Na okraj dvou výročí: Od Varšavského ghetta na popraviště v Norimberku

Martin Kovář

17. 10. 2020 • 14:45
V pátek uplynulo osmdesát let ode dne, kdy se museli všichni židovští občané z Varšavy a v následujících týdnech i z dalších území Polska přestěhovat do místního ghetta; do počátku roku 1943 bylo více než 300 000 z jeho 450 000 obyvatel převezeno do vyhlazovacích „táborů smrti“. Ve stejný den o šest let později pak bylo v bavorském Norimberku popraveno deset nacistických potentátů včetně bývalého vládce Generálního gouvernementu (tj. velké části okupovaného meziválečného Polska) Hanse Franka.

Spravedlnosti tím bylo učiněno alespoň zčásti zadost. Příběh Varšavského ghetta a událostí s ním spojených je jedním z nejstrašnějších příběhů druhé světové války, a že se jich, nejen v Evropě, odehrála v letech 1939–1945 celá řada. Východní část starého kontinentu, tzv. „krvavé země“ (zejména oblast dnešního Polska, Běloruska, Ukrajiny a evropské části Ruska), jak ji ve stejnojmenné knize nazval i v Čechách dobře známý americký historik Timothy Snyder, trpěly obzvlášť mimořádně – „peklo holocaustu – se všemi představitelnými i nepředstavitelnými hrůzami se odehrávalo z velké části právě tady. 

„Polská tragédie“ začala, jak známo, 1. září 1939, útokem nacistického Německa proti druhé polské republice (Rzeczpospolita Polska), jenž vedl k jeho rychlému vítězství a k rozdělení země včetně vytvoření výše zmíněného Generálního gouvernementu (Generalgouvernement für die besetzten polnischen Gebiete). Ten se dále dělil na čtyři správní jednotky, tzv. Distrikty – Krakovský, Lublinský, Radomský a Varšavský, jehož centrem bylo polské hlavní město. A právě v něm – zcela v souladu s oficiální ideologií Třetí říše – vzniklo 2. října 1940 na základě dekretu šéfa tohoto distriktu, generála SA (tzv. útočných oddílů, Sturmabteilungen) Ludwiga Fischera (1905–1907, popraven ve Varšavě), Varšavské ghetto (Der jüdische Wohnbezirk in Warschau).

Počínaje 16. říjnem 1940 bylo do prostoru o rozloze pouhých 2,6 kilometrů čtverečních nastěhováno na 450 000 polských Židů, zatímco více než 100 000 Poláků, kteří zde původně žili, muselo ghetto naopak opustit. Přelidněnost, s tím související mizerné hygienické podmínky a zoufalý nedostatek potravin vedly k tomu, že do léta 1942 zemřelo téměř 90 000 obyvatel ghetta. V létě téhož roku, konkrétně 22. července, začaly deportace varšavských Židů na východ (směr Treblinka a Belzec), odkud se drtivá většina z nich již nikdy nevrátila. Během druhé, podstatně menší vysídlovací akce, která proběhla v lednu 1943, se někteří Židé postavili Němcům poprvé na odpor.

Skutečným heroickým vzepětím varšavských Židů bylo povstání, jehož faktický začátek někteří historikové kladou již do 18. ledna 1943 a jehož finální fáze začala 19. dubna. Tento den nebyl náhodný – právě na něj, na židovský svátek pesach, měla totiž proběhnout likvidace ghetta německou armádou (za asistence polské policie). Povstání, v jehož čele stál legendární Moderchaj Anielewicz (1919–1943), Němce naprosto zaskočilo a nakonec trvalo až do 16. května, kdy jej SS-Gruppenführer Jürgen (vlastním jménem Josef) Stroop (1895–1952, popraven ve Varšavě), který velel německým jednotkám, oficiálně prohlásil za ukončené, třebaže se několika stovkám Židů podařilo z ghetta uprchnout a pokračovat v boji proti okupantům jinde.

Přibližně tisícovka mrtvých a několik stovek přeživších židovských bojovníků ukázalo nejen šokovaným německým okupantům ve Varšavě, ale i lidem na celém světě, že žádný boj není předem marný a že hrstka lidí dokáže i proti obrovské přesile často víc, než by se mohlo zdát. Dnešním Polákům i zahraničním návštěvníkům Polska to připomíná mimo jiné památník, který byl na počest obětí Varšavského povstání postaven roku 1948 a u kterého došlo od té doby k mnoha emotivním výjevům, včetně památné návštěvy kancléře Spolkové republiky Německo Willyho Brandta v roce 1970. Současně je i mementem, aby se něco podobného nikdy neopakovalo.

Všem, kteří se o tyto události moderních evropských dějin zajímají a kteří by si chtěli, kromě odborných textů, jaké píše například výše zmíněný Timothy Snyder, přečíst o dění v obsazeném Polsku a v Generálním gouvernementu i něco „trochu jiného“, si dovoluji doporučit zejména knížky německého novináře Niklase Franka, syna neomezeného vládce Polska z válečných let Hanse Franka (1900–1946, popraven v Norimberku). Niklasovo účtování s rodiči v knihách „Můj otec“ (Der Vater. Eine Abrechnung) a „Moje německá matka“ (Meine deutsche Mutter) jsou jednak strhujícími „memoáry“ (uvozovky u slova memoáry jsem použil zcela záměrně, Niklas Frank se totiž narodil v roce 1939, takže si léta, kdy jeho otec „vládl jako král“ na krakovském Wawelu, až na drobné střípky nemohl pamatovat), jednak, a to především, nemilosrdnou obžalobou nejbližších příbuzných.

Činí tak, když popisuje kruté jednání otce s polskými Židy i Poláky, tedy se všemi „rasově podřadnými obyvateli gouvernementu“, i když líčí loupeživé výjezdy matky do krakovského ghetta „za nejkrásnějšími krajkami, které umějí dělat právě tady…“ Málokdo dokázal popsat zdánlivou „banalitu každodenního zla“, o níž nám před více než třiceti lety na univerzitě přednášeli profesoři Robert Kvaček a Vladimír Nálevka, tak přesvědčivě jako právě Niklas Frank…

O tom, jak rychle plyne čas a jak nečekaně se události mohou vyvinout, svědčí skutečnost, že pouhých šest let poté, co nacisté začali do Varšavského ghetta nahánět první Židy, bylo v západoněmeckém Norimberku po velkém soudním procesu popraveno oběšením deset hlavních válečných zločinců – již zmíněný Hans Frank (jenž stačil, mimochodem, napsat před popravou „senzační“ memoáry s názvem „Tváří v tvář šibenici“ ) a další přední nacističtí pohlaváři – Alfred Jodl, Wilhelm Frick, Ernst Kaltenbrunner, Wilhelm Keitel, Joachim von Ribbentrop, Fritz Sauckel, Arthur Seyss-Inquart a Julius Streicher. Hermann Göring, odsouzený soudem rovněž k trestu smrti, spáchal o den dříve sebevraždu a Martin Borman byl odsouzen v nepřítomnosti. Zda alespoň některý z těchto mužů během čekání na vykonání rozsudku vnímal symbolické datum popravy, nevíme, příliš pravděpodobné to není. I tak měla ale volba 16. října 1946 dnem „D“ svůj smysl.

Když už je řeč o potrestání válečných zločinců a když už jsem v souvislosti s řáděním nacistů v Polsku za druhé světové války připomněl knížky Niklase Franka, v souvislosti s Norimberským procesem si pro změnu dovolím upozornit na knihu amerického lékaře a důstojníka Gustava Marka Gilberta (1911–1977) „Norimberský deník“ (Nuremberg Diary; 1947), jenž u procesu působil jako vězeňský psycholog. Pečlivé analýzy, které provedl na základě četných rozhovorů, testů a výslechů hlavních obviněných, podávají o podstatě nacionálního socialismu (nacismu), antisemitismu a rasismu obecně přesvědčivější výpověď, než mnohé spisy ctihodných akademiků, a proto stojí za přečtení i dnes, kdy od prvního vydání uběhlo již téměř tři čtvrtě století.

Slovem, které prostupuje celým dnešním textem, je antisemitismus, pro většinu z nás neodmyslitelně spojený s holocaustem, největší hrůzou v dějinách lidstva. Proto si na závěr dovolím ještě jedno, už poslední doporučení. Tentokrát se jedná o knihu francouzského filozofa a politologa Andrého Glucksmanna (1937–2015) „Hněv dítěte“ (Une rage d’enfant; 2006). Právě při četbě tohoto díla, jež je osobní zpovědí starého muže i svéráznou historií dvacátého „věku extrémů“, si totiž uvědomíme, že běsy minulého století neodešly, obrazně řečeno, do dějin, ale že se mohou docela klidně opakovat; že fašismus, respektive nacismus, komunismus a také antisemitismus, který byl vlastní jak německým nacistům, tak, v určité fázi vývoje, i sovětským stalinistům, se kterým měla Glucksmannova rodina vlastní zkušenost a který je latentně přítomný i v naší době, jsou mrtvé jenom zdánlivě.

Že pořád číhají na svou šanci, na svou příležitost a že záleží jen na nás, zda je necháme vyjít na světlo či nikoli, a že to nejhorší, čeho se můžeme dopustit, je lhostejnost vůči jejich sebemenším projevům. Nedávné odhalení sochy jednoho z největších zločinců moderní doby, Vladimira Iljiče Uljanova – Lenina, v nadživotní velikosti v německém Gelsenkirchenu, k němuž došlo s faktickým posvěcením německého soudu, abych uvedl jeden příklad za všechny, ukazuje, že pokud jde o všechny tyto „ismy“, máme vyhráno méně, než jsme si dlouho mysleli.

SDÍLET