Syrské dilema: Americké sankce proti Asadovu režimu mohou nadělat víc škody než užitku

Erik Siegl

26. 06. 2020 • 08:00

Spojené státy minulý týden uvalily další ekonomické sankce na syrskou vládu a všechny, kdo s ní obchodují. Optimisticky viděno, v dlouhodobém horizontu mohou sankce působit jako páka v roky nikam nevedoucích politických jednáních. Bezprostředně však dále zhoršují ekonomický kolaps, přičemž často bývá snadnější sankce uvalit, než najít shodu na jejich zmírnění.

Kongresem přijatý zákon „Caesar Syria Civilian Protection Act“ nese krycí jméno vojenského zběha, který vydal v tisících snímcích svědectví o mučení a zabíjení ve vládních věznicích. Bylo by skvělé, kdyby sankce dokázaly zmírnit tyto excesy, vedly k jejich potrestání, nebo zabránily bombardování civilních cílů, jak zákon požaduje. Příklad Saddámova Iráku 90. let nicméně varuje, že nemusí vést ani k změně režimu, ani ke změně jeho jednání a mohou naopak dlouhodobě ještě více prohlubovat dlouhodobou sociální a zdravotní krizi obyvatelstva a jejich závislost na vládě.

Americké sankce chtějí také odepřít „plody vítězství“ rodině a okruhu prezidenta Bašára Al-Asada a jeho blízkým spojencům Rusku, Íránu a Hizballáhu, kterým za ně vděčí. Podle syrské vlády mají dokonce svrhnout režim jiným způsobem. Tak nebo tak, postihovat budou všechny zahraniční společnosti a vlády, které obchodují s vládními subjekty nebo režimu blízkými osobami. Ve válečné ekonomice platí dvojnásob, že hlavními hráči jsou ti blízko (ozbrojené) moci. Podle arabisty Tobiase Schneidera „většina větších firem ve světě pravděpodobně odmítne spolupracovat se syrskou vládou a bankami, čímž dále omezí jejich přístup k valutám a investicím“. Na druhou stranu, sankce podvazují byť i omezenou obnovu Sýrie, a proto je i syrská opozice v názoru na ně rozdělena.

Evropská unie včetně Česka poskytuje Sýrii humanitární pomoc, ale nechce ve větším rozsahu financovat rekonstrukci infrastruktury bez politického urovnání a zlepšení lidsko-právní situace. Zejména proto, že vnímá rizika zneužití pomoci, jak detailně analyzuje aktuální česká expertní studie „Jak pomoci obnově Sýrie?“.

Nicméně některé arabské země Zálivu jsou o poznání flexibilnější s ohledem na vojenské vítězství Damašku nad opozicí. Spojené arabské emiráty, Kuvajt i Bahrajn (s požehnáním Saudské Arábie) už obnovily svá diplomatická zastoupení v Damašku s cílem vyvažovat silný vliv Íránu a poskytují pomoc přímo syrské vládě. Přitom právě země Zálivu na počátku konfliktu nejsilněji podporovaly syrskou opozici zbraněmi i penězi a Asada vyloučily z Ligy arabských zemí.  

Obchodně-ekonomické sankce jsou širokým, dalo by se říct až tupým nástrojem, který často postihuje společnost jako celek. Znemožní či minimálně prodraží i běžné obchodování a zhoršuje už beztak vysokou inflaci. Z definice se tak nepřímo dotkne každého a ti nejchudší obvykle tratí relativně nejvíce. Pokud by byly zázračným prostředkem, který přinutí vítěznou stranu ke kompromisům a benevolenci k poraženým, měly by své opodstatnění. To se ale nyní nezdá pravděpodobné.    

Kolem šesti milionů lidí v Sýrii dnes žije jako „vnitřně vysídlených“, polovina škol a zdravotnických zařízení byla zničena a přes dva miliony dětí nechodí do školy. Syrská libra od začátku roku vlivem domácího rozvratu, bankovní krize v sousedním Libanonu i covidu-19 oslabila o 80 procent, což se odrazilo v raketovém nárůstu cen základních potravin a potřeb. Už před uvalením nových sankcí vypukly protesty proti vládě, včetně míst považovaných za nejvíce loajálních režimu. Menšinoví drúzové a alávité, z nichž pochází i rodina Asadů, jsou zdecimovaní válečnými ztrátami ve své mužské populaci, která bojovala v prorežimních jednotkách, současně však trpí rozvratem, korupcí a válečným kořistěním jako ostatní. „Vítězství“ ve válce většině z nich nic nepřineslo.

Další ekonomický propad ještě více oddaluje perspektivu pozvolného početnějšího návratu syrských uprchlíků ze sousedních zemí, i když kvůli epidemii covid-19 a propadu cen a těžby ropy čelí hluboké krizi i okolní země. Zřejmě nejcitelněji se projeví v případě i jinak nestabilního a válkou v Sýrii snad nejvíce postiženého Iráku a Libanonu, který je pro Sýrii hlavní ekonomickou spojnicí se světem a hostí až jeden a půl milionu uprchlíků. Pro ně je nyní těžké sehnat jakoukoliv práci, byť za jeden dolar na hodinu.

Mnoho syrských uprchlíků proto rozvažuje mezi prohlubující se, ale stále relativně bezpečnou chudobou, a návratem do nové nejistoty. Jeden z nich to shrnul následovně: „Nejdůležitější je zjistit, zda (syrské) bezpečnostní služby proti tobě něco mají. Dále pak, zda máš nepřátele, kteří by ti chtěli něco oplatit nebo ti ublížit. Pak střecha nad hlavou a základní služby (jako škola, nemocnice), protože skončit jako uprchlík ve vlastní zemi by bylo největší chybou. A konečně ještě najít způsob obživy“.

SDÍLET