„Všichni jste ztracená generace!“ aneb Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald a ti druzí

Zatímco v předchozích dílech seriálu jsme si povídali o „zlatých dvacátých letech“ obecně, o vnitropolitickém vývoji v USA i o jejich zahraniční politice a o „jazzovém věku“ nekonečných večírků, o muzice, tanci a zábavě, dnes se podíváme na jednu slavnou generaci především amerických spisovatelů, jejichž životní osudy i nejlepší části díla osudově poznamenala první světová válka. Na autory, o kterých jedna z ikon meziválečné Paříže, avantgardní spisovatelka a „socialite“ Gertrude Steinová s nemilosrdným despektem, ale i s jistým pochopením řekla: „Všichni jste ztracená generace…“

Většina z nich se narodila kolem roku 1900 a stejně jako jejich vrstevníci za oceánem měli pocit, že mají „celý dlouhý život před sebou, celé krásné dvacáté století“, jak zpívá jeden český bard. Místo toho je ale čekal zcela jiný osud. V létě 1914 propukla v Evropě Velká válka a na jaře 1917 do ní, navzdory slibům prezidenta Woodrowa Wilsona (v úřadu v letech 1913–1921) z předchozího roku vstoupily i Spojené státy americké. Vzápětí už mladí Yankeeové, vesměs nedostatečně vycvičení a naprosto nezkušení, umírali na západní frontě (celkem jich v Evropě za rok a půl padlo na sto třicet tisíc, dalších bezmála čtvrt milionu bylo zraněno). Ti, kteří válku a její běsy přežili, si z ní odnesli často nezhojitelné rány a fyzické handicapy i stejně vážná či dokonce ještě závažnější psychická traumata, jež jim mnoho následujících let a někdy až do smrti komplikovala, anebo přímo znemožňovala, žít normální život. Traumata, která se zoufale a marně snažili utopit v hektolitrech více či méně kvalitního alkoholu, na která se snažili zapomenout v náručích takřka nekonečného množství dívek a žen (včetně těch, přirozeně, jejichž „lásku“ si bylo možno koupit) nebo ze kterých se, což byl případ našich hrdinů, pokoušeli tak říkajíc vypsat…

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital