Mění Kreml taktiku k potírání nepohodlných? Mnohaleté žaláře nahrazují rafinovanější tresty

 FOTO: Reuters

Karel Svoboda

23. 07. 2020 • 13:30
Soud nad historikem Jurijem Dmitrijevem v Petrozavodsku ukázal slabiny současného ruského soudnictví, zároveň ale spolu s dalšími případy může značit nový trend v boji proti nepohodlným či přímo kritikům režimu. Zároveň není nezajímavé, že ve stejný den, jako si Dmitrijev vyslechl svůj rozsudek (soud se konal za zavřenými dveřmi z důvodu ochrany práv nezletilé), byli z vězení propuštěni bývalí policisté, kteří podstrčili drogy novináři Ivanu Golunovovi. 

Jurij Dmitrijev, čtyřiašedesátiletý karelský historik, se dlouhodobě věnoval stalinským represím a mapování hrobů jejich obětí. Dostal se ale do křížku s oficiálním viděním historie, které o Stalinově roli stále častěji mlčí. Pokud už mluví o represích, jde o jakési represe mimo čas a prostor. V případě karelského místa Sandarmoch se pak vlivná Ruská vojensko-historická společnost pod vedením bývalého ministra kultury a současného poradce ruského prezidenta Vladimira Putina Vladimira Medinského, známého svým přikrášlováním historických faktů, rozhodla dokazovat, že tamní oběti nezahynuly během stalinského teroru, ale během finské okupace Karélie. Dmitrijevovo pátrání se tudíž příliš nehodilo.

Dmitrijev byl obviněn hned z několika trestných činů. Jednalo se hlavně o pedofilii, kdy policie z fotografií jeho adoptivní dcery vyvodila, že se věnuje šíření dětské pornografie. K takovému závěru došla na základě devíti (!) fotografií z pěti set, které historikovi zabavila. Dmitrijevovo vysvětlení, že vzhledem k zájmu, který o něj pracovníci sociální služby projevovali, raději zdravotní stav své dcery pečlivě fotograficky dokumentoval, znělo velmi přesvědčivě. V historikův prospěch navíc promluvili i znalci, podle kterých nelze fotografie označit za pornografické. Prokuratura Dmitrijevovi přesto navrhla odnětí svobody ve výši patnácti let, což by se v jeho věku rovnalo doživotí. Konečný rozsudek – 3,5 roku ve vězení, přičemž přes 3 roky si už odpykal – byl v tomto kontextu docela pochopitelně přijat s úlevou. Dmitrijev byl zbaven obvinění z pedofilie či šíření pornografie, odsouzen byl „jen“ za násilí vůči nezletilé osobě se sexuálním podtextem (zajímavý byl z tohoto pohledu tweet oficiálního kanálu Ria Novosti o tom, že se Dmitrijev zabýval pedofilií a natáčením pornografických filmů, který byl následně smazán).

V obdobném duchu se nesl i případ divadelního režiséra a dalšího kritika Kremlu Kirilla Serebrennikova, který sice za zpronevěru obzvlášť velkého objemu dostal jen podmíněný trest a pokutu 800 tisíc rublů, ale zároveň je nucen vrátit peníze, které údajně zpronevěřil. Zaplatit tak má, spolu se dvěma dalšími odsouzenými, 129 milionů rublů. Relativně mírný trest byl nahrazen likvidací ekonomickou.

Rozsudky, kdy soud vynese odsuzující verdikt, nicméně velmi mírný, ale doplní jej vysokou pokutou, popřípadě jiným administrativním trestem, často znamenajícím větší problém než samotné vězení, se stávají jakousi normou. Má to hned několik důvodů. Odsouzení člověka se zjevně chatrným zdravím na patnáct let za mříže na základě slabých důkazů by nevypadalo dobře, zatímco mírný trest je přijímán pozitivně. U Serebrennikova sice nejde o zdraví, ale i tam bylo možné docílit kýženého delikátnějším prostředkem. 

Podobné znaky nese také likvidace Fondu boje proti korupci (FBK). Případný pobyt za mřížemi by Kremlu vyrobilo z Alexeje Navalného jen dalšího politického vězně, který by si navíc svoji roli patřičně užíval a také ji náležitě využil. Oproti tomu soukromoprávní žaloba vůči FBK, Alexeji Navalnému a Ljubově Sobolové (také představitelka FBK) ze strany Jevgenije Prigožina pro údajnou újmu na cti a následná povinnost zaplatit 88 milionů rublů, stejně jako milionové žaloby ze strany moskevských restaurací za údajné škody v důsledku nepovolených demonstrací, vedou k zamezení činnosti Fondu bez výraznějších reputačních škod pro Kreml. I kdyby Navalný fond zlikvidoval, místo něj vytvořil jinou organizaci a pokračoval v činnosti, bude nějaký čas trvat, než se z úderu vzpamatuje. Žaloby navíc cílí i konkrétně na Navalného a jeho společníky.    

Na případu Ivana Golunova je pak velmi názorně vidět, k čemu vede osvobození stíhaného. V jeho případě se za něj postavila novinářská obec, která přeci jen má stále v Rusku své slovo. Jak moc silné je, bude vidět v kauze Ivana Safronova, který je obviňován z vlastizrady ve prospěch českých tajných služeb. Golunov se nicméně nespokojil s tím, že nedošlo k soudu a následnému odsouzení, ale naopak partu policistů, kteří jeho případ tak amatérsky zmanipulovali, zažaloval o milionové částky za nemajetkovou újmu. Žaloba sice pravděpodobně neuspěje, popřípadě uspěje ve výrazně menší výši, ale už jen to, že se případ potáhne, je pro ruský režim nepříjemné.

Nakolik se jedná o nějaký dlouhodobý a cílený trend a nakolik o shodu okolností, popřípadě o soudcovo dilema nad chatrnými důkazy, je prozatím otázkou, kterou rozřeší až další vývoj. Nicméně pokud by šlo o setrvalý trend, ukazoval by na schopnost současného ruského režimu měnit svoji taktiku a neustále ji „modernizovat“.    

SDÍLET