Jestli dnešnímu Západu něco zoufale chybí, je to skutečný politický leadership, politické vůdcovství v tom dobrém slova smyslu. Někteří západní lídři byli, respektive jsou relativně silnými osobnostmi, například německá kancléřka Angela Merkelová či britský premiér Boris Johnson; to, co dělá politiky opravdu „velkými“ ale i jim schází. Ani jeden z nich nedorostl, dlouhému setrvání Merkelové v úřadu navzdory, svým předchůdcům, jako byli Margaret Thatcherová či Ronald Reagan, natož aby se přiblížili třeba Winstonu Churchillovi, jehož výročí úmrtí (24. ledna 1965) si dnes připomínáme.
Churchillův životní příběh, to je stokrát obehraná písnička, kterou tu nehodlám po stoprvé podrobně opakovat. Místo toho se zaměřím na několik klíčových okamžiků z jeho života, které jasně ukazují, co sousloví „politické vůdcovství“ obecně i v jeho konkrétním případě znamenalo a znamená. Primárně je třeba říci, že je to cosi, co se projeví, respektive pozná v těžkých časech, nikoli v dobách relativního politického klidu či krizí, během nichž nejde „o všechno“. Sir Winston měl tu smůlu, nebo to štěstí, záleží na úhlu pohledu, že musel takovým krizím čelit během své dlouhé politické kariéry hned několikrát. V zásadě ani tak nezáleží na tom, zda se vždy rozhodl správně – během té klíčové, v předvečer a za druhé světové války, samozřejmě ano –, nýbrž na tom, že měl odvahu tyto krize řešit rychle, rázně a po svém, aniž se přitom zdráhal převzít nejvyšší politickou odpovědnost.
Kromě schopnosti obstát v těžké krizi patří k politickému vůdcovství i schopnost nadhledu nad tím, čemu Britové hezky říkají „bread and butter issues“, tedy nad každodenní politickou agendou, stejně jako jistá forma vizionářství, schopnost vidět dále, než je horizont příštích parlamentních či prezidentských voleb. Dále i schopnost porozumět složitým procesům ve společnosti i rizikům, plynoucím z toho či onoho vývoje a z toho, oč usilují politikové v jiných zemích, schopnost inspirovat ostatní, dodávat jim elán, optimismus a sílu a současně nelakovat věci na růžovo, nelhat. Možnost, že se takový politik či státník dopustí osudové chyby, je přirozeně mnohem větší než u politiků, kteří krize řeší jako, nic ve zlém, již zmíněná kancléřka Merkelová tím, že je prostě s nesmírnou trpělivostí tak říkajíc „vysedí“; i tato taktika může přinášet dokonce i dlouhodobě úspěch (německá kancléřka ostatně vyhrála čtvery volby v řadě), ke skutečné politické „velikosti před soudem dějin“, mohu-li si dovolit být trochu patetický, to ale dotyčné/mu nepomůže.
Winston Churchill všemi uvedenými schopnostmi disponoval v mimořádné míře. Již na konci 19. století se nebál po všeobecně velebeném vítězství britské armády v Súdánu nad mahdisty v bitvě u Ummdurmánu (1898) kritizovat „nedotknutelného“ velitele maršála Horatia Herberta Kitchenera s tím, že jeho triumf byl spíše „odporným a neslavným masakrem než čímkoli jiným“. Za Velké (tj. první světové) války se jako ministr námořnictva – spolu s admirálem Johnem Fisherem – troufale pustil do tzv. gallipolské operace (1915–1916), jež měla přinést Britům rozhodující strategickou výhodu ve východním Středomoří, ale jež místo toho skončila tragickou porážkou a obrovskými ztrátami. Když už je řeč o Gallipoli, o Churchillově schopnosti vést ostatní, nadchnout je pro věc, získat si jejich důvěru svědčí skvěle mimo jiné to, že když jej na podzim 1939, tedy po více než dvaceti letech, jmenoval tehdejší premiér Neville Chamberlain šéfem námořnictva znovu, signalizovali si nadšení příslušníci ve všech světových mořích bez ohledu na „gallipolskou tragédii a ostudu“ slavné „Winston is back!“; k tomu prostě není co dodat.
