Polozapomenuté výročí bitvy u Moháče a její důsledky aneb „Habsburkové v nás“

 FOTO: Bertalan Székely – Fine Arts in Hungary

Martin Kovář

28. 08. 2020 • 18:00
Na zítřejší den, 29. srpen, připadá výročí zdánlivě zapomenuté události, jež ale měla pro české země, a tedy pro nás všechny vpravdě mimořádný význam. Právě 29. srpna roku 1526 padl v bitvě u Moháče poblíž dnešních maďarsko-chorvatsko-srbských hranic v boji proti Turkům český a uherský král Ludvík Jagellonský, což následně umožnilo nástup Habsburků na český trůn. Začala tak dlouhá epocha jejich vlády, která skončila až porážkou Rakouska-Uherska v první světové válce a vznikem Československé republiky na podzim 1918. Co všechno pro nás, pro Čechy, vlastně Habsburkové znamenali a znamenají?

Na úvod je třeba říci, že habsburské dědictví, jejich odkaz v Čechách a na Moravě, je složité a rozporuplné, jako jsou ostatně dějiny vždycky. Na jedné straně jsou vzpomínky na vládu „domu habsburského“ v naší zemi spojeny s četnými perzekucemi, například po prvním stavovském povstání z roku 1547 a zejména po druhé stavovské revoltě z roku 1618, která skončila trpkou porážkou a ve středoevropském prostoru bezprecedentním trestem, popravou jejích sedmadvaceti vůdců, anebo, mnohem později, „řádění“ rakouského vojska v Praze během „revoluce“ z roku 1848. To samozřejmě k habsburskému panování patří, stejně jako fakticky vzato vynucený exil českých protestantů po třicetileté válce, tzv. druhé nevolnictví z druhé poloviny 17. a z počátku 18. století, nebo padesátá léta 19. století, tj. léta „bachovského absolutismu“ (anebo doba „zaživa pohřbených“, jak ji nazval Jan Neruda), třebaže v tomto případě je hodnocení již mnohem složitější.

Na vládu Habsburků ale můžeme pohlížet i docela jinak. Jeden z jejich vládců, císař Rudolf II., učinil z Prahy kulturní a umělecké centrum Evropy a léta jeho panování (1576–1611) jsou dodnes vnímána jako období, kdy české země „něco znamenaly“ (mimo jiné právě díky působení vědců a umělců, jako byli Johannes Kepler, Tycho de Brahe, Hans von Aachen, Giuseppe Arcimboldo nebo Adrien de Vries). V barokní době pro změnu v českých zemích vznikly četné architektonické klenoty, například stavby Kiliána Ignáce Dientzenhofera (staroměstský a malostranský chrám svatého Mikuláše), Franceska Carattiho (Černínský palác), Jana Blažeje Santiniho-Aichela (kostel na Zelené Hoře) a další fascinující díla malířů Karla Škréty, Petra Brandla či Václava Vavřince Reinera. Tereziánské a josefinské reformy potom výrazně přispěly k modernizaci českých zemí a (spolu)vytvořily podmínky pro jejich hospodářský a intelektuální rozvoj, pro dobu tzv. národního obrození.

V 19. století, zejména v jeho polovině, si mnozí Češi stále zřetelněji uvědomovali, že „šťastné Rakousko“ („Felix Austria“) je mimo jiné „garantem české státnosti svého druhu“ (tj. v jeho rámci). Austroslavistický politický program, koncipovaný Karlem Havlíčkem Borovským a rozpracovaný Františkem Palackým, byl nejen vyjádřením loajality Čechů vůči Vídni, ale i reakcí na vzestup z českého úhlu pohledu nebezpečného pangermánského a panslavistického hnutí. Druhá polovina, respektive poslední třetina 19. století pak byla obdobím, kdy české země v řadě případů s přímou podporou panovnické dynastie procházely nejdynamičtějším hospodářským vývojem z celé podunajské monarchie, kdy vznikala česká obecní samospráva, rodil se spolkový život a formovaly se základy moderních politických stran, o mimořádném rozkvětu české kultury nemluvě. To samozřejmě platilo pouze tehdy, nebyly-li české aktivity namířeny reálně (či i čistě teoreticky) proti zájmům vládnoucí dynastie; pokud tomu tak bylo, dokázala vláda zasáhnout rychle a velmi ostře, což dosvědčoval třeba proces s Omladinou v letech 1893–1894.

O tom, jak hlubokou stopu Habsburkové v českých zemích zanechali, svědčí veliké množství nejrůznějších staveb a památek všeho druhu i hluboké zakořenění „rakouské mentality“ v nás. Chcete pár příkladů? Tak pojďme: někdejší pražské předměstí Karlín, založené roku 1817, dostalo jméno podle císařovny Karoliny Augusty, manželky rakouského císaře Františka I.; ostrov, zvaný původně Barvířský a později Slovanský, byl roku 1841 pro změnu pojmenován Žofín podle arcivévodkyně Žofie, ženy arcivévody Františka Karla, otce budoucího císaře Františka Josefa I.; dnešní Rudolfinum nese zase jméno nešťastného korunního prince Rudolfa, syna Františka Josefa I., který je znám zejména díky své sebevraždě v Mayerlingu z roku 1889; v parku Stromovka si lze prohlédnout pozoruhodnou památku nesoucí jméno císaře Rudolfa II., tzv. Rudolfovu štolu, která začíná pod Letnou a ústí v horní části obory; na Bílé Hoře pak najdeme půvabný renesanční letohrádek Hvězda, postavený podle návrhu arcivévody Ferdinanda, syna císaře Ferdinanda I., a tak bych mohl pokračovat velmi dlouho, aniž bych opustil Prahu.

