Současná ruská válka proti Ukrajině ani zdaleka není jen válkou děl a tanků, ale i válkou slov a definicí. Nemyslím tím teď ani tak dezinformační kampaně, na které se nespecializuji, ale prostý souboj o to, jak budou vlastně události a jevy označované. Rusko už od začátku války proti Ukrajině v roce 2014 důsledně pracuje s pojmy a jejich významy, vědomo si toho, že i ony rozhodují o podpoře či nepodpoře války ze strany jeho obyvatelstva. Válku na Donbasu tak označovalo za „občanskou“, kyjevskou vládu za juntu, o donbaských „referendech“ mluvilo jako o skutečných. Sdělení směřovalo sice hlavně dovnitř Ruska, kde prostřednictvím téměř absolutní kontroly nad sdělovacími prostředky bylo možné omezit možnost si tyto verze jakkoli ověřit, ale svoje publikum nacházelo i v zahraničí.
U každého z těchto vyjádření není nijak těžké najít důvody, proč jsou manipulativní. U „referend“ se stačí podívat na deklarované výsledky za Mariupol vs. počet otevřených okrsků, u občanské války na původ prvních vůdců „separatistů“ či na průběh bojů v roce 2014, kde zázračné vítězství „separatistů“ u Ilovajsku či Debalceve musela zařídit buď nějaká síla z kosmu, nebo pravidelná armáda jiného státu.
Účast ruské armády ostatně potvrdily i ruské sdělovací prostředky, byť omylem. Rusko tak dělalo přesně to, z čeho nyní viní Západ – prodlužovalo boje a utrpení civilistů. Ruští propagandisté ale velmi dobře uplatňovali a uplatňují oblíbené „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Nejasná definice a neustálé opakování pomohlo k tomu, že jejich publikum toto pojmosloví vzalo za své. Nemusí to být ani příliš sofistikované, stačí jen říkat to samé pořád dokola.
Samostatnou kapitolu představovalo užívání slova fašismus. S ním ruští představitelé nakládali naprosto bez byť i jen minimální snahy říct, co si pod ním představují. Došlo tak k paradoxu, že země, kde došlo k likvidaci svobodného tisku, kde se i děti se připravují na válku, opoziční politici jsou vražděni, zavíráni do vězení či alespoň donuceni k odchodu, a jejíž představitelé zpochybňují právo na existenci sousedních zemí (stačí si připomenout, že ruská ambasáda v Londýně nazývá střední Evropu, tedy i Českou republiku, územím osiřelým po rozpadu Varšavské smlouvy), nazývala ostatní země či svoje oponenty „fašisty“.
