Rasismus v NDR? V Německu se otevírají případy vražd, které komunistický režim tajil

Marek Kerles

16. 07. 2020 • 07:00
Prokuratura v německé Postumi znovu po čtyřiatřiceti letech otevřela případ úmrtí mosambijského studenta, nalezeného u železniční trati na Berlín. Podle vyšetřovatelů se totiž mohlo jednat o rasově motivovanou vraždu. Podobných trestných činů, u nichž orgány tehdejší socialistické Německé demokratické republiky (NDR) tajily rasistický podtext, však mohlo být údajně mnohem víc.

Tělo třiadvacetiletého Joãa Manuela Dioga, který přijel do NDR jako „smluvní pracovník“ z tehdy spřáteleného Mosambiku, bylo nalezeno 30. června 1986 u železniční trati nedaleko Postupimi. Mladík měl proraženou lebku a řadu dalších zranění, neslučitelných se životem. Vyšetřovatelé případ po několika měsících uzavřeli jako nešťastnou nehodu. Podle nich Diogo, který měl údajně v krvi 1,4 promile alkoholu, zřejmě při jízdě otevřel dveře a vypadl z vlaku.

I když byly údajně už před pádem socialismu v tehdejší NDR pochybnosti o skutečné příčině Diogovy smrti, na nešťastné náhodě trvala i východoněmecká tajná služba STASI. Ta automaticky vyšetřovala všechny nešťastné události či trestné činy, spojené s cizinci. 

Jenže v roce 2017 dostala verze o nehodě mosambijského pracovníka trhliny. Julio Gonçalo Braga, poslední velvyslanec Mosambiku v tehdejší NDR, totiž magazínu „MDR-Genau“ řekl, že už před 30 lety dostal od některých německých úředníků informace o jiné příčině smrti Manuela Dioga. Podle nich měli Mosambičana ve vlaku brutálně zbít mladí neonacisté a poté ho vyhodit za jízdy ven. Tuto verzi celé události údajně policii i velvyslanci potvrdili také Diogovi přátelé, kteří s ním inkriminovaným vlakem cestovali.

Tehdejší komunistická policie však údajně záměrně svědectví nepřipustila a trvala na nehodě. Důvod byl jednoduchý. V socialistické zemi jako NDR rasismus a tedy i rasismem motivované trestné činy oficiálně neexistovaly, rasistický útlak a násilí byly podle německých (i českých komunistů) doménou „prohnilého kapitalistického Západu“. V socialistickém státním zřízení jsou všichni „bratři“, na barvě pleti nezáleží.

Německý historik a odborník na extremismus Harry Waibel však tvrdí, že rasismus ve východním Německu bujel i za socialismu, jen se o tom nesmělo mluvit. A proto policie i politici každý rasově motivovaný trestný čin zamlčovali. To byl údajně i případ mrtvého Mosambičana. „Skutečné okolnosti zločinu byly bagatelizovány stejně jako deset dalších vražd Kubánců a Afričanů v NDR, kterými jsem se zabýval,“ řekl Waibel deníku Tagesspiegel.

Ačkoliv východoněmečtí komunisté (stejně jako jejich čeští kolegové) tvrdili, že v socialismu rasismus neexistuje, německý historik zdokumentoval řadu případů, které svědčí o opaku. Jsou mezi nimi jak fyzické útoky na africké studenty či smluvní pracovníky, tak vraždy nebo zabití. Počet podobných událostí se údajně začal stupňovat od konce sedmdesátých let. 

V městečku Merseburg v roce 1979 podle Waibela mezi Kubánci a „občany NDR“ dokonce dospěl až k lynči. Dva kubánští mladíci, 18letý Delfin Guerra a 21letý Raúl Garcia Paret byli zahnáni do řeky, kam na ně jejich protivníci házeli kameny a lahve. Oba přitom zabili. Ani o tomto případě se však v NDR nesmělo mluvit ani psát.

I když ale Waibel mluví o skrytém rasismu v socialistické NDR, ani z jeho popisu není vždy jasné, v jakých případech byly konflikty mezi Afričany, Kubánci a starousedlíky skutečně rasisticky motivované a v jakých šlo o spor bez rasistického podtextu. Zdaleka ne všechny konflikty, v nichž jsou na každé straně lidé s jinou barvou pleti, musí být nutně vyvolané rasovou nenávistí.

V případě mrtvého Mosambičana Manuela Dioga se každopádně státní zastupitelství v Postupimi tento týden rozhodlo prověřit, zda na základě nově zjištěných skutečností pověří policii obnovením již jednou uzavřeného vyšetřování. Postupimský hlavní žalobce Wilfried Lehmann uvedl, že jeho podřízení se budou zabývat jak dostupnou dokumentací z dob bývalé NDR, tak možností předvolání a výpovědi svědků tehdejší události. Vzhledem k současné globální vlně boje proti rasismu přitom není vyloučené, že podobně se otevřou i další podobné případy, které byly uzavřené jako „nerasistické“ a přitom mohly mít rasový podtext.

I kdyby ale vyšetřovatelé nakonec dospěli k názoru, že Manuel Diogo zemřel skutečně vlastním zaviněním či nešťastnou náhodou, případ vyvolal širokou vlnu diskuse o míře rasismu v Německé demokratické republice. Tato otázka byla dosud v Německu tabu. Nyní ale právě díky případu Manuela Diaga vyplouvají na povrch informace o tom, že komunistické NDR se rozhodně nevyhýbaly rasistické, xenofobní a dokonce ani neonacistické tendence. Jen o nich bylo prostě zakázáno mluvit.

Historik Waibel se dostal k dokumentu STASI z roku 1980, který tento „skrytý extremismus“ mezi mladými lidmi za německého socialismu potvrzuje. Dokument totiž popisuje tendenci k „oslavování fašistických myšlenek“ mladými lidmi v některých částech NDR. Tato tendence se údajně projevuje mimo jiné „malováním či vyrýváním fašistických symbolů na veřejnosti, do školních sešitů či lavic“. Východoněmecká tajná policie dokonce zmapovala, že někteří mladí lidé slavili 20. dubna narozeniny Adolfa Hitlera, „zpívají přitom fašistické písně a titulují se nacistickými hodnostmi“.

SDÍLET