Příliš velká a příliš leninistická. Čína stojí před značnými problémy a nemá řešení

Info.cz

15. 12. 2016 • 14:11

Čínský prezident Si Ťin-pching, kterému čínští komunisté na konci října udělili titul “vůdce” (před ním jej získali jen čtyři tamní soudruzi včetně Mao Ce-tunga), je muž se dvěma úkoly. Prvním z nich je očištění Čínské komunistické strany od korupce. Druhým úkolem je reforma ekonomiky. Pokud se ale prezident bude nadále soustředit zejména na očistu a posílení zkorumpované leninistické státní strany, nemusí být tyto dvě snahy slučitelné. Ve svém komentáři to píše respektovaný analytik Martin Wolf z Financial Times.

Před dvěma lety Si Ťin-pching popsal hlavní výzvy, kterým Čína čelí, takto: „Korupce v regionech a jednotlivých ekonomických sektorech je navzájem propojená. Počet takových případů roste. Výměna moci za moc, moci za peníze a moci za sex je častá. Úmluvy mezi úředníky a byznysmeny a nadřízenými a podřízenými jsou značně spletité,“ řekl nejmocnější muž Číny.

Kamarádíčkové

Tato obvinění nicméně mohou vyznít poněkud sebestředně. Jak ve vynikající knize China’s Crony Capitalism (Čínský kamarádíčkovský kapitalismus) uvádí její autor Min-sin Pchej, je náramně snadné používat obvinění z korupce jako kladivo na své protivníky. Je to efektivní zejména kvůli tomu, že je to přijatelné. Podle profesora Pcheje důkazy, které předložily čínské úřady, ukazují, že korupce „ohýbá“ ekonomiku, poškozuje státní správu a připravuje komunistickou stranu o její sociální rozměr.

Korupce je samozřejmě rakovina, ale není to nic, co by spadlo z nebe. Její obrovský rozmach, který v Říši středu odstartoval na začátku 90. let minulého století, je daní za úspěšnou ekonomickou reformu. „Rozvoj a uchycení kamarádíčkovského kapitalismu je logickým vyústěním Teng Siao-Pchingova (bývalá čínský vůdce, který převzal zemi zpustošenou Maovými experimenty) autoritářského modelu ekonomické modernizace,“ uvádí Min-sin Pchej.

„Elity, které mají neomezenou moc, nemohou odolat pokušení vydrancovat bohatství, které generuje hospodářský růst,“ dodává. Korupce je tak do jisté míry potomkem, jenž se zrodil ze sňatku státostrany a trhu. Ovšem ve chvíli, kdy se korupce stává normální, systém doputuje do bodu zvratu. A to je přesně to, čeho se Min-sin Pchej obává.

Speciální charakteristikou čínské korupce je, že je spojeno s obrovským nárůstem bohatství. Ekonomický růst a korupce zkrátka šly ruku v ruce a v jednu chvíli se navzájem podporovaly. Korupce dobře „promazala“ hospodářský růst a ten zase pomohl korupci. Čínská politika v této době vykazovala tři hlavní znaky – liberalizaci trhů, pokles moci a nejisté a pochybné vlastnické právo. Kontrola nad vlastním majetkem je v Číně privilegium, nikoliv právo. Ti, kteří mají politickou moc, mají také schopnost zbohatnout. A toho přesně využili. Státní úředníci se tak díky svým funkcím obohatili.

Leninem to nevyřešíš

Je možné namítat, a zcela správně, že korupce nezabránila výjimečnému ekonomickému růstu Číny. Ale existují čtyři argumenty proti takovému tvrzení. Zaprvé se korupce stala postupem času velmi drahou. Zadruhé se čínská populace stala vzdělanější a vzrostly její nároky, klesla její tolerance ke korupci a selháním státní správy. Zatřetí ekonomický růst zpomaluje, což transfer bohatství do rukou korupčníků činí celý proces ještě obtížnějším a dražším.

Otázkou je, zda se podaří tento problém vyřešit, aniž by to znamenalo jen uvěznění velkého počtu lidí. Odpověď Si Ťin-pchinga je do značné míry leninistická a také tržní. A to je velmi problematická kombinace. Důvodem, proč Teng Siao-Pching podporoval decentralizaci moci, byla velikost Číny. S tím, jak se celá ekonomika země rozvinula, centralizace moci nemůže fungovat. Centrum nikdy nebude schopné kontrolovat všechny své části. A nemůže je ani činit zodpovědnými za jejich činy před obyvateli, protože by to ohrozilo stranický mocenský monopol.

Leninistická strana nemůže vyřešit problém správy země. A nemůže vyřešit ani ekonomický problém. Pokud by byla tržní ekonomika zkombinována s nezkorumpovanou vládou, musí existovat nezávislé soudy, které budou dohlížet na ochranu práv jednotlivých ekonomických „hráčů“. A to se nemůže v případě leninistické strany stát, protože ona stojí nad zákonem. Státostrana může ovládat právo, ale nemůže jím být ovládána.   

Je pravděpodobné, že snaha Si Ťin-pchinga obnovit leninistickou disciplínu a zároveň liberalizovat trhu nebude fungovat. Režim tak bude čelit hlubší krizi, což se nemusí stát příliš brzy, ale stane se to. Prezident nastolil současný kurz země z dobrých důvodů, ale to, jestli má dobrá řešení, je úplně rozdílná věc.

SDÍLET