Winston Churchill a politický leadership, který dnes Západu zoufale chybí

Jestli dnešnímu Západu něco zoufale chybí, je to skutečný politický leadership, politické vůdcovství v tom dobrém slova smyslu. Někteří západní lídři byli, respektive jsou relativně silnými osobnostmi, například německá kancléřka Angela Merkelová či britský premiér Boris Johnson; to, co dělá politiky opravdu „velkými“ ale i jim schází. Ani jeden z nich nedorostl, dlouhému setrvání Merkelové v úřadu navzdory, svým předchůdcům, jako byli Margaret Thatcherová či Ronald Reagan, natož aby se přiblížili třeba Winstonu Churchillovi, jehož výročí úmrtí (24. ledna 1965) si dnes připomínáme.

Churchillův životní příběh, to je stokrát obehraná písnička, kterou tu nehodlám po stoprvé podrobně opakovat. Místo toho se zaměřím na několik klíčových okamžiků z jeho života, které jasně ukazují, co sousloví „politické vůdcovství“ obecně i v jeho konkrétním případě znamenalo a znamená. Primárně je třeba říci, že je to cosi, co se projeví, respektive pozná v těžkých časech, nikoli v dobách relativního politického klidu či krizí, během nichž nejde „o všechno“. Sir Winston měl tu smůlu, nebo to štěstí, záleží na úhlu pohledu, že musel takovým krizím čelit během své dlouhé politické kariéry hned několikrát. V zásadě ani tak nezáleží na tom, zda se vždy rozhodl správně – během té klíčové, v předvečer a za druhé světové války, samozřejmě ano –, nýbrž na tom, že měl odvahu tyto krize řešit rychle, rázně a po svém, aniž se přitom zdráhal převzít nejvyšší politickou odpovědnost.

Kromě schopnosti obstát v těžké krizi patří k politickému vůdcovství i schopnost nadhledu nad tím, čemu Britové hezky říkají „bread and butter issues“, tedy nad každodenní politickou agendou, stejně jako jistá forma vizionářství, schopnost vidět dále, než je horizont příštích parlamentních či prezidentských voleb. Dále i schopnost porozumět složitým procesům ve společnosti i rizikům, plynoucím z toho či onoho vývoje a z toho, oč usilují politikové v jiných zemích, schopnost inspirovat ostatní, dodávat jim elán, optimismus a sílu a současně nelakovat věci na růžovo, nelhat. Možnost, že se takový politik či státník dopustí osudové chyby, je přirozeně mnohem větší než u politiků, kteří krize řeší jako, nic ve zlém, již zmíněná kancléřka Merkelová tím, že je prostě s nesmírnou trpělivostí tak říkajíc „vysedí“; i tato taktika může přinášet dokonce i dlouhodobě úspěch (německá kancléřka ostatně vyhrála čtvery volby v řadě), ke skutečné politické „velikosti před soudem dějin“, mohu-li si dovolit být trochu patetický, to ale dotyčné/mu nepomůže. 

Winston Churchill všemi uvedenými schopnostmi disponoval v mimořádné míře. Již na konci 19. století se nebál po všeobecně velebeném vítězství britské armády v Súdánu nad mahdisty v bitvě u Ummdurmánu (1898) kritizovat „nedotknutelného“ velitele maršála Horatia Herberta Kitchenera s tím, že jeho triumf byl spíše „odporným a neslavným masakrem než čímkoli jiným“. Za Velké (tj. první světové) války se jako ministr námořnictva – spolu s admirálem Johnem Fisherem – troufale pustil do tzv. gallipolské operace (1915–1916), jež měla přinést Britům rozhodující strategickou výhodu ve východním Středomoří, ale jež místo toho skončila tragickou porážkou a obrovskými ztrátami. Když už je řeč o Gallipoli, o Churchillově schopnosti vést ostatní, nadchnout je pro věc, získat si jejich důvěru svědčí skvěle mimo jiné to, že když jej na podzim 1939, tedy po více než dvaceti letech, jmenoval tehdejší premiér Neville Chamberlain šéfem námořnictva znovu, signalizovali si nadšení příslušníci ve všech světových mořích bez ohledu na „gallipolskou tragédii a ostudu“ slavné „Winston is back!“; k tomu prostě není co dodat.

Véčko, doutník, buřinka

Na pařížské mírové konferenci v roce 1919 a poté ve dvacátých letech se Churchill – na rozdíl od mnoha ostatních – nebál přesně pojmenovat ruský, respektive sovětský komunismus, stejně jako se ve třicátých letech nebál jasně říkat, co je to nacismus, třebaže britští vládní představitelé, a nejen oni, praktikovali ze všech sil nechvalně proslulý appeasement, tj. snažili se vycházet Adolfu Hitlerovi všemožně vstříc, jen aby se vyhnuli válce. Kritizovat appeasement nahlas, včetně kritiky britského podpisu Mnichovské dohody, jíž padla hanebně za oběť první Československá republika, si tehdy žádalo nemalou odvahu, drtivá většina veřejnosti totiž sdílela náhled appeaserů na věc a viděla v Churchillovi „nezodpovědného válečného štváče“.

