Na zítřejší den, 29. srpen, připadá výročí zdánlivě zapomenuté události, jež ale měla pro české země, a tedy pro nás všechny vpravdě mimořádný význam. Právě 29. srpna roku 1526 padl v bitvě u Moháče poblíž dnešních maďarsko-chorvatsko-srbských hranic v boji proti Turkům český a uherský král Ludvík Jagellonský, což následně umožnilo nástup Habsburků na český trůn. Začala tak dlouhá epocha jejich vlády, která skončila až porážkou Rakouska-Uherska v první světové válce a vznikem Československé republiky na podzim 1918. Co všechno pro nás, pro Čechy, vlastně Habsburkové znamenali a znamenají?
Na úvod je třeba říci, že habsburské dědictví, jejich odkaz v Čechách a na Moravě, je složité a rozporuplné, jako jsou ostatně dějiny vždycky. Na jedné straně jsou vzpomínky na vládu „domu habsburského“ v naší zemi spojeny s četnými perzekucemi, například po prvním stavovském povstání z roku 1547 a zejména po druhé stavovské revoltě z roku 1618, která skončila trpkou porážkou a ve středoevropském prostoru bezprecedentním trestem, popravou jejích sedmadvaceti vůdců, anebo, mnohem později, „řádění“ rakouského vojska v Praze během „revoluce“ z roku 1848. To samozřejmě k habsburskému panování patří, stejně jako fakticky vzato vynucený exil českých protestantů po třicetileté válce, tzv. druhé nevolnictví z druhé poloviny 17. a z počátku 18. století, nebo padesátá léta 19. století, tj. léta „bachovského absolutismu“ (anebo doba „zaživa pohřbených“, jak ji nazval Jan Neruda), třebaže v tomto případě je hodnocení již mnohem složitější.
Na vládu Habsburků ale můžeme pohlížet i docela jinak. Jeden z jejich vládců, císař Rudolf II., učinil z Prahy kulturní a umělecké centrum Evropy a léta jeho panování (1576–1611) jsou dodnes vnímána jako období, kdy české země „něco znamenaly“ (mimo jiné právě díky působení vědců a umělců, jako byli Johannes Kepler, Tycho de Brahe, Hans von Aachen, Giuseppe Arcimboldo nebo Adrien de Vries). V barokní době pro změnu v českých zemích vznikly četné architektonické klenoty, například stavby Kiliána Ignáce Dientzenhofera (staroměstský a malostranský chrám svatého Mikuláše), Franceska Carattiho (Černínský palác), Jana Blažeje Santiniho-Aichela (kostel na Zelené Hoře) a další fascinující díla malířů Karla Škréty, Petra Brandla či Václava Vavřince Reinera. Tereziánské a josefinské reformy potom výrazně přispěly k modernizaci českých zemí a (spolu)vytvořily podmínky pro jejich hospodářský a intelektuální rozvoj, pro dobu tzv. národního obrození.
V 19. století, zejména v jeho polovině, si mnozí Češi stále zřetelněji uvědomovali, že „šťastné Rakousko“ („Felix Austria“) je mimo jiné „garantem české státnosti svého druhu“ (tj. v jeho rámci). Austroslavistický politický program, koncipovaný Karlem Havlíčkem Borovským a rozpracovaný Františkem Palackým, byl nejen vyjádřením loajality Čechů vůči Vídni, ale i reakcí na vzestup z českého úhlu pohledu nebezpečného pangermánského a panslavistického hnutí. Druhá polovina, respektive poslední třetina 19. století pak byla obdobím, kdy české země v řadě případů s přímou podporou panovnické dynastie procházely nejdynamičtějším hospodářským vývojem z celé podunajské monarchie, kdy vznikala česká obecní samospráva, rodil se spolkový život a formovaly se základy moderních politických stran, o mimořádném rozkvětu české kultury nemluvě. To samozřejmě platilo pouze tehdy, nebyly-li české aktivity namířeny reálně (či i čistě teoreticky) proti zájmům vládnoucí dynastie; pokud tomu tak bylo, dokázala vláda zasáhnout rychle a velmi ostře, což dosvědčoval třeba proces s Omladinou v letech 1893–1894.
