zavázat svou zemi k jakékoli obecné bezpečnostní dohodě (zejména s ohledem na „nevyzpytatelnou, nepředvídatelnou situaci“ ve střední a jihovýchodní Evropě), neboť by to mohlo znamenat z jejího pohledu krajně nežádoucí angažmá „pod hlavičkou“ SN. Francouzská diplomacie, podporovaná mimo jiné malodohodovým Československem, tím utrpěla vážný nezdar, což vedlo k dalšímu ochlazení již tak nepříliš dobrých francouzsko-britských vztahů; dalších pokusů o vytvoření kolektivní bezpečnosti se nicméně vzdát nedokázala.

Rýnský (Locarnský) garanční pakt z roku 1925 byl vyvrcholením těchto snah. Primárně se jednalo o německo-francouzské a německo-belgické (poválečné) smíření a o dobrovolné (nikoli vynucené, jak tomu bylo v případě Versailleské mírové smlouvy z roku 1919) uznání vzájemných hranic. To konvenovalo nejen Francii, jíž šlo o „dlouhodobý, dalšími velmocemi garantovaný mír s historickým nepřítelem“, ale i Velké Británii, jejíž zájmy, jak se opakovaně vyjadřovali její vedoucí představitelé, „končily na Rýně“. Případné spory měla řešit mezinárodní arbitráž (arbitrážní smlouvy), a to na základě výnosů Společnosti národů, jejímž členem se mělo brzy stát i Německo.

Východních hranic Německa se záruky týkat neměly, v tom měli v Berlíně k malé radosti československých a polských diplomatů a státníků jasno. Na Pražském Hradě a v Černínském paláci se tak museli utěšovat alespoň Smlouvou o spojenectví a přátelství mezi Československem a Francií (Le traité d᾿aliance et d᾿amitié entre la Tchécoslovaquie et la France) z ledna 1925, aniž si připouštěli, že pro Francii má pouze „limitovanou cenu“ a že tzv. první republika má sloužit především coby nástroj Paříže ve středoevropském a jihoevropském regionu (jako ostatně celá Malá dohoda, tj. spojenectví mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem z počátku dvacátých let). Jak neprozíravé toto „zavírání očí před nepříjemnou skutečností“ bylo, se ukázalo o deset let později, ve druhé polovině třicátých let a vyvrcholilo v době Mnichova…

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Jaký byl příběh Locarnských dohod?
  • Co znamenaly pro tehdejší západní Evropu - a co pro Československo?
sinfin.digital