Vyšli Rusové do ulic jen kvůli Navalnému? Zajímavý je rozsah protestů i reakce Putinova režimu

Protesty v Rusku s sebou nesou hned několik rysů, které je z hlediska studia vztahů mezi autoritativní mocí a nesystémovou opozicí zajímavé sledovat. Bude přitom ještě předmětem dalšího zkoumání, co je vlastně hlavním hybatelem nynějšího vyjádření nespokojenosti obyvatel v mnoha ruských městech. Není totiž příliš zřejmé, jestli je to zatčení Alexeje Navalného, film o paláci v Gelendžiku či prostě obecná nespokojenost se sociální/politickou situací v zemi, pro kterou bylo vyhlášení protestů jen katalyzátorem. Velkou část trendů bylo možné sledovat také při minulých protestech, ostatně jako i způsobů režimního boje proti nim. 

První, co samozřejmě zaujme, je rozsah protestů. Při povrchním pohledu se desítky tisíc lidí po celém Rusku nezdají jako bůhvíjaký počet, nicméně musíme mít na paměti, že šlo o protesty, které nebyly schváleny úřady (ostatně, většina protestů opozice není povolována), což s sebou nese i nebezpečí postihů, ať již citelných pokut (za účast na neschválené demonstraci je možné dostat pokutu od deseti do dvaceti tisíc rublů, při opakovaném přestupku už jde o pokutu až 300 tisíc rublů), vězení (na patnáct dní, při opakovaném prohřešku třicet dní) či veřejně prospěšných prací (sto hodin, při opakovaném zadržení až dvě stě hodin). Účast na protestech tak může zadrženého ekonomicky zlikvidovat. 

Pro organizátory jde o výrazně vyšší tresty, navíc, jak se ještě zmíním, státní orgány se snaží zarámovat protesty do škatulky „zatahování neplnoletých do násilných nezákonných akcí“, kde tresty sahají od dvou do pěti let. I přes toto riziko (popřípadě i až brutální mráz jako v Jakutsku) vyšlo do ulic relativně hodně lidí, nejen v Moskvě a Petrohradu, kde je protestní potenciál standardně vysoký, ale i ve městech do půl milionu obyvatel i menších, což ukazuje na to, že Navalného dopad není až tak mizivý, jak se snaží centrální moc a její propaganda tvrdit. Znepokojivý pro Kreml může být navíc fakt, že se z minimálně jedné třetiny jednalo o lidi, kteří přišli protestovat poprvé. 

Velmi zajímavá je i reakce oficiální moci, zvláště s ohledem na informační strategii. Vzhledem k tomu, že není příliš náročné si, i pro toho, kdo Navalnému prostě nevěří (a takových není málo ani v ruské opozici), najít luxusní palác v Gelendžiku na Google Mapách, nebylo možné tvrdit, že prostě neexistuje. Zpochybnění vlastnictví přineslo jen další otázky (pokus prokremelského polittechnologa Sergeje Markova tvrdit, že šlo o dárek několika lidí, nicméně Putin jej se svou skromností a prozíravostí odmítl, pravděpodobně raději zapadne), navíc ani Navalnyj netvrdil, že by byl Vladimir Putin někde zapsán jako vlastník (podobně i ve filmu „Pro Vás to není Dimon“ nebyl Dmitrij Medveděv vlastníkem vil a jachet, ale jejich uživatelem). Proto se strategie státních orgánů zaměřila spíše na delegitimizaci protestů i Navalného samotného, ať už snižováním počtu účastníků demonstrací (moskevská policie udává pouhé čtyři tisíce), poukazováním na násilí ze strany demonstrantů či jejich nezodpovědnost v současné covidové situaci. 

Pokud Putinův mluvčí Dmitrij Peskov o vyšetřování Navalného a jeho Fondu boje proti korupci říká, že neobjevil nic převratného, má do značné míry pravdu, protože na výstavbu tohoto komplexu ukazovala už i předchozí vyšetřování, byť bez bližších detailů. Podobně ale není nic netradičního ani na tvrzení, že se jedná o hru západních tajných služeb s cílem zničit Rusko. Nepřekvapí tak, že schůze Státní dumy, která nakonec prakticky neřešila nic jiného než Navalného, skončila shodou Jednotného Ruska a „opozice“ o nutnosti boje proti západnímu vlivu. Přidala se například i hvězda ruského šoubyznysu Filipp Kirkorov, který vyzval národ, aby se semknul kolem svého vůdce. 

