Na ukrajinském nacionalismu není nic špatného, bráníme se jím před Rusy, popisuje Vjatrovyč

Jan Januš

21. 11. 2020 • 06:00
V Nakladatelství Academia vyšla zcela zásadní kniha ukrajinského historika a ředitele tamějšího Ústavu paměti národa Volodymyra Vjatrovyče „Ukrajinské 20. století“. Skládá se z desítek historických příběhů, jimiž autor ilustruje vývoj země zejména v jejím „sovětském období“, které má výrazné dopady do současnosti. Vjatrovyč možná překvapivě obhajuje ukrajinský nacionalismus, v České republice tento pojem ale podle něj mnohdy nechápeme správně. 

Srovnávání ukrajinského nacionalismu s fašismem, které se z našeho pohledu logicky nabízí, není podle historika na místě. Jak píše v předmluvě pro české čtenáře, v případě utlačovaného národa šlo o reakci „na vnější agresi a touhu okupantů zničit ukrajinské národní společenství“. Ukrajinský nacionalismus tak podle něj není „výrazem vlastní agrese vůči ostatním“. Takto bychom jeho východiska měli podle Vjatrovyče chápat i dnes.

Kniha Ukrajinské 20. století

Útlak, kterému Ukrajinci čelili, patří k vůbec nejhorším v dějinách. Nejsilněji se projevil ve 30. letech 20. století, kdy došlo ke Stalinem řízené genocidě – sovětský vůdce jí chtěl zastavit kulturní rozmach Ukrajinců a utnout jejich – podle něj – až přílišnou svébytnost. „Uměle vyvolaný hladomor v letech 1932 až 1933 sebral miliony (dle různých odhadů od 4 do 7 milionů) životů. Tento zločin vstoupil do ukrajinské a světové historie pod názvem Holodomor,“ dočteme se v knize. 

Neboli česky Hladomor. Pro určitý kontext: během holokaustu zemřelo šest milionů Židů, v roce 1915 pak asi 800 tisíc až 1,5 milionu Arménců (v závislosti na zdroji), jak uvádí historik a spolupracovník INFO.CZ Erik Siegl v nové knize „Vzdorující demokracie. Rozcestí a proměny současného Turecka“ (Nakladatelství Lidové noviny, 2020). 

Vjatrovyč cituje vzpomínky učitelky Oleksandy Radčenko, která za ně strávila 10 let v gulagu. „Děti hladové, zmučené, vyzáblé, rozežírané červy, protože jedí jen kořínky, a i ty za chvíli nebudou, a do sklizně jsou to ještě čtyři měsíce. Co bude?“ ptala se 5. dubna 1932. A o den později napsala: „Celkově hlad začíná zuřit a nese s sebou všechny tragédie, které si jen lze představit. Zločinnost se šíří s jakousi nebývalou rychlostí (…). Ničí mě myšlenky na vesnické děti, oteklé z hladovění, a hněv ve mně roste (…).“

Toto období ukrajinských dějin dodnes obestírá řada neznámých. Sověti a někteří kolaborující Ukrajinci totiž následně ničili všechny možné důkazy, a tak je pro historiky obtížné tuto dobu  detailně zrekonstruovat. I proto zní podtitul knihy Utajované dějiny a stejně dobře by mohl znít i Dějiny určené k zapomnění. Je totiž až k neuvěření, kolik úsilí věnovaly sovětské, ale v době Janukovyčovy vlády i ukrajinské služby, k likvidování paměti. 

Nešlo jen o Hladomor, masové hroby z konce 30. let byly tak „dobře“ utajeny a zapomenuty, že když je na konci 60. let náhodně objevily děti, ani sovětské vedení v první chvíli netušilo, o co vlastně jde. Příklad bychom mohli nalézt i v poměrně nedávné historii – výbuch jaderné elektrárny v Černobylu.  

Ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč tak představuje na více než 700 stranách knihy Ukrajinské 20. století jednašedesát příběhů mnohdy prakticky neznámých lidí, organizací i institucí. Z jednotlivých kapitol, původně z velké části psaných formou internetových sloupků, skládá ukrajinské dějiny 20. století a ukazuje je v jejich složitosti a v detailech, v nichž se není ani dnes jednoduché orientovat. 

Vjatrovyč si rovněž všímá podobnosti českých a ukrajinských dějin. Obě země totiž přicházely v podobných obdobích 20. století o svou svobodu, na Ukrajině se tak ale dělo daleko rychleji. Alespoň v částečně svobodné zemi Ukrajinci žili během minulého století jen pár let. I z tohoto důvodu je povědomí o historii obou zemí plné mýtů a lží. Historii totiž vždy píšou vítězové, neboli v ukrajinském případě okupanti.

Citováno z knihy Volodymyra Vjatrovyče „Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny“, kterou v roce 2020 vydalo v Praze a v překladu Rity Kindlerové Nakladatelství Academia, a to postupně ze stran 12, 81 a 85.

SDÍLET