V dalších částech naší země je staveb, památek a připomínek spojených s Habsburky rovněž mnoho. Jako příklad lze uvést jednu z nejoblíbenějších rozhleden v Jizerských horách, pojmenovanou po dnes takřka zapomenutém arcivévodovi Štěpánovi, synovi uherského palatina Josefa, zvanou příznačně Štěpánka; středočeské Konopiště je navždy úzce spojeno se jménem následníka rakouského a uherského trůnu Františka Ferdinanda d᾽Este, zavražděného v létě 1914 v Sarajevu; proslulá Rudolfova huť ve Vítkovických železárnách nese zase jméno olomouckého arcibiskupa a kardinála arcivévody Rudolfa, jenž byl synem císaře Leopolda II. A tak dále, a tak dále…

Konec monarchie přišel – vzhledem k loajalitě, s níž většina Čechů bojovala v rakouské armádě a vzhledem ke zdánlivé nereálnosti cílů Masarykova a Benešova „zahraničního odboje“ – poměrně náhle a byl, s ohledem na to, co všechno Čechy a Habsburky spojovalo, vlastně smutný, třebaže tento smutek rychle zanikl v euforii ze vzniku vlastního suverénního státu, tzv. První republiky. Ta se v řadě ohledů, stejně jako její elity, od „starého Rakouska“ nemilosrdně odstřihla, v některých ohledech na něj (státní správa, administrativa atd.) ale v tichosti velmi efektivně navazovala, což platilo až do jejího trpkého konce na sklonku třicátých let.

Po uchvácení moci komunisty v únoru 1948 nepřipadala jakákoli adorace či nostalgie po habsburských časech v úvahu. Příznačné bylo, abych uvedl jeden příklad za všechny, vydávání sebraných spisů Aloise Jiráska pod patronací Klementa Gottwalda. Věta, jež uváděla každý vydaný svazek – „Hlásíme se k Jiráskovi, a je nám blízký, bližší než staré společnosti kapitalistické, že ve svém díle mistrně vystihl, které to naše tradice vedou vpřed, k svobodě a k rozkvětu národa…“ – sice ideologicky mířila, stejně jako celý vydavatelský projekt, primárně proti „kapitalistickým třídním nepřátelům“, způsob, jakým Jirásek viděl a interpretoval barokní dobu, tj. dobu „temna“ (jak zněl i název jeho proslulého románu) a dobu habsburského útlaku, ale komunistům maximálně vyhovoval rovněž.

Rok 1989 situaci zásadně změnil. Habsburská monarchie se rázem stala nejen předmětem mnohem intenzivnějšího, a hlavně zcela necenzurovaného bádání historiků, kunsthistoriků a dalších odborníků, ale i předmětem zájmu a obdivu nejrůznějších spolků, organizací a klubů, stejně jako jednotlivců, které, respektive kteří nezřídka nekriticky velebili dobu a historické osobnosti, jež byly dlouhá léta „odstrkovány na vedlejší kolej“. I tohle období je ale už za námi, a proto se dnes můžeme za habsburskou érou našich dějin ohlížet svobodně, bez zákazů a bez předsudků, i bez naivní adorace.

Jaká že tedy ona téměř čtyři staletí byla? Jak jsem uvedl již na začátku: rozporuplná, plná vzájemných neshod, střetů i válek, přičemž ti silnější, tj. Habsburkové, vyhrávali častěji než ti slabší, tj. Češi, což nemohlo jejich vzájemný vztah osudově nepoznamenat. S postupem let a staletí se nicméně habsburská dynastie (spolu)zasloužila o to, že Češi reálně dospěli, v některých ohledech i proti její vůli, a stali se suverénním národem v prostoru, kde (tj. mezi Německem a Ruskem, respektive Sovětským svazem) žít nebylo ve 20. století úplně snadné, třebaže to zase nebylo tak zlé jako na východ od nás.

Je zcela přirozené, že čím víc běsy moderního věku, „století extrémů“, na naše země doléhaly, jako například za druhé světové války či na přelomu „rudých“ čtyřicátých a padesátých let, anebo v roce 1968 a v „normalizačních“ letech, která následovala, tím víc se zdál „svět včerejška“, jak dobu před první světovou válkou geniálně nazval Stefan Zweig, hezčí a klidnější, zkrátka idyličtější, než jaký ve skutečnosti byl. O habsburské monarchii, kterou máme za ta čtyři staletí společného života v sobě víc, než si jsou mnozí z nás ochotni připustit, platí přirozeně totéž. Tohle všechno je dobré si v souvislosti s polozapomenutou bitvou u Moháče z 29. srpna 1526 připomenout.

SDÍLET