Jaké dary dostali v minulosti čeští prezidenti či premiéři od Vladimíra Putina? Zdánlivě marginální otázka může mít poměrně pikantní pozadí. Jak ukazují příklady ze sousedního Německa, ale i z jiných zemí, Putin zjevně neobdarovával evropské politiky jen tak. Dary měly i symbolický význam, případně posloužily k politickému nátlaku. Úřad české vlády přitom tvrdí, že informace o tom, čím obdaroval Vladimír Putin české premiéry, už nelze zpětně dohledat.
Otázku ruské „politiky darů“ evropským lídrům nedávno znovu otevřela výpověď bývalé německé kancléřky Angely Merkelová. Exkancléřka 8. června ve svém prvním vystoupení po odchodu z funkce v divadle Berliner Enseble zmínila i dar, který kdysi dostala při své první návštěvě Kremlu. Merkelovou kdysi v mládí pokousal pes, od té doby se psů bojí, což ovšem vědělo jen pár zasvěcených.
A Vladimíru Putinovi tahle informace ale neunikla. „Slyšel jsem, že máte problém se psy,“ řekl Putin Merkelové. A zároveň tehdejší kancléřce daroval velkého plyšového psa. A nezůstalo jen u této, zdánlivě náhodné příhody. Během návštěvy Soči v následujícím roce Putin dokonce nechal před kancléřkou pobíhat labradora. Merkelová divákům v sále berlínského divadla řekla, že to už nevnímala jako „láskyplnou náhodu“.
Některá německá média se ve světle této výpovědi pochopitelně začala zajímat o to, zda se Vladimír Putin (možná na radu svých tajných služeb či poradců) nesnažil různými dary se symbolickým podtextem zapůsobit na německé či evropské politiky i v jiných případech.
Portál „Bundestag Watch“ chtěl s odkazem na zákon o svobodném přístupu k informacím od německého kancléřství vědět, co dostala Merkelová během svého působení ve funkci od ruské vlády či přímo prezidenta a čím naopak ona obdarovala protistranu. Bylo by totiž zajímavé například zjistit, zda se nějak změnil způsob vzájemného obdarovávání evropských politiků a ruských politiků po ruské anexi Krymu.
Na zdánlivě jednoduchou a nijak zvlášť konfliktní otázku však přišla z kancléřství (možná překvapivě) zamítavá odpověď. A sice v tom duchu, že „státnické dary“ jsou jistý druhem diplomacie, jejíž okolnosti není možné zveřejňovat. Bylo by to podobné, jako kdyby někdo vynášel informace z jednání za zavřenými dveřmi.
