Volební předávkování Izraelců zřejmě jen tak neskončí

Erik Siegl

Dnes se dopočítávají poslední hlasy, ale Izrael se asi ani po dvou letech nedočká stabilní vlády, která by čelila narůstajícím ekonomickým a sociálním problémům. Čtvrté volby v řadě, či referendum o „Bibim“, zase skončily bez vítěze, další měsíce v izraelské politice tak budou neméně turbulentní a s malými vyhlídkami na funkční koalici.

Po dlouhém přepočítávání všech hlasů blok vedený Netanjahuem (Likud, strana Šás, ultraortodoxní strana a extrémní pravice) získal 52 mandátů ze 120, případně 59, pokud se přidá pravicová, ale lavírující strana Naftali Beneta. To je stále o dva mandáty méně, než by potřeboval. Pokud se neobjeví přeběhlíci, už počtvrté v řadě tak nezíská vytouženou většinu. Jak napsal izraelský komentátor Ben Caspit: „kterýkoliv jiný politik či aspirant na premiérské křeslo by tuhle skutečnost bral jako signál k odchodu, Netanjahu se však nehodlá smířit se statusem běžného občana, čelícího soudnímu procesu za korupci“.  A nelze se mu úplně divit, protože ani jeho odpůrci už počtvrté v řadě nezískali rozhodující sílu, aby ho vystrnadili do politického důchodu.

Jazýčkem na vahách pro sestavení vlády by se mohla stát arabská konzervativní (dle některých islamistická) strana vedena Mansúrem Abbásem, která sleduje utilitární cíl navýšit investice do zaostalé infrastruktury a školství v převážně arabských oblastech. V dlouhodobě silně polarizované izraelské politice nabízí své pouhé čtyři mandáty těm, kdo dají nejvíce. Na obou stranách rozdělené scény jsou však vůči účelovému spojenectví s ní animozity, ať už jde o liberály a sekularisty, nebo zejména o pravici či dokonce její extrémní okraj v Bibiho táboře. On samotný by proti této „šílené“ variantě jistě nebyl, pokud by ho udržela u moci. Ve volební kampani zaujal aktivně-cynický přístup, kdy se na billboardech v převážně arabských oblastech prezentoval familiárně jako „Abu Yair“, dle jména svého nejstaršího syna. Stejný Netanjahu, jenž prosadil zákon o občanství, který Izrael definuje jako „stát židovského národa“ a zrušil status arabštiny jako „oficiálního jazyka“, jímž mluví 20 procent jeho občanů. Stejný Netanjahu, který izraelské Araby dlouhodobě používal především jako hrozbu, aby mobilizoval některé své voliče a udržel rozhádané pravicové koalice pod svým vedením…

Netanjahuovi by se mohl povést nevídaný kousek – v jedné vládě by mohla usednout krajní pravice i islamisti. Zleva: Itamar Ben-Gvir, Benjamin Netanjahu a Mansúr Abbás
sinfin.digital