Svědectví z afrického slumu: ve splaškách nacházejí i malá tělíčka, nejspíš potraty

HalfPageAd-1

Vratislav Dostál

08. 03. 2020 • 08:00

Student humanitární a sociální práce Karel Matoušek patří mezi několik málo lidí z České republiky, kteří navštívili jeden z největších afrických slumů. V loňském roce byl tři měsíce v Keni, z toho několik týdnů v Kibeře, což je slum, který je součástí hlavního města Nairobi. „Jeden den jsme třeba byli pomáhat s čištěním Kibery od odpadků. Celý ten slum, kde žije snad až milion lidí, nemá kanalizaci. Lidé tam žijí v plechových chatrčích. Jedna vedle druhé, všechno je tam stísněné, místnosti třeba tři na tři metry. Všechny splašky vypouští do mezer, mezi těmi přístřešky,“ vzpomíná v rozhovoru pro INFO.CZ.

Mobile-rectangle-3

V minulém roce jsi strávil tři měsíce v Nairobi, jak na to vzpomínáš?

V té době jsem hodně vnímal kulturní šok, ten ve mně zanechal hodně silnej pocit. Viděl jsem spoustu škol, spoustu školek, zdravotnických zařízení přímo v Kibeře (Kibera patří mezi největší slumy v Africe, je součástí keňského hlavního města Nairobi, pozn. redakce). Bylo to silný. Zažil jsem, jak pracují s dětmi, s postiženými lidmi, čemu čelí, jak žijí ti nejchudší. Mohl jsem třeba srovnávat, jak funguje, případně nefunguje zdravotnictví tady a tam. Zrovna tak jsem viděl, jak a v jakých podmínkách se tam učí děti ve školách.

Jak staré děti?

Od šesti let, třeba do šestnácti. Do konce základní školy.

A v jakých podmínkách se tam tedy učí?

Školy mají – mimo jiné – i přímo v Kibeře. To znamená plechové střechy, dvoupatrové budovy, v podstatě z lešení, když jsme tam byli, tak říkali, že jim to tam před rokem spadlo a zabilo okolo dvaceti dětí. Celkově to na mě působilo všechno hrozně vratce a sám jsem se bál, jestli se to i s námi nezhroutí. Děti tam sedí na zemi, celkově jich tam na jednu školu připadalo kolem tří set. V Keni je běžné, že tam ve škole děcka mlátí, třeba pravítkama, celkově musejí být dost v lati.

Kolik jich je zpravidla ve třídě?

Pětatřicet, čtyřicet. Někdy jsou třídy spojené. Záleží taky na věku.

A co jste tedy přesně dělali? Jak vypadal tvůj obvyklý den?

Ráno jsme šli do Kibery, pokaždé s průvodcem. Ten nás vzal do školy nebo do jiného centra. Seznámil nás s kantory, my jsme pak dětem povídali o tom, kdo jsme, proč jsme tam přijeli, odkud jsme. Ty děti pochopitelně neznají Českou republiku. Tušily leda tak to, že jsme z Evropy a že je Německo bohatá země a že leží v Evropě. O nás ale nemají potuchy. Zrovna tak někdy nevěděly, že je Evropa na sever od Afriky. Během té doby jsme se snažili navštívit všechny třídy v každé škole.

Tak to vypadalo každý den?

Ne. V Kibeře jsme byli měsíc. Chodili jsme třeba taky do zdravotnických zařízení. Navštívili jsme například ústav pro tělesně a mentálně postižené, jehož provozovatelem je církev. Jinak jsme, především na venkově, chodili a navštěvovali místní lidi.

A měli jste možnost poznat jejich každodennost a zapojit se nějak do jejich fungování?

Určitě. Jeden den jsme třeba byli pomáhat s čištěním Kibery od odpadků. Celý ten slum, kde žije snad až milion lidí, nemá kanalizaci. Lidé tam žijí v plechových chatrčích. Jedna vedle druhé, všechno je tam stísněné, místnosti třeba tři na tři metry. Všechny splašky vypouští do mezer mezi těmi přístřešky.

Tenhle zážitek taky nikdy nezapomenu, ten smrad byl neúnosný. Organizace, ve které jsme v té době působili, dělá takovéto úklidy pravidelně, někdy v těch splaškách najdou i malá tělíčka, pravděpodobně potraty. Byl jsem fakt rád, když jsme tam nic takového ten den nenašli.

A mají tam zavedenou pitnou vodu?

Na černo. Viděli jsme improvizovaně napojené hadice na rozvod vody, kam si ji chodili napouštět.

 

A co dospělí? Mají nějakou práci?

Řada z nich tam má nějaký malý kšeft. Jsou tam malé obchůdky, nějaké „okénko“. Viděli jsme tam elektrikáře, kteří tě načerno napojí na elektriku. Je potřeba si uvědomit, že Kibera je něco na způsob města, mají tam všechno, holiče, banky, doktory.

To znamená, že žijí izolovaně od Nairobi?

Přesně tak. Lidé z Kibery běžně nejezdí do Nairobi. Přejedeš určitou hranici a poznáš, že jsi mimo slum. Najednou se ocitneš v úplně standardním městě, je tam čisto, potkáš policisty, kteří hlídají pořádek.

