SARS: Smrtelná hrozba z Číny, kterou se podařilo zastavit včas

Martin Kovář

15. 04. 2020 • 08:00

SVĚTOVÉ EPIDEMIE | Takzvaný těžký akutní respirační syndrom, respektive syndrom náhlého selhání dýchání (anglicky Severe Acute Respiratory Syndrome; SARS), který se poprvé objevil v Číně v listopadu 2002 a který se během následujících měsíců rychle rozšířil do téměř třiceti zemí světa, po sobě zanechal více než osm set mrtvých (z celkových osmi tisíc nemocných). Jednalo se o první pandemii 21. století, jež měla potenciál stát se pro lidstvo „neobyčejně vážnou hrozbou“– především vzhledem k relativně vysoké smrtnosti (kolem deseti procent). Díky rychlé a efektivní reakci epidemiologů a dalších lékařů, úřadů a vlád se ji ale naštěstí podařilo včas zastavit.

Kdy a kde se SARS objevil a jak se z Číny rozšířil do světa? Pekingská vláda informovala Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) oficiálně o nákaze až 10. února 2003 (tedy se značným, pro komunistickou velmoc nicméně příznačným zpožděním). WHO už tou dobou nějaké, třebaže pouze kusé a neověřené informace měla, a to od 27. listopadu 2002, hlavně díky pečlivému monitoringu organizace Global Outbreak Alert and Response Network (GOARN), respektive díky kanadské pobočce Global Public Health Intelligence Network (GPHIN). 

První pacient s onemocněním SARS, rolník z jihočínské provincie Kuang-tung, byl pravděpodobně do nemocnice ve městě Fo-šan, pojmenované po zakladateli moderní Čínské republiky doktoru Sunjatsenovi, přijat již 16. listopadu 2002. Za prvního pacienta, jenž nemoc rozšířil na větší počet dalších osob (tzv. Super-Spreader), je pak považován obchodník s rybami jménem Čou Čuo-fen, hospitalizovaný v Sunjatsenově nemocnici 31. ledna 2003, tj. v době, kdy ještě čínské úřady činily vše pro to, aby informace o dosud neznámé nemoci nepronikly za hranice provincie Kuang-tung do ostatních částí země, o zahraničí nemluvě.

Celosvětové drama začalo o necelý měsíc později, 21. února 2003, kdy čtyřiašedesátiletý doktor Liou Ťien-lun, jenž navzdory nedávným menším potížím s dýcháním (avšak, údajně, s negativními testy) přijel na svatbu svého synovce do Hongkongu a nastěhoval se do tamního hotelu Metropole. Právě Liou, nefrolog pracující ve fo-šanské Sunjatsenově nemocnici, kde se léčili a umírali první pacienti s diagnózou SARS, během jediné noci, kterou v hongkongském hotelu strávil, nakazil přinejmenším sedm, možná až třináct lidí a ti nemoc následně rozšířili do dalších zemí.

Jak napsal novinář z americké CNBS Tom Huddleston Jr., který se v souvislosti se současnou koronavirovou epidemií ke „staré kauze“ vrátil v únoru letošního roku, jedním z nich byl čínsko-americký obchodník Johnny Chen, jenž v inkriminovaném hotelu přespal během své cesty ze Šanghaje do Hanoje, a jenž posléze po měsíčném marném boji ve vietnamském hlavním městě zemřel, když předtím nakazil několik členů personálu tamní nemocnice. Další nakažený doktorem Liouem, bezmála osmdesátiletý kanadský turista, zemřel několik dní po návratu do Toronta, ještě předtím však „předal infekci“ více než čtyřiceti lidem včetně svého syna, který padl nemoci také za oběť. Tři ženy ze Singapuru, které osudnou noc rovněž přenocovaly v devátém patře hongkongského Metropole Hotelu, byly po příletu domů hospitalizovány; nakonec všechny tři přežily, i ony ale onemocnění rozšířily na dalších téměř dvě stě osob. Sám doktor Liou po dvou týdnech, 4. března 2003, zemřel v hongkongské Kwong Wah Hospital.

