Osud Hitlerova domu je po vyvlastnění nejasný. Jak to vidí odborník na německou historii?

Michaela Kratochvílová

15. 12. 2016 • 22:06

Rakouská vláda rozhodla o vyvlastnění rodného domu Adolfa Hitlera v Braunau na Innu. Současná majitelka se od státu dočká finanční náhrady. O osudu stavby rozhodnou nejbližší dny, mezi pravděpodobné varianty patří přestavba nebo kompletní demolice. Jak se na plány rakouské vlády dívá historik Petr Šafařík z Institutu mezinárodních studií?

To, o čem se dosud pouze spekulovalo, se stalo skutečností. Rakouský parlament v drtivé většině rozhodl o vyvlastnění rodného domu Adolfa Hitlera v Braunau na Innu z rukou stávající majitelky Gerlinde Pommerové, která na oplátku obdrží finanční náhradu.

Dění týkající se Hitlerova domu ukazuje, jak obtížně a zdlouhavě se země vypořádává s nacistickou minulostí. „V  Rakousku se až velmi pozdě začalo důkladněji debatovat o spoluodpovědnosti za zlo nacistického režimu. Ostatně i malý protifašistický pomník před rodným domem Adolfa Hitlera byl v Braunau na Innu odhalen až v roce 1989. V té době už mělo za sebou Západní Německo několik vln veřejných diskuzí a kauz, které přinesly kritické zpracovávání nacistické historie i selhání značné části elit a německé společnosti vůbec,“ říká historik Petr Šafařík z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy.

Rakousko teď musí rozhodnout, co bude s Hitlerovým rodným domem dále. Ministr vnitra Wolfgang Sobotka se v minulosti zasazoval o jeho demolici, ve hře je také již zmiňovaná přestavba. Město ani stát totiž nechtějí, aby se z budovy stalo poutní místo neonacistů.

„I kdyby k demolici toho domu došlo, riziko s poutním místem by to nesnížilo. Naopak, demolice  by přinejmenším krátkodobě určitě vyvolala vlnu právě takových projevů, kterým chce rakouská vláda zabránit. Takzvaná místa paměti ‒ entity, k nimž se váže historické vědomí určité skupiny lidí ‒ nemusejí být a nejsou jen hmotná. Může to být například píseň, historické datum nebo třeba prázdná parcela, kde stála nějaká budova,“ vysvětlil Petr Šafařík, který zároveň podotkl, že podle posledních zpráv není demolice na pořadu dne.

Gerlinde Pommerová vlastnila stavení od roku 1977, po celou dobu si jej přitom pronajímal stát, aby předešel nevhodnému užívání nemovitosti. V současnosti platilo Rakousko Pommerové částku ve výši 5 tisíc eur za měsíc. Problém spočíval v tom, že majitelka vytrvale odmítala jakékoliv návrhy na renovaci objektu. Ten sloužil do roku 2011 jako dům pro lidi se speciálními potřebami, před pěti lety ale sdružení postižených nemovitost opustilo. Důvodem bylo rozhodnutí Pommerové, která se postavila proti výstavbě bezbariérového přístupu do domu.

Pokud by se stavba v budoucnu opět sloužila tomuto účelu, bylo by to symbolické. „K tomu, aby dům mohl opět sloužit jako chráněná dílna pro tělesně postižené, by víceméně stačilo zřídit kromě běžných úprav bezbariérový přístup.  Toto řešení by mělo zajímavý přesah - vždyť jedním ze zvěrstev nacismu byla eugenika v podobě ‚rasové hygieny‘.  Instituce zcela opačného zaměření by  v Hitlerově rodném domě byla lapidárním a jasným kontrastem vůči perverzně prosazovanému ideálu tělesně dokonalé rasy,“ upozorňuje historik, kterému by se také zamlouvala varianta zřízení vzdělávacího centra v objektu.

Symbolický přesah získal díky německému umělci také dům dalšího nacistického zločince. „Rodný dům nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse v dnešním Mönchengladbachu byl dlouho pokládán za zničený během války. Až nedávno se přišlo na omyl kvůli přečíslování domů. Nemovitost koupil výtvarník Gregor Schneider a chtěl ji dát strhnout, zabránily tomu ale statické důvody ‒ spojení s jinou stavbou. Výtvarník dnes s materiálem z onoho domu pracuje ve svých dílech ‒ stavební suť použil při instalaci v jedné varšavské galerii. Tedy ve městě, jehož velkou část Němci za války proměnili v hromadu sutin,” uvedl Petr Šafařík. 

SDÍLET