Zelená je trendy, zelená je in! Co není v Evropě zelené, skoro jako by neexistovalo. Zdá se však, že v Asii, konkrétně na Tchaj-wanu, toto tak úplně neplatí. Obyvatelé geostrategicky velevýznamného ostrova s demokratickou vládou, který se nachází jen „co by kamenem dohodil“ od břehů pevninské Číny s jejím komunistickým režimem, si totiž zelenou spojují především s vládnoucí Demokratickou progresivní stranou (DPP) prezidentky Cchaj Jing-wen. Ta však o víkendu v místních a regionálních volbách utrpěla vskutku drtivou porážku ve prospěch opozičního Kuomintangu, jehož heraldickou barvou je modrá.
Voliči tak odmítli nadále surfovat na zelené vlně a v duchu textu písně Žlutého psa vzkázali do Tchaj-peje, že „modrá je dobrá“. Jak však toto vítězství Pekingu mnohem nakloněnějšího Kuomintangu na lokální úrovni ovlivní bilaterální vztahy napříč Tchajwanským průlivem? Je idea nezávislého státu, po léta prezentovaná DPP, mrtvá? Čeká nás změna zahraniční politiky ostrova? Odpověď je složitější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Pro úřadující tchajwanskou prezidentku to byl vskutku těžký konec týdne. Ostrov, jemuž již druhé volební období vládne, totiž žil místními volbami, v nichž občané jedné z mála liberálních demokracií Asie vybírali své zástupce na posty starostů velkých měst, hlav regionů a zastupitele samosprávných těles. Přestože v zemi funguje od poloviny 90. let svobodná politická soutěž a pluralita politických stran, tamnímu stranickému systému výrazně dominují dva titáni – Demokratická progresivní strana a Kuomintang. Ti spolu pravidelně zápasí o moc nad nejvlivnějšími posty.
Zeleným se však tentokrát historicky nedařilo, z 22 municipalit, měst a okresů získali pouze 5, zbytek připadl modrému týmu. Kuomintang tak bodoval téměř po celé zemi, zvláště silné postavení potvrdil ve své volební baště na severu, když opanoval Ťi-lung (Keelung) a hlavní město Tchaj-pej.
Nepřekvapí proto, že prezidentka vyvodila z daného debaklu odpovědnost a rezignovala na post šéfky DPP. Zopakovala tak svůj krok z roku 2018, kdy DPP rovněž v místních volbách svému rivalovi podlehla, nikoli ovšem tak drtivě. Nicméně vzhledem k faktu, že Cchaj Jing-wen zbývají do konce druhého a posledního funkčního období v roli prezidentky necelé dva roky, to již tentokrát na další úspěšný comeback nevypadá.
Nová povolební konstelace přirozeně rozvířila diskuse o dalším zahraničně-politickém směřování země, především o vztazích s pevninskou Čínou. Ač se to může leckterému čtenáři zdát podivné, Kuomintang je zastáncem užších vazeb na Peking a odmítá ideu vyhlášení nezávislosti ostrova (kterou naopak dlouhodobě alespoň v rétorické rovině prosazuje DPP).
Vše ve jménu ekonomického pragmatismu a snahy profitovat z čínského hospodářského boomu, do nějž nemálo ostrovních firem investovalo značný kapitál. A to přesto, že se jedná o stejnou partaj, jíž kdysi železnou rukou vládl vůdce čínských nacionalistů a zarputilý antikomunista, generál Čankajšek.
Jak se však zdá, dny hořkosti po porážce ze strany Mao Ce-tungových komunistů a následný nucený exil právě na Tchaj-wanu jsou do značné míry zapomenuty. Jakkoli však Kuomintang tímto výsledkem upevnil svoji moc, bylo by značně předčasné věštit rozsáhlé změny celostátní a zahraniční politiky ostrova.
