Sultán Erdogan vyhrožoval NATO. Patří Turecko ještě stále do aliance?

Pavel Novotný

05. 12. 2019 • 07:00

ANALÝZA | Vydíral, předváděl se nebo jen summitu NATO prostě vnutil vlastní agendu? Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan každopádně pohrozil, že bude vetovat alianční plány na obranu Pobaltí proti ruské hrozbě, pokud NATO neoznačí syrsko-kurdské milice YPG za teroristické. Toto ultimátum už Ankara odvolala. Zásadní otázka přesto zůstává: přispívá Turecko jako člen NATO k bezpečnosti v atlantickém prostoru? Jinými slovy: patří Ankara ještě stále do aliance? 

„NATO musí aktivně předcházet hrozbám teroristických organizací. Zcela nezbytně se musí přizpůsobit této nové výzvě. A my od spojenců očekáváme, že nás v zápase s těmito hrozbami energicky podpoří,“ prohlásil podle televize Al-Džazíra turecký hegemon ještě před odletem na alianční summit, který zkraje týdne proběhl v Londýně. Posléze pak k údivu, ba spíše rozhořčení stávajících partnerů naznačil, že je připraven použít právo veta při schvalování aliančních plánů pro Pobaltí, které NATO preventivně chrání před případnou ruskou agresí. „Pokud naši přátelé z NATO neoznačí za teroristy ty bojovníky, se kterými se potýkáme, pak je mi líto, ale my neodsouhlasíme žádný ze závěrů, který bude na summitu přijat,“ uvedl.

Již před časem to natvrdo (podle agentury Bloomberg) řekl turecký ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu. Ankara nemá žádné výhrady proti alianční dohodě o obraně baltských zemí, které se bojí Ruska. Chce ale od NATO cítit stejnou solidaritu při svém boji se syrskými Kurdy. Včera (4. prosince) Turecko podle očekávání svoji hrozbu odvolalo.

K tomu jen několik faktických poznámek: Turecko i všechny tři postsovětské baltské státy jsou členy aliance. Rusko nikoli. Nově asertivní Moskva navíc podle své vojenské doktríny opět považuje NATO za strategického rivala a chová se k ní nepřátelsky. Alianční Ankara i navzdory tomu od Moskvy nakoupila vojenskou techniku (třeba protiletadlový systém S-400), což se NATO nelíbí. Turecko s Ruskem do značné míry spolupracují také v Sýrii, kde zatím mají i společné zájmy.

Syrsko-kurdské milice YPG pro změnu tvořily základ sil, které ve spolupráci s (aliančními) americkými vojáky porazily tzv. Islámský stát (ISIL). Prezident USA Donald Trump po vyhraném konfliktu s extremisty ovšem své vojáky ze syrsko-kurdského území stáhl a poskytl tak volnou ruku Turecku, které proti YPG vojensky vystoupilo. Ankara považuje zmíněné milice za bezpečnostní hrozbu hlavně pro jejich vazby na Stranu kurdských pracujících (PKK), která usiluje o nezávislost tureckých Kurdů.

Lídři Pobaltí a Polska přistoupili k Erdoganově hrozbě pragmaticky, neboť správně tušili, že k jejímu naplnění nedojde. Za všechny estonský ministr zahraničí Urmas Reinsalu, kterého v úterý (3. prosince) citovala stanice ERR: „V tuto chvíli kolektivní obrana NATO funguje a nové plány jsou na stole. S Tureckem žádné spory ohledně aktualizace obranných projektů v našem regionu nemáme. Celá věc má širší kontext a v našem zájmu je najít co nejrychlejší řešení.“ A tak se také stalo.

Co tedy Erdogan výhrůžkami opravdu zamýšlel? Patrně testoval svoji sílu uvnitř aliance. A hranice, které míní posunout. Toto dělá přesně od okamžiku, kdy navázal výtečné vztahy s Moskvou. Lze jeho hlas považovat za ozvěnu z Ruska? Spíše ne, Kreml slouží Erdoganovi hlavně k vydírání zbytku NATO. Každopádně summitu vnutil vlastní agendu, což mu pomůže i doma, kde se může prezentovat jako boss, který úkoluje opravdové vládce světa.

V neposlední řadě opět vyslal signál do světa a především zemí, které hostí významné kurdské menšiny (kromě Sýrie i Turecko ještě Irák a Írán) – žádný nezávislý stát tohoto etnika nechceme. Roli může hrát i jeho osobnost, která zapadá do současného politického světa obývaného populisty s Vůdcovskými (velké V je správně), megalomanskými, případně psychopatickými sklony.

Přesto se nabízí dvě související otázky, na které si NATO časem bude muset odpovědět. Patří Ankara stále do Severoatlantické aliance? A má NATO řešit blízkovýchodní agendu, respektive do jaké míry?

Není tajemstvím, že Turecko bylo do NATO pozváno hlavně kvůli strategickým poměrům studené války. Jistě tehdy pomohly i jeho proklamativně sekulární charakter a prozápadní orientace. Časy se ovšem mění: nynější turecký prezident se opírá o nábožensky konzervativní (islámské) myšlenky. Pozornost země obrátil opačným směrem: Ankara se po osmanském vzoru snaží angažovat v blízkovýchodním, respktive islámském světě a sám Erdogan vystupuje jako ochránce, ba vůdce všech sunnitských muslimů planety.

Dramaticky horší je turecký vztah k Izraeli, který Západ považuje za svého druhu vlastní výsadek v kraji. Nemluvě o námluvách s Ruskem, které bylo – a opět je – vůči Západu ve zřetelné opozici. Spolu s Erdoganem se NATO zaplétá do komplikovaných regionálních problémů, viz. kurdská otázka. Nutno říci, že západní aliance (jako taková) se už v regionu angažovala: kromě Libye (2011) se zapojila i v Iráku. A vojáky poslala také do protipirátské operace v oblasti Afrického rohu stejně jako války v Afghánistánu – tato území patří v širším pohledu do neklidného regionu též.

Výše popsaný incident dává tušit, že NATO čeká zásadní rozhodnutí: buď se spolu s Tureckem stane účastníkem blízkovýchodních dějů, nebo se bude soustředit na evropský a atlantický prostor. Což neznamená, že má Západ blízkovýchodní spojence opustit. Jen je může podpořit pod jinou než alianční vlajkou.

SDÍLET