Světová zdravotnická organizace posléze označila hotel, v němž doktor Liou (jenž, čistě pro zajímavost, až do smrti nevěřil, že byl nemocný na SARS) přenocoval a od jehož dalších, výše zmíněných hostů se rychle nakazily více než čtyři tisíce lidí za „ohnisko šíření nákazy“ („SARS Hotspot and Its Ground Zero“). Tento fakt na jedné straně přispěl k celosvětové známosti hotelu, současně jej ale ekonomicky, i pokud šlo o jeho pověst, zruinoval. Dnes je hotel již několik let znovu otevřen, tentokrát pod názvem Metropark Hotel Kowloon; jeho webové stránky nicméně situaci z roku 2003 ani jedinou větou, ani jediným slovem nezmiňují (podle reportérů ze CNBC dokonce jeho management důsledně neodpovídá na otázky, které se tohoto tématu týkají) a zřejmě dobře vědí proč. Přiznám se, že jakkoli je to naprosto iracionální, přespával bych tu i po tolika letech jen velmi nerad.

Co přesně vlastně SARS je, jak se šíří, léčí a jak souvisí s dnešní koronavirovou pandemií? Na úvod je nutno říci, že se jedná o tzv. zoonózu, což je infekce přirozeně přenosná mezi zvířaty (primárně obratlovci) a lidmi. Mimochodem, podle některých „zaručených zpráv“ byli vůbec prvními nakaženými v provincii Kuang-tung v jižní Číně zaměstnanci tamních restaurací, připravující pro své hosty exotické pokrmy například z mývalovců kuních či z cibetek, právě tady se údajně nákaza objevila a právě odtud se začala šířit dál.

Vraťme se ale k nemoci samotné. Těžký akutní respirační syndrom je virové onemocnění dýchacích cest, jehož příčinou je dnes již všeobecně známý koronavirus, konkrétně typ SARS-CoV (název pochází od příznačného uspořádání povrchových struktur jeho lipidového obalu ve tvaru sluneční korony). Koronavirus, s nímž celý svět v současné době bojuje, SARS-CoV-2, způsobující onemocnění Covid-19, tedy patří do stejného druhu jako původní SARS-CoV, není ale naštěstí, jak se alespoň doposud zdá, zdaleka tak nebezpečný.

Světové epidemie

Smrtící SARS z let 2002–2003/04 (poslední případy byly z Číny hlášeny ještě v prosinci 2003 a v lednu 2004) měl inkubační dobu od čtyř do šesti dnů, v krajním případě od dvou do čtrnácti dnů, během nichž se u nakažených začala objevovat únava, bolesti hlavy, horečka, suchý, dráždivý kašel a potíže s dýcháním, které v mnoha případech rychle přerůstaly v zápal plic; přibližně deset procent nemocných zemřelo (již uvedená poměrně vysoká smrtnost), především v důsledku tzv. cytokinové bouře, což znamená, že virus vyvolával mimořádně silnou imunitní reakci organismu, která zcela vyčerpala tělo pacienta a to nemělo sílu bránit se. Podobně tomu bylo například i u epidemie španělské chřipky na přelomu desátých a dvacátých let minulého století, v jejímž důsledku zemřely desítky milionů lidí.

Léčba SARS je v zásadě jednoduchá, primárně symptomatická, spočívající ve srážení horečky (nejlépe pomocí antipyretik) a v opakovaných dodávkách kyslíku, v případě nutnosti v připojení nemocných na ventilátor; přímé účinné (oficiálně schválené) léky doposud nejsou k dispozici. Uzdravení pacientů tak závisí především na jejich odolnosti, fyzické kondici a na tom, zda současně netrpí či trpí i jiným (vážným) onemocněním; pokud tomu tak je, stává se SARS skutečně smrtelně nebezpečným, což ostatně platí i současném SARS-CoV-2; také u jeho obětí je v mnoha případech obtížné říci, zda zemřeli přímo na tuto nemoc, nebo na nějakou jinou, současně s virem SARS-CoV-2 v těle. Celkové statistiky ohledně zemřelých tak mohou být poněkud zavádějící. Ani to ale nic nemění na skutečnosti, že pokud by lékaři a další odborníci nechali koronavirům „volné pole působnosti“, mohly by být následky jejich rozšíření po světě vskutku katastrofální.

 

SDÍLET