Někdejší protivníci i dnešní ideologičtí odpůrci včetně politiků mohli a mohou Winstona Churchilla přirozeně obviňovat z kdečeho, mohou mu spílat, močit na jeho sochy a sprejovat jeho pomníky hanlivými nápisy, jako se to stalo loni i v Praze, mohou ho na smrt nenávidět, ani ti nejzavilejší z nich mu ale nemohou upřít jeho velikost. Sir Winston byl nezřídka arogantní, přezíravý, přisprostlý až vulgární, až neuvěřitelně přímočarý, když na to přišlo, často si i vůči politickým spojencům, o nepřátelích nemluvě, nebral servítky (například Mahátma Gándhí, jehož nazval „polonahým fakírem“, by mohl vyprávět), zároveň ale i neuvěřitelně velkodušný a velkorysý, sebeironický (čímž mile mírnil své notně zbytnělé ego), vtipný a hlavně statečný, po čertech statečný. Postavit se na přelomu třicátých a čtyřicátých let hitlerovskému Německu, jemuž ležela u nohou prakticky celá Evropa, včetně na hlavu poražené Francie, o spojenectví uzavřeném se stalinským Sovětským svazem nemluvě, totiž chtělo, jak jsem už koneckonců řekl, pořádnou, dnes sotva představitelnou odvahu. Způsob, jakým Churchill hodil nacistickému Vůdci na hlavu všechny jeho nabídky na separátní mír i na případnou budoucí spolupráci, v sobě měl cosi bez nadsázky velkolepého: Ať jsi sebesilnější a sebemocnější, jdi k čertu! Slibuj a vyhrožuj, jak chceš, táhni do pekla! Že jsi porazil celý kontinent a uzavřel mrzkou dohody s bolševiky na východě? Nevadí, stejně se nikdy nevzdáme („We shall never surrender!“) a dáme ti na frak! I v těch nejtemnějších chvílích byl Churchill nezlomný, pevný a plný víry ve vítězství, jeho véčko, doutník a buřinka – to všechno se stalo symbolem největšího vítězství ostrovního státu a vlastně celého Západu v dějinách, klobouk dolů. I kdyby nedokázal nic jiného, ba i kdyby ve všem ostatním neuspěl, byl by po právu nezapomenutelný.

O Churchillově nezlomnosti ostatně svědčila i závěrečná léta jeho politické kariéry. Když v létě 1945 jím vedení konzervativci senzačně prohráli parlamentní volby s tehdy módními labouristy Clementa Attleeho, mělo se všeobecně a celkem logicky za to, že to znamená jeho politický konec, tentokrát už definitivní, bylo mu ostatně jednasedmdesát let a měl toho za sebou víc než kdokoli jiný. „Buldok Winston“ se ale ani tentokrát nevzdal a ujal se vedení opozice, a nekapituloval ani poté, co v roce 1950 prohrál s Clementem Attleem znovu! Teprve po poměrně těsném vítězství v předčasných volbách na podzim 1951 se v sedmasedmdesáti do Downing Street číslo 10 slavně vrátil a řídil vládu Jeho a poté Jejího Veličenstva, pravda, vzhledem k vysokému věku už nijak oslnivě, až do roku 1955, kdy jej zdravotní potíže přiměly k rezignaci a kdy se stranický „korunní princ“ Anthony Eden konečně dočkal vytouženého „trůnu“.

V posledních deseti letech života si Churchill užíval, dovolilo-li mu zdraví, status živoucí legendy, čas od času glosoval tu či onu politickou událost a, jak to jen říct, čekal na smrt, která by definitivně potvrdila jeho pozici „největšího britského státníka všech dob“. Jeho pohřeb byl jednou z „událostí století“, manifestací obdivu a vděčnosti lidí ze všech společenských vrstev vůči muži, jenž toho pro zemi a pro národ udělal tolik jako možná nikdo jiný. Kdyby dnes Churchill sledoval diskuse na téma, co všechno má, v tom nejhorším slova smyslu na svědomí (včetně obviňování z rasismu, z genocidy v Irsku po první světové válce a z hladomoru v Bengálsku za druhé světové války), možná by o tom přemýšlel a kdo ví, k jakému závěru by dospěl. Kdybychom se ho nicméně zeptali, co říká na to, že americký prezident Joe Biden nahradil v Oválné pracovně Bílého domu jeho bustu, dar britské vlády, obrazem levicového aktivisty Césara Cházeze v marné snaze zavděčit se radikálům ve vlastní straně, pravděpodobně by se usmál a mávl by rukou, aniž by mu to stálo za komentář. On sám ale nejen za komentář u příležitosti výročí úmrtí určitě stojí a já osobně věřím, že tomu ani za sto a více let nebude jinak.

SDÍLET
sinfin.digital