A jak tráví volný čas?

Sedí u příbytků, povídají si, pokuřují. Viděli jsme pravidelně partu mladých kluků, kteří posedávali na pneumatikách, vždycky na nás pokřikovali a utahovali si z nás, že jsme bílí…

Jakou mají podle tebe šanci, že tam ty děti neprožijí celý život?

Relativně velká šance – i podle nich – je vzdělání. Je to prakticky jejich jediný lístek z té chudoby.

A reálně se to skutečně stává?

Těžko říct. Ale viděl jsem tam dost ambiciózních lidí. Viděl jsem, jak se učí, a slyšel jsem od nich, jak sní o své budoucnosti.

A co vláda, případně vedení Nairobi? Existují nějaké sociální programy, jak situaci těchto lidí zlepšit?

Podle toho, co mi tam ti lidé říkali, nic takového neexistuje. Tamní vláda nemá žádný zájem na tom, aby se jejich situace zlepšila. Uvedu příklad: ten slum je opravdu hustě obydlený. A teď si představ, že oni přes ten slum staví dálnici.

Nad tím slumem?

Ne. Přímo přes něj. Vybourali širokou lajnu, zbořili jim příbytky, aniž by to těm lidem nějak kompenzovali. Nikdo se o jejich osud nezajímal.

Kromě Kibery jste byli také na venkově. Tam to vypadalo jak?

Byli jsme u Viktoriina jezera, okolo města Bondo. Ty vesnice jsou malé, většinou jde o tři čtyři domečky různě umístěné v buši.

Čím se tam lidé živí? Co pěstují?

Každý si pěstuje kukuřici a k ní ještě nějaké plodiny. Byli jsme tam v období dešťů, všichni se toho snažili využít a dělat si zásoby. Během roku jim jinak všechno uschne.

Takže s tím, co vypěstují, neobchodují?

Ne. Obchodují ale jen s případným přebytkem, anebo třeba s rybami.

Říkáš mi, že jsi tam neodjížděl zrovna s dobrými pocity. Proč a co tě tma nejvíc překvapilo?

Těsně před odletem jsem si pouštěl nějaké dokumenty o tom, jak tam lidé žijí. Uvědomil jsem si tu bídu a moc jsem nevěděl, jak to ustojím, jak na to budu reagovat. Viděl jsem tam potom třeba dvanáctiletý děti žijící na ulici, které fetovaly, čichaly cosi z láhve. Zbídačení bezdomovci, kteří obtěžují turisty.

Život je tam o dost tvrdší a surovější, například nám průvodci říkali, že se tam s těmito „problémovými“ dětmi nakládá třeba tak, že je chytnou, odvezou za město a zlámou jim tam nohy. Často jde o sirotky.

Když to tak poslouchám, vychází mi z toho, že je tam doslova nepředstavitelně větší chudoba, než na nejhorších místech tady…

To určitě. Nejde to porovnávat. V Keni neexistuje sociální politika. Pokud se o tebe nepostará v nouzi rodina, pokud jsi sám, většinou prostě umřeš.

A na jaké úrovni je tam zdravotnictví? Onemocněl jsi tam malárií, takže jsi to zažil bezprostředně…

Jo. Píchl mě komár. Mělo to neskutečný nástup, bolelo mě celý tělo, a měl jsem pocity jako při chřipce. Najednou jsem se nemohl hýbat, měl jsem průjem, zvracel jsem. Chvíli jsem si normálně myslel, že umřu v Africe.

Jak jsi vyhledal pomoc?

Měli jsme kontakty. Vyhledali jsme místního faráře, ten mě pak odvezl na kliniku.

Jak to tam vypadalo?

Byla to soukromá klinika. Nejspíš nic pro běžné místní obyvatele. Vypadalo to tam vcelku normálně. Dali mi antimalarika, které jsem pak bral čtyři dny. A bylo po nemoci. V Kibeře na malárii lidé běžně umírají, ale většinou je to tím, že neberou léky, navíc přibližně polovina lidí je tam HIV pozitivních.

Navštívili jsme tam, mimo jiné, i školku-školu, kde všechny děti byly HIV pozitivní. Pro představu: byly to děti ve věkovém rozmezí mezi čtyřmi a osmi lety. Takové děti se bez léků dožijí maximálně dvaceti až pětadvaceti let.

Byť vím, že jde o lidi z jiných oblastí, většinou postižených válkou, přesto: jak se po této zkušenosti díváš na uprchlickou problematiku?

Stále stejně. Já se těm lidem vůbec nedivím, že tam odsud prchají. Kdybych byl na jejich místě, udělám to taky.

Co říkáš na názory, že bychom pomoc měli směřovat k nim, do oblastí, odkud prchají?

Vždycky záleží na tamní vládě. Třeba v Keni je obrovská míra korupce. Myslím, že většina prostředků, které bychom tam poslali, by se ztratila. Ta pomoc by se nedostala k lidem. Jediná šance je nejspíš nějaká nadnárodní organizace, která by byla přímo na místě, která by tam měla svoje lidi, a tudíž by byla schopna ohlídat, aby ta pomoc dorazila tam, kde je jí potřeba.

SDÍLET

Billboard-bottom-1