Svědectví z afrického slumu: ve splaškách nacházejí i malá tělíčka, nejspíš potraty

Student humanitární a sociální práce Karel Matoušek patří mezi několik málo lidí z České republiky, kteří navštívili jeden z největších afrických slumů. V loňském roce byl tři měsíce v Keni, z toho několik týdnů v Kibeře, což je slum, který je součástí hlavního města Nairobi. „Jeden den jsme třeba byli pomáhat s čištěním Kibery od odpadků. Celý ten slum, kde žije snad až milion lidí, nemá kanalizaci. Lidé tam žijí v plechových chatrčích. Jedna vedle druhé, všechno je tam stísněné, místnosti třeba tři na tři metry. Všechny splašky vypouští do mezer, mezi těmi přístřešky,“ vzpomíná v rozhovoru pro INFO.CZ.

V minulém roce jsi strávil tři měsíce v Nairobi, jak na to vzpomínáš?

V té době jsem hodně vnímal kulturní šok, ten ve mně zanechal hodně silnej pocit. Viděl jsem spoustu škol, spoustu školek, zdravotnických zařízení přímo v Kibeře (Kibera patří mezi největší slumy v Africe, je součástí keňského hlavního města Nairobi, pozn. redakce). Bylo to silný. Zažil jsem, jak pracují s dětmi, s postiženými lidmi, čemu čelí, jak žijí ti nejchudší. Mohl jsem třeba srovnávat, jak funguje, případně nefunguje zdravotnictví tady a tam. Zrovna tak jsem viděl, jak a v jakých podmínkách se tam učí děti ve školách.

Jak staré děti?

Od šesti let, třeba do šestnácti. Do konce základní školy.

A v jakých podmínkách se tam tedy učí?

Školy mají – mimo jiné – i přímo v Kibeře. To znamená plechové střechy, dvoupatrové budovy, v podstatě z lešení, když jsme tam byli, tak říkali, že jim to tam před rokem spadlo a zabilo okolo dvaceti dětí. Celkově to na mě působilo všechno hrozně vratce a sám jsem se bál, jestli se to i s námi nezhroutí. Děti tam sedí na zemi, celkově jich tam na jednu školu připadalo kolem tří set. V Keni je běžné, že tam ve škole děcka mlátí, třeba pravítkama, celkově musejí být dost v lati.

Kolik jich je zpravidla ve třídě?

Pětatřicet, čtyřicet. Někdy jsou třídy spojené. Záleží taky na věku.

A co jste tedy přesně dělali? Jak vypadal tvůj obvyklý den?

Ráno jsme šli do Kibery, pokaždé s průvodcem. Ten nás vzal do školy nebo do jiného centra. Seznámil nás s kantory, my jsme pak dětem povídali o tom, kdo jsme, proč jsme tam přijeli, odkud jsme. Ty děti pochopitelně neznají Českou republiku. Tušily leda tak to, že jsme z Evropy a že je Německo bohatá země a že leží v Evropě. O nás ale nemají potuchy. Zrovna tak někdy nevěděly, že je Evropa na sever od Afriky. Během té doby jsme se snažili navštívit všechny třídy v každé škole.

Tak to vypadalo každý den?

Ne. V Kibeře jsme byli měsíc. Chodili jsme třeba taky do zdravotnických zařízení. Navštívili jsme například ústav pro tělesně a mentálně postižené, jehož provozovatelem je církev. Jinak jsme, především na venkově, chodili a navštěvovali místní lidi.

Pavučina lží ministra Vojtěcha. Ze superstar by měl zamířit rovnou mezi hvězdnou pěchotu

sinfin.digital