Součástí delegitimizace protestů je i poukazování na Navalného nacionalismus. Ten je již tradičním tématem kritiky, a to jak ze strany Kremlu, tak i liberální opozice. Navalnyj se v minulosti účastnil pochodu jménem Russkij Marš, který sdružoval nacionalisty různých odstínů, od monarchistů přes fašisty, ale zastoupeny byly i další radikální proudy. V tom je tedy kritika, byť Navalnyj se již těchto povolovaných pochodů několik let neúčastní, naprosto oprávněná. Pro kremelskou propagandu jde o vítanou příležitost označit Navalného za fašistu, což je oblíbená nálepka pro prakticky jakékoli oponenty. Je ale pravdou, že o politických představách Alexeje Navalného nevíme příliš mnoho. Na druhou stranu, podle kusých informací lze spíše soudit, že nijak nevybočuje z kontextu ruské konzervativní politiky a například v porovnání s Dmitrijem Rogozinem, bývalým vicepremiérem a současným šéfem Roskosmosu, či Vladimirem Žirinovským, šéfem parlamentní LDPR, je jeho nacionalismus slabší. Nakolik se tak jedná o podporu nacionalistů a nakolik o politiku „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, není zcela jasné, nicméně je zjevné, že obvinění z fašismu mají silně instrumentální povahu. Přesto je dobré si Navalného neidealizovat, ostatně zdaleka ne všichni přišli protestovat proti jeho zatčení. 

Dalším bodem, který byl režimem silně zdůrazňovaný, byla Navalného údajná snaha zatahovat na demonstrace hlavně mládež. Navalnyj je zjevně svojí schopností pracovat se sociálními sítěmi efektivnější v oslovování mladší generace než ruský režim a Kreml si je toho dobře vědom. Již několik dní před demonstracemi projevovaly jak prokremelské kanály, tak i někteří přispěvatelé do diskuzí zvýšenou péči o mládež, respektive o její ochranu před politizací. Rodičům se tak dostávalo varování, aby děti nepouštěli na demonstrace, podle některých zpráv i dokonce s varováním, že může být zpochybněna jejich rodičovská způsobilost. 

Právě mládež je poměrně bolavým místem současného režimu, protože jeho projekty Iduščije vmestě, Naši nebo na děti a mládež ve věku 11-18 let zaměřená Junarmija, vychovávající k armádnímu drilu, nevzbuzují příliš nadšení. Po protestech pak kolovaly záběry chlapce, kterého chytil policista, a kterého vyzpovídala ruská televize. Zvláštní pozornost pak byla věnována právě počtům neplnoletých zadržených během demonstrací. Co pro jedny bylo důkazem nelidskosti režimu, který bije děti, bude téměř stoprocentně využito jako důkaz toho, že Navalnyj se schovává za děti a manipuluje je ve svůj prospěch. Ve Státní dumě se už objevil návrh na zpřísnění postihů za podněcování neplnoletých k účasti na demonstracích. Není tak divu, že například šéfredaktor rozhlasové stanice Echo Moskvy mluví, i v souvislosti s podezřele vysokým množstvím nových účtů vyzývajících k účasti na demonstraci či upozorněními ze strany „rodičovské veřejnosti“, o možné provokaci ze strany státní moci. Vyvolání a nafouknutí „problému“ s cílem diskreditace oponenta nezní nepravděpodobně. První dostupné průzkumy naznačují, že podíl lidí ve věku pod osmnáct let byl na demonstracích všehovšudy čtyři procenta, zatímco drtivou většinu účastníků tvořili lidé mezi dvaceti a čtyřiceti roky, tedy generace, která prožila většinu svého produktivního života za vlády Vladimira Putina. Jedná se tak určitě o indikátor neschopnosti oslovit tuto skupinu, což je přesně to, co Alexej Navalnyj zvládá velmi dobře prostřednictvím sociálních sítí.  

Pro jakákoli hodnocení je ale ještě příliš brzy. Kreml demonstrace bezpochyby označí za malé, nezákonné a násilné protesty mládeže, často školou povinné. Bude především poukazovat na relativně malé počty protestujících, přičemž důvody malého počtu nijak zdůrazňovat nebude. Zvýší také tlak na to, aby odradil účastníky od dalších možných protestů. Organizátoři protestů budou naopak zdůrazňovat široký záběr a represe ze strany oficiální moci. Bude také zajímavé sledovat, jakým směrem se bude vyvíjet další politika Kremlu a jaké poučení si z protestů vůbec vezme. Je však otázkou, z jakých informací vlastně pro svoje analýzy a závěry vychází.  

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital