Na okraj dvou výročí: Od Varšavského ghetta na popraviště v Norimberku

V pátek uplynulo osmdesát let ode dne, kdy se museli všichni židovští občané z Varšavy a v následujících týdnech i z dalších území Polska přestěhovat do místního ghetta; do počátku roku 1943 bylo více než 300 000 z jeho 450 000 obyvatel převezeno do vyhlazovacích „táborů smrti“. Ve stejný den o šest let později pak bylo v bavorském Norimberku popraveno deset nacistických potentátů včetně bývalého vládce Generálního gouvernementu (tj. velké části okupovaného meziválečného Polska) Hanse Franka.

Spravedlnosti tím bylo učiněno alespoň zčásti zadost. Příběh Varšavského ghetta a událostí s ním spojených je jedním z nejstrašnějších příběhů druhé světové války, a že se jich, nejen v Evropě, odehrála v letech 1939–1945 celá řada. Východní část starého kontinentu, tzv. „krvavé země“ (zejména oblast dnešního Polska, Běloruska, Ukrajiny a evropské části Ruska), jak ji ve stejnojmenné knize nazval i v Čechách dobře známý americký historik Timothy Snyder, trpěly obzvlášť mimořádně – „peklo holocaustu – se všemi představitelnými i nepředstavitelnými hrůzami se odehrávalo z velké části právě tady. 

„Polská tragédie“ začala, jak známo, 1. září 1939, útokem nacistického Německa proti druhé polské republice (Rzeczpospolita Polska), jenž vedl k jeho rychlému vítězství a k rozdělení země včetně vytvoření výše zmíněného Generálního gouvernementu (Generalgouvernement für die besetzten polnischen Gebiete). Ten se dále dělil na čtyři správní jednotky, tzv. Distrikty – Krakovský, Lublinský, Radomský a Varšavský, jehož centrem bylo polské hlavní město. A právě v něm – zcela v souladu s oficiální ideologií Třetí říše – vzniklo 2. října 1940 na základě dekretu šéfa tohoto distriktu, generála SA (tzv. útočných oddílů, Sturmabteilungen) Ludwiga Fischera (1905–1907, popraven ve Varšavě), Varšavské ghetto (Der jüdische Wohnbezirk in Warschau).

Počínaje 16. říjnem 1940 bylo do prostoru o rozloze pouhých 2,6 kilometrů čtverečních nastěhováno na 450 000 polských Židů, zatímco více než 100 000 Poláků, kteří zde původně žili, muselo ghetto naopak opustit. Přelidněnost, s tím související mizerné hygienické podmínky a zoufalý nedostatek potravin vedly k tomu, že do léta 1942 zemřelo téměř 90 000 obyvatel ghetta. V létě téhož roku, konkrétně 22. července, začaly deportace varšavských Židů na východ (směr Treblinka a Belzec), odkud se drtivá většina z nich již nikdy nevrátila. Během druhé, podstatně menší vysídlovací akce, která proběhla v lednu 1943, se někteří Židé postavili Němcům poprvé na odpor.

Skutečným heroickým vzepětím varšavských Židů bylo povstání, jehož faktický začátek někteří historikové kladou již do 18. ledna 1943 a jehož finální fáze začala 19. dubna. Tento den nebyl náhodný – právě na něj, na židovský svátek pesach, měla totiž proběhnout likvidace ghetta německou armádou (za asistence polské policie). Povstání, v jehož čele stál legendární Moderchaj Anielewicz (1919–1943), Němce naprosto zaskočilo a nakonec trvalo až do 16. května, kdy jej SS-Gruppenführer Jürgen (vlastním jménem Josef) Stroop (1895–1952, popraven ve Varšavě), který velel německým jednotkám, oficiálně prohlásil za ukončené, třebaže se několika stovkám Židů podařilo z ghetta uprchnout a pokračovat v boji proti okupantům jinde.

Slepá, nebo zaslepená spravedlnost? Parkanová je oběť prokurátorské zvůle

sinfin.digital